ECLI:CZ:US:2022:1.US.2209.22.1
sp. zn. I. ÚS 2209/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Praha 10, Murmanská 1250/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 444/2022-1317, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 5 To 285/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 3 T 11/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl společně se spoluobžalovaným V. Ř. uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 70 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že společně se spoluobžalovaným Ř. jako příslušníci StB v letech 1978 až 1981 vyvíjeli nátlak na poškozeného L. B. a na poškozenou M. B. v podobě tzv. profylakticko-rozkladných opatření (blíže specifikovaných v odsuzujícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1), a to s cílem dosáhnout jejich nedobrovolného vystěhování z území tehdejší Československé socialistické republiky. Stěžovatel namítá, že v řízení nebylo zjištěno a prokázáno, že by opuštění republiky bylo poškozenými vnímáno jako závažná újma. Je podle něj podružné, ve které fázi jeho jednání měli poškození pociťovat újmu. Má za to, že není možné suplovat názor poškozených a jejich vnímání situace úvahou soudu, která vychází pouze z toho, že poškození opustili území republiky. Odkazuje na některé části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které jsou podle něj rozporné. Poukazuje na skutečnost, že poškozený měl nabídku místa učitele na vysoké škole ve Francii, dcery poškozených trvale žily v kapitalistické cizině a že poškození nebyli spokojeni s politickou situací v ČSSR.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z výše uvedeného je patrné, že se všechny námitky stěžovatele vztahují k otázce, zda svým jednáním způsobil poškozeným závažnou újmu ve smyslu §329 odst. 1 trestního zákoníku. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že tyto námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se s nimi v napadených rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty důvody, pro které trestní soudy nevyhověly stěžovatelovým námitkám. Především je třeba zdůraznit, že poškozeným vznikala v důsledku jednání stěžovatele (a spoluobžalovaného Ř.) závažná újma ještě před tím, než byli donuceni k emigraci. Z listinných důkazů vyplynulo, že stěžovatel vyhodnocoval působení jednotlivých opatření, jež činil, zejména na poškozeného B., načež intenzitu těchto opatření zvyšoval. Z listinných důkazů byl rovněž patrný dopad uplatňované šikany na prohlubující se depresi poškozeného.
Ústavní soud k tomu dodává, že již samotný charakter opatření, která stěžovatel vůči poškozeným používal, jejich intenzita a doba použití směřovaly ke způsobení závažné újmy - ostatně proto je stěžovatel používal, aby tak poškozené donutil k opuštění republiky. Mezi tato opatření patřily např. opakované výslechy poškozených a jejich přátel, znemožnění poškozenému vydávat literární díla, rozhodnutí o odposlouchávání poškozeného, žádost o povolení domovní prohlídky na chalupě poškozeného a další. Úvahy, že by podobné zásahy do života poškozených pro ně nepředstavovaly závažnou újmu, se jeví až jako absurdní.
Ve shodě s odvolacím soudem (srov. č. l. 2-3 usnesení Městského soudu v Praze) Ústavní soud konstatuje, že i donucení poškozených k emigraci nepochybně představuje závažnou újmu. Bez ohledu na to, do jak vyspělé země je určitá osoba donucena odcestovat, či jaké pracovní možnosti v této zemi má, již samotné donucení opustit svou vlast je nutno považovat za velmi závažný zásah do občanských práv, a tedy za závažnou újmu. Z tohoto důvodu je třeba i odmítnout tvrzení stěžovatele o rozporech v odůvodnění odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že ve vztahu k otázce, zda jeho jednání způsobilo poškozeným závažnou újmu, není možné suplovat názor poškozených a jejich vnímání situace úvahou soudu. Za prvé, přijetí takového subjektivizujícího pojetí by vedlo k absurdnímu důsledku, kdy by nebylo možné vyvodit trestní odpovědnost za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku v žádném z případů, kdy poškozený ji nežije (což se týká i nyní projednávané věci). Za druhé a především, k naplnění skutkové podstaty uvedené v §329 odst. 1 trestního zákoníku není nezbytné, aby pachatel činem skutečně způsobil závažnou újmu, nýbrž postačí, že jednal s tímto úmyslem. Opět je třeba připomenout charakter a intenzitu opatření používaných stěžovatelem vůči poškozeným. Není dán žádný důvod pochybovat o tom, že stěžovatel tato opatření používal právě proto, aby poškozeným mimořádně znepříjemnil život v tehdejší ČSSR, tedy aby jim způsoboval závažnou újmu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu