ECLI:CZ:US:2022:1.US.2060.22.1
sp. zn. I. ÚS 2060/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 20/2021-4384 ze dne 9. 5. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 30 P 100/2017-4289 ze dne 19. 10. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a nezletilé A. K. a P. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem omezil stěžovatele jako otce nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") ve výkonu rodičovské odpovědnosti tak, že není oprávněn nezletilou zastupovat ve věcech péče o zdraví, včetně psychologické péče, jakož i v oblasti školního vzdělávání a výchovy, včetně rozhodování o nich (výrok I). Související návrhy vedlejší účastnice jako matky nezletilé nalézací soud zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele výrok I rozsudku nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona).
4. V nyní projednávané věci je předmětem řízení omezení rodičovské odpovědnosti ve smyslu §870 obč. zák., které je vedeno podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") - viz §466 písm. e) z. ř. s. Podle §30 odst. 1 z. ř. s. platí, že jde-li o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, je dovolání výslovně přípustné. Stěžovatel dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodal. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež má k dispozici k ochraně svých práv.
5. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání proti němu není přípustné, použije se při posuzování zachování lhůty pro podání dovolání §240 odst. 3 o. s. ř., který upravuje prodlouženou lhůtu pro podání dovolání v trvání tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 30. 5. 2022, a tudíž prodloužená lhůta pro podání dovolání ještě neuběhla. Stěžovatel tak stále má časový prostor tento opravný prostředek využít a dovolání k Nejvyššímu soudu podat (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1451/22 ze dne 20. 6. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud považuje jím zvolený postup za adekvátní s ohledem na zásady procesní ekonomie a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jinak by totiž mohl zvažovat (shledal-li by dobrou víru stěžovatele ve správnost poučení) pouze zrušení rozsudku odvolacího soudu z důvodu odepření práva na přístup k soudu pro nesprávné poučení o právu podat dovolání [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017 (N 196/87 SbNU 219) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3659/19 ze dne 12. 5. 2020]. Odvolací soud by následně opravil poučení o přípustnosti dovolání, neboť meritorní přezkum Ústavního soudu a jeho ingerence z jiných důvodů než zachování práva stěžovatele na přístup k (dovolacímu) soudu nepřichází s ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu v úvahu. Nebude-li stěžovatel spokojen s výsledkem dovolacího řízení, může podat ústavní stížnost novou, v níž může zohlednit i průběh a výsledek dovolacího řízení.
7. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj