ECLI:CZ:US:2022:1.US.2223.22.1
sp. zn. I. ÚS 2223/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Hruškové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, sídlem Ludvíka Kuby 803, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 4 As 332/2019-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka vlastní nebytovou jednotku v bytovém domě, kterou přestavěla z kočárkárny na kancelář. Městský úřad ve Slaném (dále jen "stavební úřad") dne 26. 3. 2010 vydal souhlas se změnou užívání uvedené nebytové jednotky na "kancelář bez sociálního zařízení". Následně stavební úřad dodatečně povolil užívání vodovodu u uvedené nebytové jednotky, avšak s podmínkou, že stěžovatelka nesmí provést napojení na kanalizační vedení domu bez souhlasu společenství vlastníků jednotek (dále jen "SVJ") bytového domu.
3. Stěžovatelka poté v kanceláři (nebytové jednotce) vybudovala sociální zařízení napojené na vnitřní rozvody kanalizace bez opatření stavebního úřadu. Stavební úřad proto zahájil řízení o odstranění stavby. Stěžovatelka proto stavební úřad požádala o dodatečné povolení stavebních úprav, avšak nedoložila souhlas SVJ s napojením sociálního zařízení na vnitřní kanalizaci bytového domu. Stavební úřad proto usnesením ze dne 15. 9. 2017 č. j. MUSLANY/42143/2017/SÚ řízení o dodatečném povolení stavby zastavil. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 12. 2. 2018 č. j. 023165/2018/KUSK zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil posledně uvedené usnesení stavebního úřadu. Žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 43 A 43/2018-53.
4. Navazující kasační stížnost (ze dne 19. 8. 2019) Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka původně požádala o změnu užívání "holé místnosti" na kancelář bez sociálního zařízení, čemuž stavební úřad vyhověl. Následně provedla úpravy, které vyžadovaly změnu užívání, aniž je původně ohlásila stavebnímu úřadu. Napojení na vodovod sice stavební úřad dodatečně povolil, avšak sociální zařízení stěžovatelka využívala v sousední jednotce (rovněž v jejím vlastnictví). Šlo tedy nadále o kancelář bez (vlastního) sociálního zařízení. K podmínce souhlasu SVJ s napojením na kanalizaci Nejvyšší správní soud uvedl, že jde o omezení vlastnického práva podle §1175 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože kanalizace je ve společném vlastnictví vlastníků jednotek. V řízení o dodatečném povolení stavebních úprav proto bylo nutné doložit souhlas SVJ podle §105 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017. Tvrdila-li stěžovatelka, že se měla posoudit přiměřenost omezení jejího vlastnického práva, Nejvyšší správní soud k námitce nepřihlédl, protože ji stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti (§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Přesto Nejvyšší správní soud zdůraznil, že ve věci jde o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby, nikoli o práva a povinnosti mezi spoluvlastníky, z nichž omezení vlastnického práva stěžovatelky vyplývá. Stěžovatelka přitom měla možnost iniciovat řízení podle §1209 občanského zákoníku. O nutnosti doložit souhlas SVJ věděla již od (vydání původního) souhlasu stavebního úřadu se změnou užívání jednotky z kočárkárny na kancelář.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že jde o to, zda je omezení jejího vlastnického práva spočívající v nemožnosti užívat kancelář s odpadní přípojkou ústavně konformní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zásah do svého vlastnického práva nespatřuje v nutnosti získat souhlas stavebního úřadu, nýbrž v tom, že bylo třeba doložit souhlas SVJ. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 10. 2013 ve věci Žáková proti České republice č. 2000/09, podle kterého nesmí být zásah do vlastnického práva nepřiměřené a nadměrné břemeno, což je případ nyní posuzované věci. Ostatní vlastníci přitom nemají důvod trvat na nepřipojení stěžovatelky k odpadu; jejich možnost věc užívat se připojením stěžovatelky na odpadní přípojku nijak nemění. Stěžovatelka tvrdí, že skutečným soukromoprávním titulem ke zbudování přípojky není souhlas SVJ. Přípojka zaprvé již patří k dané jednotce na základě prohlášení vlastníka budovy. Zadruhé, kanalizační rozvody jsou prvkem společných částí domu, a stěžovatelka se tak na jejich užívání může podílet. Dále stěžovatelka tvrdí, že příslušná ustanovení stavebního zákona, na které poukazuje Nejvyšší správní soud v souvislosti s doložením souhlasu SVJ, operují s nutností doložit "vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu anebo právo odpovídající věcnému břemenu". Souhlas SVJ přitom neodpovídá ničemu ze shora uvedeného, a požadavek jeho doložení proto nemá zákonnou oporu. Podle §184a odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2018, nadto platí, že "[k] žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo." To značí, že před začleněním uvedeného ustanovení do stavebního zákona nebylo nutné doložit souhlas SVJ. Uvedené ustanovení však bylo do stavebního zákona vloženo až v průběhu řízení před soudem a ve věci stěžovatelky se neuplatní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li správní soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústředním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka, že napadené rozhodnutí, resp. požadavek správních orgánů na doložení souhlasu SJV s připojením na odpadní přípojku pro vydání souhlasu se stavebními úpravami, je nepřiměřeným zásahem do jejích vlastnických práv. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se s její argumentací vypořádal. Jde-li o zákonný podklad pro omezení vlastnického práva, podle Nejvyššího správního soudu spočívá nemožnost užívání jednotky podle představ stěžovatelky ve vlastnických právech ostatních vlastníků jednotek a současně spoluvlastníků společných částí domu. Jde-li proto o přiměřenost omezení jejího vlastnického práva, podle Nejvyššího správního soudu uvedené námitky stěžovatelka uplatnila až v pozdějších fázích řízení, přestože takovou možnost měla. Nadto se však dané námitky míjí s nosnými důvody rozhodnutí správních orgánů, protože jde o námitky soukromoprávního charakteru uplatnitelné v řízení před civilními soudy, které stěžovatelka měla možnost iniciovat.
10. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti s napadeným rozsudkem polemizuje, s uvedenými nosnými důvody se však vesměs míjí. Nosné důvody napadeného rozsudku přitom lze označit jako logicky a srozumitelně odůvodněné a racionální. Nejvyšší správní soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatelky o obsahu hypotézy §105 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Z bodu 42 napadeného rozsudku se podává, že podle Nejvyššího správního soudu jde v souladu s jeho rozhodovací praxí o doložení soukromoprávního titulu, resp. oprávnění realizovat stavební záměr, aniž je rozhodné, o jaký konkrétní titul jde. Taková argumentace je logická, srozumitelná a se samotnou podstatou námitek stěžovatelky se vypořádává.
11. Jde-li dále o tvrzení neoprávněného požadavku doložit souhlas SVJ podložené výkladem novelizovaného stavebního zákona, Ústavní soud si od Nejvyššího správního soudu vyžádal kasační stížnost stěžovatelky a zjistil, že stěžovatelka v kasační stížnosti obdobné tvrzení nevznesla. Stěžovatelka tak nedala orgánům veřejné moci v předcházejících fázích řízení možnost napravit případné vady z uvedených důvodů, ač jí taková možnost nebyla upřena (daná novelizace stavebního zákona sice nabyla účinnosti až v době soudního řízení, v době podání kasační stížnosti však stěžovatelkou odkazovaná právní úprava byla již více než rok a půl účinná (srov. sub 4). S ohledem na postavení Ústavního soudu v hierarchii orgánů veřejné moci a v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti (správních) soudů se Ústavní soud uvedeným tvrzením věcně nezabýval [srov. doktrínu tzv. materiální nepřípustnosti a tzv. vnitřní subsidiarity ústavní stížnosti, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885) či bod 75 nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21]. Jinými slovy, v řízení o ústavní stížnosti nelze dohánět to, co bylo "zameškáno" v předcházejícím soudním řízení.
12. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech správních soudů nejsou znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal v souladu se zákonem a ústavně zaručenými principy řádně vedeného soudního řízení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu