ECLI:CZ:US:2022:1.US.2123.22.1
sp. zn. I. ÚS 2123/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Daniela Kebrleho, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. KSPH 77 INS 9635/2017, 29 NS ČR 84/2020-A-160, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020 č. j. KSPH 77 INS 9635/2017, 1 VSPH 527/2020-A-147 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 č. j. KSPH 9635/2017-A-119, ve znění usnesení ze dne 14. 2. 2020 č. j. KSPH 77 INS 9635/2017-A-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v pořadí druhým usnesením ze dne 4. 2. 2020 v insolvenční věci stěžovatele o insolvenčním návrhu věřitelů: a) Š. R. a b) S. Š. zjistil úpadek stěžovatele (výrok I.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok II.), ustanovil insolvenčního správce (výrok III.), prohlásil, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky (výrok IV.), že konkurs stěžovatele bude projednán jako nepatrný, nerozhodne-li schůze věřitelů nebo soud s ohledem na rozsah insolvenčního řízení jinak, bude případné rozvrhové usnesení soudem vydáno jedním usnesením spolu s rozhodnutím o schválení konečné zprávy. Stejné platí i o uspokojení přednostních pohledávek uspokojovaných před rozvrhem (výrok V.), účinky úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok VI.). Pod body VII. až XVI. výroku soud vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek, nařídil přezkumné jednání a současně svolal schůzi věřitelů, soud vyzval k poskytnutí informací o majetku stěžovatele, uložil povinnosti stěžovateli spojené s konkursem a uložil rovněž insolvenčnímu správci povinnosti blíže označené ve výrocích pod body XI. až XIV. výroku. Usnesením ze dne 14. 2. 2020 opravil body XIV. výroku.
Z vyjádření stěžovatele vyplynulo, že jeho rodiče jsou úspěšní podnikatelé ovládající koncern sestávající z řady obchodních společností, stěžovatel pracuje v jejich firmě a část majetku společnosti je zapsána na něj. Poskytováním finančních prostředků prostřednictvím vystavovaných směnek chtěl vypomoci navrhovatelce a její rodině z dluhů. Byl ujišťován, že ke skutečnému uplatnění směnečných pohledávek nedojde, a byl přesvědčen, že není možné, aby někdo v konečném důsledku úspěšně vymohl pohledávky, které skutečnými pohledávkami nikdy nebyly a nejsou, protože žádný peněžitý dluh krytý směnkami vůči věřitelům nemá. K řadě směnek stěžovatel uvedl, že jsou předmětem trestního řízení vedeného Policií České republiky v Plzni. Z výše uvedených skutečností měl stěžovatel podaný návrh za součást jednání organizované zločinecké skupiny směřující ke spáchání trestného činu podvodu s tím, že členy skupiny vedle jemu neznámých osob jsou navrhovatel a) a navrhovatelka b), její manžel a jeho bratr.
Krajský soud konstatoval, že, i když se při projednávání insolvenčního návrhu a při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v tomto řízení dokazování, zda pohledávka věřitele v právu skutečně existuje. S odkazem na ust. §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (insolvenční zákon) konstatoval, že má stěžovatelův úpadek za osvědčený, a to ve formě platební neschopnosti, když má vůči navrhovateli a) osvědčené dluhy minimálně ve výši 42 000 000,- Kč s příslušenstvím a vůči navrhovatelce b) další osvědčené dluhy v jím uvedeném rozsahu.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu v bodech I. a II. výroku potvrdil. Vrchní soud s odkazem na ust. §3, odst. 1, odst. 2 a odst. 3 insolvenčního zákona konstatoval, že stěžovatel je v úpadku ve formě insolvence, přičemž zdůraznil, že dospěl ke shodnému závěru s krajským soudem za situace, kdy tento nepřihlížel k těm tvrzeným nebo přihlášeným pohledávkám, ohledně jejichž existence měl důvodné pochybnosti. Hodnota majetku stěžovatele není dostatečná k uspokojení zjištěných pohledávek a to z toho důvodu, že zjištěný majetek je především obtížně zpeněžitelný. Pokud se týká výroku o prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, soud ověřil, že stěžovatel o oddlužení nepožádal a nesplňuje rovněž podmínky umožňující řešení úpadku reorganizací.
Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1, odst. 4 o. s. ř. odmítl, neboť odvolací soud se neodchýlil při svém rozhodování od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace stěžovatele obsažené v dovolání. Mj. konstatoval, že právní důvod (kauza) není pro existenci směnečného právního vztahu významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. V souvislosti s poměry v předmětné věci je podle dovolacího soudu relevantní především skutečnost, že pohledávky insolvenčních navrhovatelů (vyjma těch, které dovolací soud dále specifikoval), jsou pohledávkami přiznanými vykonatelnými soudními rozhodnutími, přičemž jejich většina je na stěžovateli neúspěšně vymáhána exekučně. V této situaci již nemůže insolvenční soud znovu posuzovat otázku vzniku této pohledávky, a to ani jako otázku předběžnou.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v období 2010 až 2015 vystavil ve prospěch obou věřitelů (v příbuzenském vztahu otec a dcera) celkem 21 směnek, jejichž seznam připojil k ústavní stížnosti, na celkovou směnečnou sumu 217 865 000,- Kč, přitom k tíži své osoby vystavil celkem 18 směnek o celkové výši směnečné sumy 170 865 000,- Kč. Konstatování definice závazků ze směnky, akceptovanou všemi v insolvenčním řízení rozhodujícími soudy, nelze podle názoru stěžovatele tuto obecně přijímanou právní teorii akceptovat vždy a za všech okolností, neboť v předmětné věci je nutné brát zřetel na okolnosti a na vzájemné souvislosti spojené s jejich vznikem. Právě tato specifika popírají ve svém souhrnu existenci stěžovatelových peněžních závazků z těchto směnek vyplývajících, ačkoli tyto směnky jsou podle svého obsahu a formy ve smyslu zákona platnými směnkami vlastními. Stěžovatel zdůraznil, že nikdy neměl k dispozici odpovídající finanční prostředky, jimiž by na tyto směnky mohl plnit a na tyto směnky ani nebylo nikdy nic placeno. S odkazem na závěry vyplývající z dosud probíhajícího trestního řízení vedeného na základě obžaloby Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 50/2021 je prý zřejmé, že věřitel a) nikdy neměl k dispozici finanční prostředky k půjčkám ve prospěch stěžovatele, na jejichž úhradu měly sloužit stěžovatelem vystavené směnky vlastní. Stěžovatel je tak přesvědčen, že všechny tyto směnky (nejen ty, které byly uplatněny v insolvenčním řízení), jsou směnkami nepravými, fiktivními, a plnění na ně v podobě uspokojení přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení by na straně věřitelů založilo vznik bezdůvodného obohacení. Civilním soudů stěžovatel vytýká, že i když jim byly již před jejich rozhodnutími všechny tyto skutečnosti dobře známy, nevzaly je při svém rozhodování v úvahu.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
U ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení postupuje Ústavní soud zdrženlivě. K jejich přípustnosti se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 1549/11 a II. ÚS 703/16 a ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15.
Stěžovatelem jsou napadena rozhodnutí, jimiž byl v insolvenčním řízení zjištěn jeho úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Jedná se tedy o první fázi insolvenčního řízení, jehož stěžejní podmínkou je zjištění úpadku dlužníka (resp. hrozícího úpadku). K osvědčení rozhodujících skutečností, které by vedly k výše uvedenému závěru, je soud povinen provést i jiné důkazy, než ty, které jsou navrhovány účastníky insolvenčního řízení (§86 insolvenčního zákona). V tomto sporném řízení je soud povinen provést důkaz, jestliže jeho potřeba a proveditelnost vyplynula z dosud provedeného dokazování, či z tvrzení účastníků insolvenčního řízení. Tuto povinnost soudu však nelze chápat jako provedení zásady vyšetřovací v takovém rozsahu, v němž by byla zcela sňata odpovědnost za procesní aktivitu navrhovatele prokázat existenci dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku). Citované ustanovení umožňuje insolvenčnímu soudu za situace, kdy nelze jen na základě insolvenčního návrhu osvědčit úpadek, či ho vyvrátit, v tomto směru provést dokazování. Judikatura Nejvyššího soudu se v této otázce kloní k názoru, že účelem postupu soudu podle ust. §86 insolvenčního zákona není vyřešení individuálních sporů o konkrétní pohledávku (jejího důvodu vzniku a výše), ale celospolečenský zájem na úpravě poměrů mezi věřiteli a dlužníkem.
V napadených rozhodnutích civilní soudy konstatovaly, že při rozhodování v této věci se, s ohledem na platnou judikaturu, zabývaly přednostně zjišťováním, jestli navrhovatelé zákonu odpovídajícím způsobem doložili, že vůči stěžovateli mají splatné pohledávky. Jakkoli stěžovatel ve svých vyjádřeních v řízení před civilními soudy zpochybňoval existenci pohledávek dovozovaných z některých směnek, závěr krajského soudu, později aprobovaný i vrchním soudem, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel je v úpadku ve formě insolvence, neboť má vůči věřitelům peněžní závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, není je schopen plnit, neboť je neplní pod dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, je správný. Na tomto závěru je podstatnou především skutečnost, že již krajský soud (v pořadí druhém svém usnesení) nepřihlížel k těm tvrzeným či přihlášeným pohledávkám, ohledně nichž měl důvodné pochybnosti, ale jen k těm, které měl za osvědčené na základě pravomocných a vykonatelných směnečných platebních rozkazů, předložených originálů směnek, úvěrové smlouvy, notářského zápisu o převzetí dluhu z úvěrové smlouvy stěžovatelem, příkazu k úhradě a potvrzením o zániku zástavního práva.
Stěžovatel však ani v ústavní stížnosti věrohodným a logickým způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu údajně pod nátlakem vystavil množství směnek vlastních na mnohamilionové částky, na jejichž úhradu nikdy nic nezaplatil a zaplatit ani nehodlal, aby následně dluhy z (některých) směnek uznal notářskými zápisy co do důvodu a výše a uzavřením dohod svolil k jejich vykonatelnosti v případě nezaplacení dluhu ve stanoveném termínu, či ponechal směnky bez protestu. Jen tyto směnečné pohledávky přihlášené věřiteli do insolvenčního řízení osvědčily splnění podmínek pro výše uvedené rozhodnutí insolvenčního soudu, a to za situace, kdy se stěžovateli v řízení nepodařilo prokázat, že má dostatečný majetek na úhradu dluhů z přihlášených pohledávek.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele směřující k prokázání tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je právě s ohledem ke všem relevantním okolnostem předmětné věci jen velmi neurčitá a zcela obecná, aniž by vystihovala podstatu problému, totiž z jakého důvodu neměly civilní soudy vyhovět návrhu věřitelů a nerozhodnout o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, jestliže prokazatelně nastaly skutečnosti předpokládané příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu