ECLI:CZ:US:2022:1.US.2172.22.1
sp. zn. I. ÚS 2172/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Merklín u Přeštic, Družstevní 276, Merklín, zastoupeného JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem Václavská 12, Klatovy, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2022 č. j. 10 Co 256/2021-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivé (řádné) řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení nákladového výroku rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se žalobou domáhala u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") nahrazení projevu vůle žalovaného ad 1) Stavby jihozápad s. r. o. [dále jen "žalovaný ad 1)"] k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2021 č. j. 11 C 372/2020-120 určil, že budovy specifikované ve výroku I. jsou ve vlastnictví žalované ad 1), nahradil projev vůle této žalované k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní a oba žalované zavázal povinností společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení. Krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že po jednáních krajského soudu se strany sporu dohodly, že žalobkyně uzavře s žalovaným ad 1) kupní smlouvu na pozemky v jejím vlastnictví a po jejím uzavření vezme žalobu zpět a navrhne, aby si každá ze stran sporu nesla náklady řízení ze svého. K předmětnému prodeji došlo, proto žalobkyně vzala svoji žalobu v celém rozsahu zpět. Žalovaný ad 1) k výzvě soudu se zpětvzetím žaloby souhlasil a vzdal se práva na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ad 2) - Zemědělské družstvo Merklín u Přeštic (dále jen "stěžovatel") se zpětvzetím rovněž souhlasil, ale protože nebyl účastníkem uzavřené dohody, navrhl, aby soud uložil žalobkyni nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 90 384,- Kč. Návrh odůvodnil poukazem na skutečnost, že žalobkyně se nedomohla uplatněného nároku, jestliže v pozici prodávající odprodala své pozemky (nikoli stavby na nich) do vlastnictví žalovaného ad 1). Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel ze zjištění, že v předmětné věci je nutné postupovat podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř., přičemž zpětvzetím žaloby v celém rozsahu to byla žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a byla by tak povinna hradit oběma žalovaným náklady řízení. Krajský soud však vzal v úvahu, že žaloba byla podána důvodně pro porušení předkupního práva žalobkyně stěžovatelem. V této skutečnosti spatřoval krajský soud podstatný důvod zvláštního zřetele hodný pro aplikaci ust. §150 o. s. ř.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá výhradně nákladový výrok II. rozhodnutí krajského soudu, neboť nutnost aplikovat na rozhodování o nákladech řízení §150 o. s. ř. není, podle jeho názoru, odpovídajícím způsobem odůvodněn a s odkazem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 stěžovatel namítá, že krajský soud měl při posuzování vhodnosti aplikace §150 o. s. ř. v předmětné věci vzít v úvahu i další, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Žalobkyně trvale žije na neznámé adrese v SRN, což byl jeden z důvodů, proč jí stěžovatel neoznámil uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2019. Stěžovatel tvrdí, že neměl na žalobkyni žádný kontakt, neboť ta vždy jednala přes prostředníky. Prodej pozemků pod stavbami řešila žalobkyně, podle informací realitního makléře od roku 2015, přičemž přistoupila k odprodeji těchto pozemků za kupní cenu 1 250 000,- Kč. Z výše uvedené kupní ceny stěžovatel dovozuje, že zaplacení jí účtovaných nákladů řízení ve výši 90 384,- Kč z kupní ceny by pro žalobkyni nepředstavovalo nepřiměřenou tvrdost.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným výrokem II. rozhodnutí krajského soudu došlo vůči němu ke svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 2648/21, neboť krajský soud nevzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, zejména skutečnost, že stěžovatel se stal účastníkem pravomocně skončeného řízení ne vlastní vinou, pokud s žalobkyní neměl možnost dříve nijak komunikovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v předmětné věci nejedná.
Při posuzování ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatel napadá výhradně nákladový výrok rozhodnutí. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její nepřiznání, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze jí z hlediska spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení je v zásadě doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí civilních soudů o nákladech řízení, či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případech extrémního vybočení z pravidel upravujících toto rozhodování. K takovému zjištění však Ústavní soud v předmětné věci nedospěl.
V projednávané věci je podstatné, že se v průběhu přerušeného jednání u krajského soudu (dne 7. 4. 2022) zástupci účastníků řízení (včetně zástupce stěžovatele) dohodli na skončení sporu tak, že žalobkyně vezme žalobu zpět poté, co dojde k odprodeji pozemků v kat. území Kloušov žalovanému ad 1), přičemž žádný z účastníků řízení nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Obsah takového ujednání vyplývá z protokolu o jednání ze dne 7. 4. 2022. Vzhledem k tomu, že nikdo ze žalovaných proti výsledku dohody (po dobu přerušení jednání) ničeho nenamítal, bylo jednání odročeno, aby mohlo dojít k realizaci dohody. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se zpětvzetím žaloby souhlasil. Po realizaci prodeje a zpětvzetí žaloby se však necítí být vázán její druhou podmínkou, tj. nést náklady řízení ze svého.
Jako důvod nesprávné aplikace ust. §150 o. s. ř. stěžovatel uvádí nedostatečné odůvodnění napadeného výroku II. rozhodnutí. Krajský soud se měl při svém rozhodování zabývat veškerými relevantními důvody pro takový výjimečný postup, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud měl zkoumat i důvod, pro který (neznalost bydliště žalobkyně v SRN) stěžovatel z objektivního důvodu zavinil, že žalobkyně podala žalobu pro porušení předkupního práva žalobkyně stěžovatelem. I když uplatnění takové námitky stěžovatelem v průběhu řízení před krajským soudem z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá a stěžovatel v tomto směru ani žádné konkrétní důkazy nenabízí (a krajský soud se touto námitkou proto neměl důvod zabývat), lze její právní relevanci odmítnout poukazem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal, že se před uzavřením předmětné kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2019 snažil zkontaktovat buď přímo s žalobkyní, nebo s jejími "prostředníky". Rovněž tvrzení, že obdržením kupní ceny za odprodej pozemků měla žalobkyně dostatek finančních prostředků k úhradě nákladů řízení stěžovatele, je v daném případě nepodstatné.
V projednávané věci krajský soud shledal jako důvod zvláštního zřetele hodný (mimo již výše uvedené porušení předkupního práva stěžovatelem) i další postup stěžovatele po uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2019, a to nepoctivé jednání a zneužití institutu dohody o narovnání ze dne 11. 1. 2021 a souhlasné prohlášení z téhož dne, které krajský soud posoudil jako obcházení zákona. K těmto závěrům stěžovatel žádné zpochybňující argumenty nepředkládá.
Pokud se týká závěrů vyplývajících z nálezů sp. zn. III. ÚS 2648/21 a I. ÚS 191/06, lze shrnout, že ačkoli se tyto nálezy zabývají konkrétními zvláštními okolnostmi při stanovení povinnosti k náhradě nákladů, resp. nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudu o nepřiznání náhrady řízení podle §150 o. s. ř., dospívají k zobecňující zásadě, že každý případ má natolik specifické okolnosti, že je nutné jejich dopad na rozhodování o nákladech řízení zvažovat vždy případ od případu, přičemž pouhý formalismus není přípustný. Ústavní soud s ohledem na tyto závěry v konkrétní projednávané věci nezjistil vytýkaná pochybení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu