ECLI:CZ:US:2022:1.US.2099.22.1
sp. zn. I. ÚS 2099/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Zdeňka Rejnka, zastoupeného JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2022 č. j. 5 Afs 404/2021-33 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021 č. j. 11 A 128/2019-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Městský soud v Praze napadeným (v souzené věci druhým) rozsudkem odmítl žalobu Zdeňka Rejnka (dále jen "stěžovatel") proti rozhodnutí žalovaného Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen "žalovaný") ze dne 25. 7. 2019 č. j. SZIF/2019/0503644 (dále též "rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019"), kterým byla stěžovateli uložena povinnost vrácení finančních prostředků - dotace, (výrok I.), zrušil výrok rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019 č. j. SZIF/2019/0503644, kterým bylo rozhodnuto tak, že se odkladný účinek odvolání vylučuje (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud konstatoval, že žaloba proti výroku o uložení povinnosti vrátit finanční prostředky je nepřípustná s ohledem na to, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal řádné opravné prostředky [srov. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; tento výrok je na výroku o vyloučení odkladného účinku nezávislý. Výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání zrušil podle §78 s. ř. s., když poukázal na to, že žalovaný nijak nevysvětlil naléhavost veřejného zájmu spočívajícího v ochraně finančních zájmů EU, která by odůvodňovala využití §85 odst. 2 písm. a) správního řádu.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele pro nedůvodnost zamítl. Konstatoval, že není na místě kasační stížnost odmítnout, neboť se v předchozím řízení (v prvním rozsudku ze dne 1. 10. 2021 č. j. 5 Afs 187/2020-31) vyjádřil toliko k tomu, že městský soud nerozhodl o žalobním petitu v jeho celistvosti a otázky spojené s výrokem o povinnosti vrátit finanční prostředky vůbec neřešil, když městský soud v prvním rozsudku ve věci rozhodl jen o druhém výroku (tj. o vyloučení odkladného účinku odvolání). Kasační soud proto ke stěžovatelem předložené otázce zhojení nedostatku podmínek řízení spočívajícího v nevyčerpání opravných prostředků a otázce provázanosti "věcného" výroku s výrokem o vyloučení odkladného účinku odvolání poukázal na to, že stěžovatel sice dne 12. 8. 2019 napadl prvoinstanční (správní) rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání, avšak nevyčkal výsledku odvolacího řízení a dne 14. 8. 2019 podal žalobu k městskému soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že o odvolání bylo rozhodnuto teprve dne 17. 12. 2019, za podstatný považoval také fakt, že ze stěžovatelovy žaloby je zcela zřejmá vůle napadnout právě prvoinstanční rozhodnutí. To se konečně projevilo v jeho následném procesním postupu, z něhož nejen nevyplynula vůle napadnout rozhodnutí o odvolání, ale také tím, že i v kasační stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí žalovaného, aniž by požadoval zrušení rozhodnutí o odvolání vydané Ministerstvem zemědělství. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel vědomě napadl prvostupňové rozhodnutí a jeho úmysl brojit proti konečnému rozhodnutí správních orgánů nebylo možno z ničeho dovodit. Soud proto nepovažoval za důvodnou stěžovatelovu námitku týkající se zhojení nedostatku podmínek řízení, nepřisvědčil ani jeho argumentaci stran vzájemné závislosti výroků a dodal, že i v hypotetickém případě, kdy by mělo dojít k výkonu (správního) rozhodnutí před jeho nabytím právní moci, nebyl by ponechán bez možnosti soudní ochrany svých práv.
III
Stěžovatel vylíčil rozhodné skutečnosti a připomněl argumentaci použitou v dosavadním průběhu řízení před správními soudy. Tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny spatřuje v tom, že přístup obou správních soudů trpí přepjatým formalismem a sofistikovaným zdůvodněním zjevné nespravedlnosti. Domnívá se, že v případě, kdy správní soud "na základě přezkumu správního rozhodnutí" zjistí, že věcný výrok o uložení povinnosti neobstojí z důvodu zatížení vadou spočívající v jeho nezákonnosti, musí přistoupit k jeho zrušení, a to nezávisle na odlišném režimu soudního přezkumu výroku o odkladném účinku odvolání.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní orgány a správní soudy se souzenou věcí podrobně zabývaly a aplikovaly adekvátní podústavní právo. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v opakované polemice s právními závěry správních soudů, které se v napadených rozsudcích se stěžovatelovou argumentací vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. At´ již to byl Městský soud v Praze, který v napadeném rozsudku poukázal na nevyčerpání opravných prostředků, nebo Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že přezkum ve správním soudnictví přichází v úvahu teprve poté, co bylo ukončeno řízení před správními orgány, a to včetně řízení o opravných prostředcích. Nejvyšší správní soud s odkazem na vlastní judikaturu dostatečně jasně a zřetelně odlišil její závěry, týkající se situace, kdy žalobce nevyčká rozhodnutí o odvolání a napadne prvostupňové rozhodnutí správní žalobou, která je odmítnuta s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků (srov. rozsudky sp. zn. 5 As 4/2008, 3 Ads 58/2003, 4 Afs 140/2020), od závěru stěžovatelem nepřiléhavě uvedeného judikátu sp. zn. 4 Afs 221/2018.
Ústavní soud konstatuje, že respekt k povinnosti dodržovat zákonem stanovený požadavek na ukončení řízení před správními orgány (včetně rozhodnutí o opravných prostředcích) ze strany obou správních soudů nelze považovat za přepjatý formalismus. Odůvodnění rozhodnutí obou správních soudů vychází z jasně artikulované koncepce přezkumu správních rozhodnutí správními soudy, doprovázené vymezením jejich působnosti a pravomoci a z toho plynoucí ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze je proto považovat za stěžovatelem předkládanou domněnku sofistikovaného zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Stěžovatel jako by ignoroval skutečnost, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou a ani (později) po rozhodnutí Ministerstva zemědělství o odvolání nevyužil možností napadnout toto rozhodnutí, resp. ani nepožadoval jeho zrušení v kasační stížnosti.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu