ECLI:CZ:US:2022:1.US.2174.22.1
sp. zn. I. ÚS 2174/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 14 To 238/2022-139 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. dubna 2022 č. j. 1 Nt 501/2022-118 (ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2022 č. j. 1 Nt 501/2022-124), za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 8. 2021 č. j. NCOZ-1120-196/TČ-2021-412301-H, stíhán pro pokračující zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, v souběhu s pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel měl (ve zkratce) dopustit tím, že celkem u sedmnácti dotačních projektů, u kterých měl v úmyslu získat neoprávněný prospěch z rozpočtu Evropské unie (v širším slova smyslu) či z rozpočtu České republiky, dílem sám a dílem spolu s dalšími fyzickými osobami (a jménem a v rámci činnosti právnické osoby - společnosti Therapharm, a. s.), uváděl nepravdivé údaje (zejména v podobě nepravdivých příloh či tvrzené účasti "fiktivních" osob, tj. osob, které se projektů v tvrzeném postavení reálně neúčastnily). Na základě těchto informací mu ve většině případů byly požadované dotace vyplaceny, a to z různých zdrojů. Tím měl způsobit škodu ve výši 132 952 366 Kč a dále mohl způsobit další škodu ve výši 127 396 891 Kč, tedy ve výši celkem 260 349 257 Kč na státním rozpočtu České republiky a na rozpočtech strukturálních fondů Evropské unie.
3. Usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 8. 2021 č. j. 1 Nt 905/2021-25 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 9. 2021 č. j. 14 To 535/2021-46. Okresní soud poté rozhodl usnesením ze dne 7. 12. 2021 č. j. 1 Nt 503/2021-17 o dalším trvání vazby z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu, které nabylo právní moci rozhodnutím krajského soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 14 To 37/2022-37.
4. V záhlaví specifikovaným usnesením okresního soudu byl stěžovatel podle §72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu. Podle §71a trestního řádu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyly přijaty nabídky záruky za chování stěžovatele. Podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Pro chybně uvedené datum vyhlášení rozhodnutí (dne 11. 4. 2022 namísto správného 12. 4. 2022) bylo okresním soudem vydáno opravné usnesení ze dne 2. 5. 2022 č. j. 1 Nt 501/2022-124.
5. K stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle §149 odst. 4 trestního řádu do napadeného usnesení okresního soudu doplnil výrok, že "podle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu za použití §88c písm. e) trestního řádu a §88h trestního řádu se vazba stěžovatele nenahrazuje předběžným opatřením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí. Jinak zůstalo napadené usnesení nezměněno.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že k uvalení vazby na jeho osobu došlo v rozporu se zákonem. Tvrdí, že povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 trestního řádu vydal okresní soud usnesením ze dne 17. 2. 2021 č. j. 3 Nt 301/2021, přičemž protokol ze sledování byl do daného trestního spisu založen až dne 17. 8. 2021, tedy až po konání vazebního zasedání. Stěžovatel má proto za to, že na něj byla uvalena vazba na základě nezákonného, resp. procesně nepoužitelného důkazního prostředku, a že příslušné soudy při opětovném posuzování důvodnosti vazby nezákonné použití emailové komunikace přehlédly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy při opětovném posuzování důvodnosti vazby přehlédly nezákonné použití emailové komunikace, když protokol ze sledování osob a věcí byl do daného trestního spisu založen až dne 17. 8. 2021, tedy až po konání vazebního zasedání.
12. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že podle §158d odst. 7 trestního řádu má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a §55a trestního řádu.
13. I kdyby se však okresní soud a krajský soud dopustily uvedeného pochybení, jak tvrdí stěžovatel, na jejich rozhodnutí, že u stěžovatele jsou i nadále dány důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, by zmíněná skutečnost neměla žádný vliv, neboť emailová komunikace nebyla jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatele. Rovněž ze svědeckých výpovědí a ze šetření Finančního analytického úřadu (ze zpráv a příloh) bylo zřejmé, že zadokumentované finanční toky nasvědčují tomu, že obvinění mohli provádět majetkové a účetní operace, včetně převodů na bankovních účtech, nikoliv s cílem realizovat tvrzenou činnost, ale s cílem získat a posléze i zastřít výnosy z trestné činnosti a z těchto těžit. Shromážděné bankovní informace potvrzovaly, že vyplacené dotační prostředky nebyly používány na tvrzený účel, neboť realizace dotačních projektů neproběhla. Finanční toky, které měly tuto dokládat poskytovateli dotace, končily (často týž den) tak, že se peníze vracely zpět na účty ovládané stěžovatelem. Zadokumentované finanční toky posléze potvrzovaly i další manipulaci s penězi pocházející původně z dotací. Skutečnost, že v případě existujících společností, tj. společnosti Scinva Chemicals and Pharmaceuticals Pvt. Ltd a společnosti Scientec Diagnostic GmbH, byla stěžovatelem zneužita jejich identita, dokládaly mimo obsahu e-mailové komunikace také neexistující e-mailové adresy uváděné za společnosti v dotačních řízeních a vyjádření dotčených oprávněných osob v auditním řízení.
14. Nutno dodat, že důvodnost trestního stíhání a ponechání stěžovatele ve vazbě opodstatňují též další později opatřené důkazy (vedle emailové komunikace), přičemž, jak správně uvedl okresní soud, veškeré shromážděné důkazy je nutné vykládat jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemných souvislostech, a současně nelze opomíjet, že v dané fázi trestního řízení postačuje pro rozhodování o vazbě existence důvodného podezření ze spáchání konkrétní trestné činnosti, neboť není úkolem vazebního soudu, aby řešil otázku viny, což bude příslušet nalézacímu soudu při meritorním rozhodování ve věci samé.
15. Okresní soud i krajský soud řádně zhodnotily, že u stěžovatele je i nadále dán důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, tedy vazby útěkové, kdy na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru beze zbytku odkázat.
16. Proti závěrům okresního soudu a krajského soudu vycházejícím právě ze specifik vazebního zasedání (§73d a násl. trestního řádu) Ústavní soud nemá s ohledem na shora uvedené skutečnosti zásadních výhrad. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a v žádném směru nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu