ECLI:CZ:US:2022:1.US.2213.22.1
sp. zn. I. ÚS 2213/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. K. L., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 č. j. 17 Co 151/2022-1759, spojeného s návrhem na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je státní příslušnicí SRN, je matkou nezletilého, o jehož svěření do péče rozhodovaly obecné soudy. Otec nezletilého je státní příslušník USA s českými kořeny, který žije 19 let v České republice. Společně žili v P., kde se nezletilý narodil, v 2015 se vztah rodičů rozpadl. Obvyklé bydliště nezletilého bylo v P., od roku 2017 usilovala stěžovatelka o souhlas otce s přestěhováním nezletilého do SRN, otec nesouhlasil. O nezletilého pečovali společně, od roku 2018 střídavě, a to i poté, co se stěžovatelka koncem roku 2018 přestěhovala do SRN. Střídavá péče probíhala až do nástupu nezletilého do školy v SRN v srpnu 2019 (na základě předběžného opatření). Od nástupu do školy byl nezletilý ve faktické převážné péči matky, styk s otcem probíhal na základě předběžných opatření.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů se čtyřtýdenním intervalem střídání mezi P. a K. Soud dále určil výživné obou rodičů k nezletilému, styk v době prázdnin, zamítl návrh stěžovatelky na udělení souhlasu za otce ke změně obvyklého pobytu nezletilého z ČR do SRN. Soud dále zastavil řízení o návrhu otce na výkon rozhodnutí (předběžného opatření) o styku s nezletilým.
4. Proti rozhodnutí o přeshraniční střídavé péči se oba rodiče odvolali, neboť každý sice střídavou péči požadoval, ovšem stěžovatelka pouze v rámci SRN, otec pouze v rámci ČR. Přeshraniční střídavá péče byla podle obou rodičů obtížně uskutečnitelná s ohledem na nekompatibilitu studia na německé základní škole v K. a základní škole X v P., a to jak z pohledu věcného, tak časového (odlišný režim výuky, resp. prázdnin). Každý proto požadoval svěření nezletilého do své péče a široký styk s druhým rodičem, nebude-li možná střídavá péče pouze v rámci jednoho ze států.
5. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího (dále jen "městský soud") byl nezletilý svěřen do péče otce, stěžovatelce bylo stanoveno výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, byl stanoven styk stěžovatelky se synem a určena povinnost otce platit celé školné za studium nezletilého na X v P. Dále byl potvrzen výrok soudu prvého stupně, že návrh stěžovatelky na udělení souhlasu za otce ke změně obvyklého pobytu nezletilého z ČR do SRN se zamítá.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její právo na spravedlivý proces a právo na rodinný život.
7. Stěžovatelka shrnuje skutkový stav věci, připomíná, že nezletilý žil od srpna roku 2019 se stěžovatelkou ve Spolkové republice Německo, kde navštěvoval základní školu. Spolu se stěžovatelkou, jejím přítelem a polorodým bratrem (nar. 2019) tvoří novou rodinu.
8. Stěžovatelka vytýká soudům, že ke svěření nezletilého do péče otce žijícího v P. došlo na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Má za to, že soudy neměly dostatečně zjištěno, že v případě přechodu nezletilého do péče otce, bude péče o nezletilého po ekonomické stránce otcem zajištěna, resp. zda je v reálných možnostech a schopnostech otce péči zvládnout.
9. Během soudního řízení byl sice zjišťován názor nezletilého, ale stěžovatelka považuje uvedené zjišťování za povrchní a nedůsledné. Stěžovatelka rozporuje závěry obou znaleckých posudků, resp. následné závěry znalkyň vyjádřené při soudním jednání, které doporučily přeshraniční střídavou péči, popř. výlučnou péči otce. Má za to, že nebyl dostatečně zjištěn postoj nezletilého k možnosti výlučné péče otce. Z názoru nezletilého neplynulo, že nechce být v péči matky, preferoval rovnoměrnou péči obou rodičů. Jeho přání tak nebylo respektováno.
10. Připomíná, že nezletilý neumí dobře česky, v České republice několik let nežil, a ztratí tak úzkou vazbu na matku a polorodého bratra. Soudy nezohlednily dosavadní pobyt nezletilého v SRN i dosavadní primární pečovatelskou roli matky. Jakkoliv nezletilý projevil názor, že by zvládl život polovinou v České republice a polovinou v Německu, stěžovatelka připomíná, že nezletilý ve svém věku není schopný si reálně uvědomit všechny důsledky svých přání. Stěžovatelka má za to, že nebyl respektován nejlepší zájem nezletilého.
11. Stěžovatelka dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, stranám nebyl dán dostatečný procesní prostor, aby se vyjádřily. Byla porušena zásada dvojinstančnosti. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2630/19 ze dne 27. 11. 2019 (N 200/97 SbNU 143), z nějž cituje: "K měnícímu rozhodnutí městského soudu a závěru o svěření starší dcery a syna do péče otce je třeba poznamenat, že jej městský soud přijal po doplněném dokazování, což jej opravňovalo přijmout odlišné skutkové a právní závěry, nicméně hodlal-li rozhodnout i o změně péče o starší dceru a syna, aniž by upravil rozsah a podmínky styku všech tří nezletilých s matkou, nedal jí možnost na vzniklou situaci jakkoliv reagovat a lze tak mít za to, že jeho rozhodnutí nebylo za stávajících okolností přinejmenším předvídatelné a nerespektovalo tak požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny". Stěžovatelka dodává, že městský soud sice doplnil dokazování výslechem znalkyň, nicméně toto doplnění podle ní proběhlo v nedostatečné míře a měl být vypracován dodatek ke znaleckému posudku. Stěžovatelka zpochybňuje psychické problémy nezletilého předestřené znalkyněmi související s nedostatečným kontaktem s otcem.
12. Stěžovatelka uvádí, že běžné styky nezletilého s matkou založené napadeným rozsudkem neumožňují pravidelný a plnohodnotný kontakt polorodých bratrů. Připomíná závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873), že přehodnocení důvodů pro zachování či změnu uplatněného modelu výchovy a péče rodičů o dítě musí být komplexní a podrobné, přičemž v každé jeho složce je předním hlediskem nejlepší zájem dítěte. Stěžovatelka zdůrazňuje význam kontaktu s vrstevníky a možnost nezletilého být součástí kolektivu a upozorňuje na ztrátu vazeb nezletilého s vrstevníky v Německu. Stěžovatelka má za to, že soudy dostatečně nevyhodnotily, že nezletilý bude vytržen z prostředí, kam se začlenil, a "umístěn do sociální bubliny školy s výukou v anglickém jazyce a domácnosti otce".
13. Podle stěžovatelky soudy dostatečně nezkoumaly jiné možnosti uspořádání, neprozkoumaly všechny aspekty situace, nenaplnily právo nezletilého být slyšen, a "nebyly učiněny žádné znalecké posudky, které by prokazovaly, že svěření do péče matky by nezletilému přičinilo újmu, a naopak že svěření nezletilého do péče otce je v jeho nejlepším zájmu".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)]. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
17. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
18. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.
19. Pokud městský soud rozhodl v souladu s názorem opatrovníka nezletilého, jakož i se závěry znaleckých posudků jak znalkyně z oboru psychiatrie, tak znalkyně z oboru psychologie, přičemž v rámci odvolacího řízení obě znalkyně soud opětovně vyslechnul, pokud na základě dalších důkazů vyhodnotil výchovné možnosti obou rodičů, zázemí nezletilého při změně výchovného prostředí, podmínky vzdělávání v případě přestupu na základní školu do P., ekonomické zajištění vzdělání (placení školného), nelze soudu vytknout jakýkoli exces ve způsobu provádění či hodnocení důkazů.
20. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16, nelze jí přisvědčit, že by městský soud věc neposoudil komplexně a nebral v potaz kritérium nejlepšího zájmu nezletilého. Navíc v odkazovaném nálezu odvolací soud nařídil střídavou péči, aniž dostatečně zohlednil závěry znaleckého posudku vyznívajícího v neprospěch střídavé péče, resp. aniž zohlednil zprávu pedagogicko-psychologické poradny či názor kolizního opatrovníka nezletilého dítěte. V nyní posuzovaném případě je však situace přesně opačná, neboť soud rozhodl v souladu se závěry dvou znaleckých posudků i v souladu se stanoviskem kolizního opatrovníka.
21. Stěžovatelka na straně jedné vytýká městskému soudu, že nezletilý nebyl opětovně vyslechnut krajským soudem, zároveň však připouští, že nezletilý "není schopný si reálně uvědomit všechny důsledky svých přání".
22. Namítá-li stěžovatelka v souvislosti s posouzením nejlepšího zájmu nezletilého, že nezletilý bude vytržen ze svého prostředí v Německu, na než je zvyklý, a ocitne se v jakési "sociální bublině", nelze jí přisvědčit, že by se soud s touto otázkou nevypořádal, přičemž v posuzování nejlepšího zájmu dítěte ze strany městského soudu nelze ani spatřovat jakékoli prvky libovůle. Z dokazování poměrně jasně plyne, že nezletilý považuje za svůj domov též ČR, kde se narodil, spolu se svými rodiči žil a vyrůstal (než odešel spolu se stěžovatelkou do SRN), docházel do české školky, občas do anglické školky, kde vyučuje otec, má v ČR obvyklý pobyt, kamarády i určité zázemí, přičemž sám se v řízení vyjádřil mj. tak, že nejvíce se mu líbí v Česku (srov. obsah výslechu nezletilého v bodě 43 rozsudku obvodního soudu). Jakkoli je situace specifická tím, že nezletilý hovoří nejlépe anglicky, soud vzal v potaz, že nezletilý má zajištěnu školní docházku na základní školu s výukou v angličtině, otec zajistil též možnost jeho zdokonalování v němčině, aby nezletilý neztratil kontakt s rodným jazykem matky. Jak ostatně zmiňuje rozsudek obvodního soudu (bod 46), nezletilý se účastnil zkušebního dne na X v listopadu 2021, celý den strávil na základní škole, choval se ve třídě velmi dobře, účastnil se všech aktivit ve třídě, vycházel se spolužáky velice dobře při výuce i mimo ni, třída jej zajímala, byl součástí komunity. Podle obou znaleckých posudků se předpokládá dobrá a rychlá adaptace nezletilého na nové prostředí. Soudu tak nelze vytýkat, že by se aspektem adaptace nezletilého na změněné výchovné prostředí či prostředí nové školy nezabýval či jej vyhodnotil jakkoli excesivně.
23. Zpochybňuje-li stěžovatelka finanční možnosti otce financovat školné, bylo v řízení doloženo, že prostředky na studium má otec k dispozici, soud jej ve výroku rozhodnutí zavázal k úhradě celého školného, matka otce (babička nezletilého) pro tyto účely poskytla 50 000 USD a je připravena poskytnout další prostředky v případě potřeby. Městskému soudu tedy nelze vyčítat ani to, že by se nezabýval ekonomickými aspekty změny školního prostředí nezletilého, resp. možnostmi otce vzdělání nezletilého dostatečně zajistit.
24. Ani výhradám procesního charakteru nelze přisvědčit. Pokud stěžovatelka tvrdí, že byla porušena dvojinstančnost řízení, Ústavní soud konstantně uvádí, že princip dvojinstančnosti, jakožto ústavní požadavek, je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek, včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení ústavněprávním požadavkem není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivý proces.
25. Pokud jde o tvrzenou překvapivost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, resp. neposkytnutí procesního prostoru stěžovatelce, aby se mohla vyjádřit k variantě svěření nezletilého do péče otce, opět nelze stěžovatelce přisvědčit. Poté, co se oba rodiče odvolali proti rozsudku soudu prvého stupně nařizujícího přeshraniční střídavou péči s tím, že každý z rodičů navrhoval mj. svěření nezletilého do své výlučné péče, bylo zřejmé, že varianta svěření nezletilého do výlučné péče jednoho z rodičů (tedy jak stěžovatelky, tak otce nezletilého) je možným a předvídatelným výsledkem sporu. Obě strany měly možnost se k této variantě v průběhu odvolacího řízení vyjádřit, ať již písemně, tak při jednání soudu.
26. Z protokolu z jednání městského soudu ze dne 12. 5. 2022 jasně vyplývá, že ani jeden z rodičů neakceptuje přeshraniční střídavou péči, a každý z nich navrhuje svěření nezletilého do své výlučné péče. Obě znalkyně se v rámci výslechu kloní k výlučné péči otce, není-li střídává přeshraniční péče možná, přičemž městský soud ukládá otci nezletilého doložit ve lhůtě 14 dnů "doklady o tom, že by nezletilý od září letošního roku mohl nastoupit ke studiu na americkou akademii a také důkazní návrhy prokazující, že by byl schopen financovat studium nezletilého na této škole". Stejně tak je všem účastníkům sděleno, že "pokud budou mít nějaké důkazní návrhy, nechť je soudu odvolacímu obratem předloží, listiny nechť předkládají průběžně" a jednání bylo odročeno na 9. 6. 2022. Stěžovatelka ostatně výslovně ve svých procesních podáních na variantu svěření nezletilého do péče otce reaguje a sděluje soudu své možnosti, pokud jde o frekvenci styku s nezletilým, nebude-li v její péči (srov. též bod 18 napadeného rozsudku).
27. Za této situace nelze přisvědčit stěžovatelce, že rozhodnutí soudu o svěření nezletilého do péče otce je překvapivé, nepředvídatelné, resp. že procesní strany nedostaly procesní prostor na tuto možnou variantu rozhodnutí reagovat. Procesní práva stěžovatelky v tomto ohledu porušena nebyla.
28. Odkazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. IV. ÚS 2630/19, jde o skutkové a právně odlišnou situaci, neboť v odkazované věci obecný soud rozhodl o změně péče o dvě ze tří nezletilých dětí, aniž by upravil rozsah a podmínky styku všech tří nezletilých dětí s matkou, přičemž matka neměla procesní prostor na vzniklou situaci reagovat. V nyní posuzované věci bylo rozhodnuto jak o péči o nezletilého, tak o styku s druhým rodičem (stěžovatelkou), přičemž úprava styku nezletilého se stěžovatelkou byla soudem určena právě na základě stěžovatelkou předestřených možností styku. Otec ostatně navrhoval široký styk nezletilého se stěžovatelkou a jistě je možno do budoucna rozsah styku rozšiřovat (a tedy co nejvíce naplnit právo na rodinný život stěžovatelky) v podstatě jen v závislosti na možnostech stěžovatelky samotné.
29. K argumentu neprovedeného opětovného výslechu či znaleckého zkoumání nezletilého se již vyjádřil městský soud (bod 50), když upozornil na potřebu delšího časového odstupu od předchozího zkoumání, jakož i na to, že obě znalkyně vycházely ze stavu nezletilého, který se formoval delší dobu. Výslech nezletilého obvodním soudem proběhl v listopadu 2021 (srov. bod 43 rozsudku obvodního soudu) a bylo možno z něj vycházet. Na základě vyžádaného spisového materiálu považuje Ústavní soud provedené znalecké zkoumání, jakož i výslech nezletilého za standardní a dostatečné. Pokud stěžovatelka připomíná, že nezletilý vyjádřil preferenci být u obou rodičů stejně, je nutno jí přisvědčit. To však nic nemění na tom, že soud je povinen o předmětu řízení rozhodnout, a tedy v situaci, kdy se střídavá péče ukáže jako nevhodná či nemožná, není možno z povahy věci plně respektovat přání zcela rovnoměrné péče obou rodičů. K tomu v nyní posuzované věci došlo, ostatně oba rodiče se proti přeshraniční střídavé péči v odvolání vymezili, obě znalkyně i opatrovník ji v odvolacím řízení shledali za nevhodnou, každý z rodičů požadoval svěření do výlučné péče. Pak soudu nezbývá nic jiného, než preferovat péči jednoho z rodičů, druhému určit styk s nezletilým při zvážení všech podstatných okolností věci, včetně zohlednění postoje nezletilého. Soud se nejlepší zájem nezletilého snažil objektivizovat jak na základě obsahu výslechu nezletilého, tak výsledků znaleckého zkoumání a stanoviska obou znalkyň, jakož i zhodnocení dosavadního přístupu obou rodičů, rodinných zázemí i případných výhod pro nezletilého souvisejících se změnou prostředí.
30. Je zjevné, že soudy obou stupňů se snažily nalézt řešení, které by co nejvíce vyhovovalo všem zainteresovaným stranám a zejména bylo v nejlepším zájmu nezletilého, ovšem kompromis plně vyhovující úplně všem zúčastněným v dané konstelaci nebyl možný.
31. Městský soud však dostatečně zdůvodnil, proč považuje svěření nezletilého do péče otce za v danou chvíli nejlepší řešení pro nezletilého, zejména z pohledu jeho psychických a emočních potřeb a možnosti jejich naplňování jak ze strany otce, tak ze strany stěžovatelky. Soud vzal v potaz též to, že stěžovatelka ne vždy emoční a citové potřeby nezletilého ve vztahu k otci respektovala, což oba znalecké posudky shodně reflektují, včetně rizika zhoršování psychického stavu nezletilého.
32. Ústavní soud tak shrnuje, že městský soud vzal v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí o péči o nezletilého, při jejich hodnocení se nedopustil libovůle a své závěry dostatečně zdůvodnil. Jinak legitimní a pochopitelný zájem toho z rodičů, kterému není nezletilý svěřen do péče, musí ustoupit nejlepšímu zájmu nezletilého.
33. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a obsahu vyžádaného spisu, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
35. O návrhu na odklad vykonatelnosti s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením samostatně nerozhodoval; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
36. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci mimo pořadí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, nýbrž jí fakticky vyhověl tím, že se ústavní stížností s ohledem na předmět řízení zabýval přednostně a bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu