ECLI:CZ:US:2022:1.US.2243.22.1
sp. zn. I. ÚS 2243/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., nyní ve výkonu vazby, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1233/22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 205/2022-54 ze dne 1. června 2022 a usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j 0 Nt 16003/2022-45 ze dne 9. května 2022, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen "soud prvního stupně") ponechal stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. c) trestního řádu (I), nepřijal jeho písemný slib (II), záruku třetí osoby (III) ani peněžitou záruku (IV). Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "stížnostní soud") napadené usnesení doplnil tak, že návrh na propuštění z vazby zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), považuje své ponechání ve vazbě za projev libovůle obecných soudů.
3. Stěžovatel uvádí, že je netrestaný muž v produktivním věku se stabilním a legálním příjmem a rodinným zázemím, přesto je stíhán vazebně a po odpadnutí důvodu koluzní vazby, v době, kdy je pouze ve vazbě předstižné, navrhl množství prostředků k její náhradě, avšak obecné soudy jeho nadstandardní záruky odmítly. Podle stěžovatele vazba izolující obviněného od rodiny nemůže sloužit jako prostředek nátlaku [viz nález Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. dubna 2010 (N 89/57 SbNU; 163/2010 Sb.)], zejména neexistují-li konkrétní ukazatele nebezpečí pokračování v trestné činnosti [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Knebl proti České republice, č. 20157/05 ze dne 28. října 2010, či nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. listopadu 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Podle stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí nedostála požadavkům ustálené judikatury, usnesení odkazují pouze na předchozí trestnou činnost, byť je patrné, že v případě stěžovatele šlo o jednorázové zapojení do trestné činnosti organizované jeho otcem. Podle stěžovatele obecné soudy postupovaly svévolně, jestliže nepřijaly jím navržené záruky a ponechaly jej ve vazbě, přestože osoby, s nimiž se měl trestné činnosti dopustit, jsou rovněž ve vazbě, a tedy nemá s kým v páchání trestné činnosti pokračovat. Podle stěžovatele se soudy dopustily pochybení v podobě opomenutých důkazů; k tomu odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. června 2006 (N 120/41 SbNU 499) či II. ÚS 124/97 ze dne 30. ledna 2001 (N 20/21 SbNU 175).
4. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel, aby napadená usnesení byla zrušena, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Usnesení soudu prvního stupně je odůvodněno tím, že přes stabilní a dostatečné příjmy se stěžovatel dopustil protiprávního jednání, a jak vyplynulo z provedeného dokazování, činil tak opakovaně. S ohledem na reálné nebezpečí pokračování v trestné činnosti nespatřuje soud prvního stupně možnost zamezit tomu jiným opatřením než vazbou. Předpokládaná dlouhodobost trestné činnosti vylučuje možnost písemného slibu, záruku dalších osob nepovažuje soud prvního stupně za případnou, především s ohledem na nepravidelný kontakt způsobený i vzdáleností mezi jejich bydlištěm a bydlištěm stěžovatele; za nedostatečnou považuje i peněžitou záruku. Tyto závěry sdílí i stížnostní soud, který důvody zopakoval s tím, že vazbu není možné v tomto případě nahradit.
6. Podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, ani vzat do vazby než ze zákonných důvodů a na zákonem stanovenou dobu; obdobně podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy nesmí být nikdo zbaven svobody, nejde-li o zákonné zatčení nebo zaručení splnění zákonné povinnosti. Ústavní soud však nezjistil nic, čím by obecné soudy zasáhly do uvedených práv stěžovatele. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud nezjistil, že by v předmětném řízení byla porušena zákonná pravidla rozhodování o vazbě daná v trestním řádu, natož zásah základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat jednotlivé vazební důvody, neboť jsou to obecné soudy, které se znalostí okolností konkrétního případu mají dostatek informací i pravomoci posoudit je. Obecným soudům přísluší zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jakož i posouzení, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole, což zjištěno nebylo.
7. Stěžovatel, který je zjevně nespokojen s ponecháním ve vazbě, v ústavní stížnosti opakuje svoji předchozí argumentaci - s tím, že k nepřijetí záruk a k ponechání ve vazbě neshledává žádný důvod. Není zřejmé, na základě čeho je stěžovatel přesvědčen, že při aplikaci zákonných ustanovení týkajících se ponechání ve vazbě nebylo šetřeno jejich podstaty a smyslu. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) na podmínky řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) i na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat příslušný zákonem stanovený orgán veřejné moci na základě předem stanovených pravidel; uvedená práva nezaručují, že rozhodnutí takového orgánu bude splňovat očekávání účastníka řízení ani nestanoví povinnost vyhovět každému jeho požadavku či návrhu. Ústavní soud má za to, že odůvodnění obou napadených usnesení jsou srozumitelná a dostatečná. Polemika stěžovatele se závěry obecných soudů není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud o žádosti o přednostní projednání nerozhodoval, neboť návrhu fakticky vyhověl, a rozhodl o ústavní stížnost bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu