ECLI:CZ:US:2022:1.US.2194.22.1
sp. zn. I. ÚS 2194/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Třečáka, zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 606/2022-186 ze dne 25. 5. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 222/2021-139 ze dne 11. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnicí (z titulu poskytnuté zápůjčky ve výši 110 000 Kč) žalován o zaplacení 363 512,36 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla nejprve Okresním soudem v Opavě (dále jen "nalézací soud") zamítnuta (rozsudek č. j. 138 C 31/2020-76 ze dne 14. 5. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 138 C 31/2020-88 ze dne 18. 6. 2021). Uvedený rozsudek změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") nadepsaným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice zčásti tak, že uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 222 285 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a zavázal jej k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 116 Kč (výrok II) a 39 990 Kč (výrok III). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžejní námitkou je porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť tytéž obecné soudy rozhodly ve skutkově shodných věcech týchž účastníků [v otázce posouzení, zda šlo v případě stěžovatele o podnikatelské či spotřebitelské úvěry s důsledky od toho se odvíjející (ne)platnosti uzavřených smluvních vztahů] opačně (srov. na sebe navazující rozsudky nalézacího soudu č. j. 107 C 30/2020-72 ze dne 29. 7. 2021 a odvolacího soudu č. j. 8 Co 261/2021-134 ze dne 10. 12. 2021, jimiž byl žalovaný nárok vedlejší účastnice pravomocně zamítnut soudy obou stupňů).
3. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Současně Ústavní soud zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, nedotýká-li se současně některého z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
4. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost jejich odůvodnění a Ústavnímu soudu nepřísluší je přehodnocovat. Ačkoli co do předvídatelnosti soudního rozhodování jako jednoho z principů imanentních materiálnímu právnímu státu jde o velmi nežádoucí stav, rozhodují-li obecné soudy skutkově shodné případy odlišně, v projednávané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nerespektoval jiné své rozhodnutí, nebylo-li v době vyhlášení napadeného rozsudku ještě vydáno.
5. Z přiložených rozhodnutí plyne, že existují dva výkladové přístupy, z nichž ani jeden není zjevně neudržitelný (ústavně neakceptovatelný). Je pochopitelné, že se stěžovatel přiklání k výkladu pro něj příznivějšímu; posouzení odvolacího soudu v projednávané věci nicméně není neodůvodněné, svévolné či extrémně vybočující. Pro budoucí případy je na něm, aby zkoordinoval postupy svých jednotlivých senátů tak, aby k podobně roztříštěné rozhodovací praxi (nota bene v případě týchž účastníků) nedocházelo, popřípadě bude na dovolacím soudu nejednotnou rozhodovací praxi usměrnit. Prvotní rozpor však ještě za porušení základních práv stěžovatele označit nelze.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu