ECLI:CZ:US:2022:1.US.2115.22.1
sp. zn. I. ÚS 2115/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. J., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Zahradníkem, sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 6 Tdo 470/2022-334, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2022 č. j. 4 To 589/2021-279 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 11 T 62/2021-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 11 T 62/2021 se podává, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu. Předmětného trestného činu se stěžovatel měl dopustit ve zkratce tím, že při doprovázení poškozené domů z restaurace ji fyzicky napadl a násilím se domáhal sexu. Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, jeho dovolání pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména rekognici ze strany svědka L. a poškozené. Stěžovatel do dnešního dne nechápe, proč rekognice provedena nebyla, přičemž tento postup orgánů činných v trestním řízení omezil jeho prostor pro obhajobu, neboť stěžovatel nemá důkazní prostředky k podpoře své verze inkriminovaných událostí. Stěžovatel argumentoval rozdílným popisem své osoby ze strany svědků. Krajský soud přitom ve svém rozhodnutí uvádí, že svědek L. popsal některé markanty stěžovatelova oděvu s tím, jak byl inkriminovaný den oblečen, nicméně stěžovatel upozorňoval, že tento popis oblečení stěžovatele vůbec neodpovídal.
Stěžovatel také navrhoval provedení znaleckého posudku k prověření věrohodnosti poškozené a stavu jejího vnímání s ohledem na to, že u ní byla po tvrzeném pokusu o znásilnění naměřena hladina alkoholu v krvi ve výši 2,17 promile a sama uváděla, že si některé podrobnosti nepamatuje.
Dále má stěžovatel za to, že v řízení byla porušena presumpce neviny, jelikož náhled soudu měl být ovlivněn předchozím stíháním stěžovatele za zločin znásilnění, které však bylo zastaveno a nelze z něj dovozovat pohled na osobu stěžovatele, jak učinil odvolací soud v rámci rozhodování o stížnosti stěžovatele proti vzetí do vazby.
V průběhu řízení stěžovatel opakovaně upozorňoval na tvrzení poškozené v přípravném řízení, že svědek L. měl stěžovatele od poškozené odtahovat, ačkoli samotný svědek tuto výpověď nikdy nepotvrdil. Těžko se podle stěžovatele může jednat pouze o nepřesnost ve výpovědi poškozené, jelikož tento děj by vyžadoval přítomnost svědka u těla poškozené. Poškozená tedy dle stěžovatele zjevně neuváděla pravdu, což narušuje její věrohodnost.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že odvolací soud použil jako argument obsah protokolu o zadržení stěžovatele. Při zadržení je ovšem většina obviněných ve značném stresu a bez přítomnosti obhájce a možnosti porady s ním. Použití protokolu považuje stěžovatel za odporující procesním předpisům.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitku, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, tak platí, že je na soudu, aby uvážil, jaké důkazy potřebuje pro své rozhodnutí a jaké nikoli. Dospěje-li soud k závěru, že k zjištění skutkového stavu již provedl dostatek důkazů a že další stranami navržené důkazy nepotřebuje, není takový postup rozporný s ústavně zaručenými právy obžalovaného. Důležité je, zda má tento postup soudu logické opodstatnění, resp. je řádně vysvětlen. Tak tomu v posuzované věci bylo, soudy vysvětlily, proč nebyla provedena rekognice (viz bod 14 rozsudku okresního soudu) ani znalecké zkoumání poškozené (viz bod 27 usnesení krajského soudu).
Soudy také reagovaly na výhrady ohledně údajně odlišného oblečení stěžovatele oproti tomu, jak toto oblečení bylo popsáno ze strany svědků (viz zejména bod 18 usnesení krajského soudu). Celkově lze říci, že to, že pachatelem měl být právě stěžovatel, bylo důkazy jednoznačně prokázáno. Varianta, že by došlo k záměně stěžovatele za jinou osobu, je vyloučena, na čemž nic nemění ani tvrzené dílčí rozpory ve výpovědích poškozené a svědků; tyto rozpory pak ani nepředstavují dostatečný důvod k tomu, aby snad výpověď poškozené byla shledána nevěrohodnou (k tomu viz i bod 16 rozsudku okresního soudu).
Namítá-li stěžovatel porušení presumpce neviny, tak ústavní stížnost míří proti rozhodnutím o vině a trestu stěžovatele, nikoli proti rozhodnutím o stěžovatelově vazbě. V dovolání proti těmto rozhodnutím přitom stěžovatel tuto námitku neuplatnil, a v souladu se zásadou subsidiarity ji tak nemůže úspěšně uplatňovat ani v ústavní stížnosti. To stejné pak platí i o námitce, že krajský soud argumentoval obsahem protokolu o zadržení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu