ECLI:CZ:US:2022:1.US.2052.22.1
sp. zn. I. ÚS 2052/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů V. M. a M. B., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2022 č. j. 25 Cdo 414/2021-412, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2020 č. j. 71 Co 282/2019-359 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. dubna 2019 č. j. 19 C 159/2015-269, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a R. L. a S. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na své náklady zajistil k rukám stěžovatelů jako žalobců zaslání omluvy následujícího znění: "Já níže podepsaný R. L. se tímto omlouvám paní M. B. a panu V. M. za to, že jsem svým jednáním, a to protiprávním pořízením videozáznamu dne 3. 7. 2012, zachycujícím jak paní B. M., tak i pana V. M., v intimní situaci, zasáhl do jejich osobností chráněných všeobecným osobnostním právem, čímž jsem snížil jejich lidskou důstojnost a čest. Svého jednání lituji." (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali proti vedlejšímu účastníkovi zaslání omluvy v tomto znění: "Já níže podepsaný R. L. se tímto omlouvám paní M. B. a panu V. M. za to, že jsem svým jednáním, a to protiprávním pořízením videozáznamu dne 30. 9. 2012, zachycujícím jak paní B. M., tak i pana V. M., v intimních situacích, zasáhl do jejich osobnosti chráněných všeobecným osobnostním právem, čímž jsem snížil jejich lidskou důstojnost a čest. Svého jednání lituji." (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali proti vedlejší účastnici jako druhé žalované zaslání omluvy v tomto znění: "Já níže podepsaná S. L. se tímto omlouvám paní M. B. a panu V. M. za to, že jsem svým jednáním, a to protiprávním pořízením videozáznamu dne 3. 7. 2012 a dne 30. 9. 2012, zachycujícím jak paní B. M., tak i pana V. M., v intimních situacích, zasáhla do jejich osobnosti chráněných všeobecným osobnostním právem, čímž jsem snížila jejich lidskou důstojnost a čest. Svého jednání lituji." (výrok III.), zamítl žalobu v části, v níž se oba stěžovatelé domáhali, aby oběma vedlejším účastníkům bylo uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv obou stěžovatelů spočívajících v pořizování jejich zvukových či obrazových záznamů mimo veřejně přístupné prostory (výrok IV.), dále zamítl žalobu v části, v níž se oba stěžovatelé domáhali, aby oběma vedlejším účastníkům bylo uloženo na jejich náklady zajistit smazání zvukových i obrazových záznamů obou stěžovatelů pořízených dne 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012 (výrok V.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali proti vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatil stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy 20 000 Kč a stěžovatelce 25 000 Kč (výrok VI.), dále zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali proti vedlejší účastnici, aby zaplatila na náhradě nemajetkové újmy stěžovateli 20 000 Kč a stěžovatelce 25 000 Kč (výrok VII.), a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII., IX., X. a XI.).
3. Okresní soud tak rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti stěžovatelů, do níž měli vedlejší účastníci ve dvou případech neoprávněně zasáhnout pořízením videozáznamů stěžovatelů proti jejich vůli v jejich soukromí. Okresní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice ve dnech 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012 pořizovala kamerový záznam nebo vedlejšího účastníka při záznamu instruovala. Nebylo prokázáno, že by byl pořízen nějaký jiný záznam dne 30. 9. 2012, nebo že by záznam z daného dne byl před předložením k důkazu nějak upraven či zkrácen. Také nebylo zjištěno, že by vedlejší účastníci uvedená videa nějakým způsobem uveřejnili, nebo že by své jednání po 30. 9. 2012 opakovali. Okresní soud s odkazem na §11, §12 odst. 1 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že vedlejší účastnice se nedopustila žádného neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, neboť je nezachytila bez jejich souhlasu na žádném záznamu a z ničeho nevyplývá, že by tak chtěla učinit v budoucnu. Žalobu obou stěžovatelů proti vedlejší účastnici proto okresní soud zamítl. Okresní soud dospěl dále k závěru, že vedlejší účastník se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv obou stěžovatelů pořízením záznamu obou spoře oděných stěžovatelů v jejich soukromých prostorách bez jejich souhlasu dne 3. 7. 2012. Okresní soud proto vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se stěžovatelům za tento zásah omluvil, zamítl však žalobu obou stěžovatelů na finanční náhradu za daný zásah, protože omluvu shledal jako dostačující satisfakci vzhledem k okolnostem věci (šlo o vyústění konfliktu mezi účastníky, nikdo další přítomen nebyl, záznam nebyl nikde uveřejněn). Obrazový záznam ze dne 30. 9. 2012 sice vedlejší účastník pořídil bez souhlasu stěžovatele, učinil tak ale za vypjaté konfliktní situace, v obavách o své nezletilé dcery, které jej přivolaly na pomoc, a zachytil jím jen stěžovatele při fyzickém útoku na vedlejší účastnici. Za této situace neshledal okresní soud důvod k tomu, aby se vedlejší účastník za své jednání stěžovateli omlouval. Navíc text omluvy, kterou stěžovatelé za tuto nahrávku požadovali, neodpovídá tomu, co bylo prokázáno - stěžovatel není zachycen v intimní situaci, stěžovatelka není zachycena vůbec, a vše se odehrálo ve společných prostorách domu, užívaných všemi účastníky. Z důvodu nepřítomnosti stěžovatelky na záznamu ze dne 30. 9. 2012 okresní soud zamítl i její žalobu na ochranu osobnosti, týkající se tohoto záznamu, neboť jím do jejích práv zasaženo nebylo. Tvrzení stěžovatelů, že je měli vedlejší účastníci natáčet i v dalších (pozdějších) případech, nebylo prokázáno, proto soud zamítl žalobu, pokud se jí stěžovatelé domáhali uložení povinnosti vedlejším účastníkům zdržet se zásahů do jejich soukromí. Zamítl též žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby vedlejší účastníci záznamy smazali ze všech nosičů, neboť nebylo prokázáno, že by se záznamy nacházely i na jiných nosičích než těch, které jsou založeny k důkazu v trestním a správním spise.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu, a to: ve výroku I. o povinnosti vedlejšího účastníka omluvit se stěžovatelům za záznam ze dne 3. 7. 2012, v zamítavém výroku II. ohledně omluvy vedlejšího účastníka za záznam ze dne 30. 9. 2012, v zamítavém výroku III. ohledně omluvy vedlejší účastnice za záznamy ve dnech 3. 7. 2012 a 30. 9. 2012, v zamítavých výrocích IV. a V. ohledně povinnosti vedlejších účastníků zdržet se zásahů do soukromí stěžovatelů a smazání záznamů, dále ve výroku VI. ve vztahu ke stěžovateli ohledně částky 10 000 Kč a ve vztahu ke stěžovatelce ohledně částky 15 000 Kč a dále ve výroku VII. ve vztahu ke stěžovateli ohledně částky 15 000 Kč a ve vztahu ke stěžovatelce ohledně částky 15 000 Kč. V další části výroků VI. a VII. krajský soud výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli 10 000 Kč a stěžovatelce 10 000 Kč a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 5 000 Kč a stěžovatelce 10 000 Kč. Výroky III. až V. rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními závěry, vyjma závěru o dostatečnosti omluvy jakožto zadostiučinění za zásah do soukromí stěžovatelů záznamem ze dne 3. 7. 2012. Vniknutí do soukromých prostor stěžovatelů a setrvání v nich přes jejich nesouhlas (aniž bylo prokázáno nějaké rušivé či nevhodné chování stěžovatelů), podpora vedlejšího účastníka ze strany vedlejší účastnice v nastalém verbálním konfliktu, skutečnost, že vedlejší účastnice nebránila vedlejšímu účastníkovi při pořizování záznamu, zjevná neúcta vedlejších účastníků vůči stěžovatelům jakožto starším osobám v jejich intimních chvílích, to vše jsou okolnosti, které vedly krajský soud k závěru, že je namístě, aby vedlejší účastníci stěžovatelům poskytli zadostiučinění i ve finanční podobě. Proto krajský soud změnil rozsudek okresního soudu jen tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 10 000 Kč a vedlejší účastnici uložil, aby zaplatila stěžovateli 5 000 Kč a stěžovatelce 10 000 Kč, a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali oba stěžovatelé i oba vedlejší účastníci dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla dovolání účastníků podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustná odmítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z převážné části směřují dovolání všech účastníků proti rozhodnutím o nárocích na peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, proti rozhodnutím o nárocích jiného účastníka než dovolatele (dovolání se tudíž netýká jeho práv a povinností), proti rozhodnutím, jimiž bylo dovolateli vyhověno (bylo tedy rozhodnuto v jeho prospěch a nevznikla mu jiná újma), a ve zbývající části v žádném z dovolání nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a proto dovolání žádného z účastníků proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nerespektovaly zákonem danou a významově logickou posloupnost forem zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti, když vedlejšímu účastníkovi uložily pouze povinnost k zaslání omluvy a k náhradě nemajetkové újmy v penězích, aniž by rozhodly o povinnosti upustit od dalších neoprávněných zásahů a odstranit následky těchto zásahů, a tedy neposkytly stěžovatelům ochranu jejich právu na ochranu osobnosti. Přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy pak nekoresponduje s intenzitou zásahu a způsobené újmy, a proto ji nelze považovat za přiměřené zadostiučinění, plně odčiňující zásah do práv stěžovatelů. Přiměřené zadostiučinění tak stěžovatelům rozhodnutími obecných soudů poskytnuto nebylo. Podle stěžovatelů nelze opomenout skutečnost, že oba stěžovatelé jsou senioři, tedy osoby, kterým zákon poskytuje zvýšenou ochranu, jež je jim však obecnými soudy opakovaně odpírána, a kteří v důsledku jednání vedlejších účastníků, které je předmětem tohoto i dalších řízení, trpí značnými psychickými problémy. Vedlejší účastníci stěžovatelce neoprávněně zamezili v užívání větší části domu na adrese X (toto jednání bylo předmětem řízení před okresním soudem vedeného pod sp. zn. 10 C 66/2013), a několik let neoprávněně zasahovali do jejího soukromí a vyvolávali konflikty, po navázání vztahu stěžovatelky se stěžovatelem i vůči němu, vůči oběma stěžovatelům se chovali agresivně, přičemž dva z těchto incidentů byly předmětem tohoto řízení před obecnými soudy, které však stěžovatelům ochranu před tímto jednáním vedlejších účastníků odepřely.
7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy napadanými rozhodnutími zásadním způsobem zasáhly do jejich práva na ochranu jejich osobnosti, zaručeného čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, neboť stěžovatelům upřely zákonem stanovenou ochranu před neoprávněnými zásahy do práva na ochranu jejich osobnosti a nepřiznaly jim náležité zadostiučinění, ačkoliv pro takové rozhodnutí byly dány zákonné předpoklady a provedeny dostatečné důkazy. Obecné soudy se alespoň ve vztahu k incidentu ze dne 30. 9. 2021 dostatečně nevypořádaly s tvrzeními a důkazy účastníků a nezajistily důkazy, které stěžovatelé sami schopni zajistit nebyli. Takový postup soudů je podle stěžovatelů porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny. Stěžovatelům tak bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Namítají-li tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
12. Namítají-li stěžovatelé, že obecné soudy nezajistily důkazy, které stěžovatelé nebyli schopni zajistit sami, poukazuje Ústavní soud na to, že v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2 cit. ustanovení).
13. Z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat [viz např. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33) a nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 (N 169/91 SbNU 121)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který je účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť by pak mohly být nadbytečně prováděny i důkazy, které pro rozhodnutí věci nemají význam, a některá řízení by vůbec nebylo možné ukončit. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2610/11 (N 177/63 SbNU 61), nebo nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19 (N 40/99 SbNU 33)].
14. Ústavní soud podotýká, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 569/19).
15. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. vykazovala-li by interpretace znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13, nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18, usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 569/19 a další). V posuzovaném případě však k takové situaci nedošlo.
16. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry okresního soudu a krajského soudu. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
17. V posuzované věci obecné soudy žalobě stěžovatelů na ochranu osobnosti částečně vyhověly a uložily vedlejšímu účastníkovi povinnost k zaslání omluvy a oběma vedlejším účastníkům uložily povinnost nahradit stěžovatelům nemajetkovou újmu v penězích. Stěžovatelům přitom nelze přisvědčit v tom, že přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy nekoresponduje s intenzitou zásahu a způsobené újmy. Soudy také dostatečně vysvětlily, proč nerozhodly o povinnosti vedlejších účastníků upustit od dalších neoprávněných zásahů a odstranit následky těchto zásahů. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy stěžovatelům ochranu jejich práva na ochranu osobnosti poskytly v dostatečném rozsahu.
18. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti a s argumentací stěžovatelů se dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu