ECLI:CZ:US:2022:1.US.2258.22.1
sp. zn. I. ÚS 2258/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Pavly Kubíčkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 183/33, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2022 č. j. 27 C 300/2021-133, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení částky 8 130 Kč s příslušenstvím.
Jak se zjišťuje z napadeného rozsudku a obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 8 130 Kč jako náhrady škody za ztracené, resp. nevrácené sedlo. Dne 8. 12. 2021 vzala stěžovatelka podanou žalobu zpět co do částky 1 000 Kč. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě zevrubně provedeného dokazování dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky nedošlo k uplatnění práva na náhradu škody ve lhůtě stanovené zákonem a proto její žalobu zamítl podle §2945 odst. 2 občanského zákoníku.
Stěžovatelka s rozsudkem okresního soudu nesouhlasí. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas se závěrem soudu, že neuplatnila včas právo na náhradu škody. Uvádí, že sice v řízení neprokázala, že výši škody vyčíslila v zákonné lhůtě, tento požadavek soudu však považuje za nepřiměřený, neboť je irelevantní, zda byla v okamžiku uplatnění práva na náhradu škody vyčíslena její výše. Podle stěžovatelky nesprávný postup soudu ústí v extrémní rozpor s principy spravedlnosti a má formu přepjatého formalismu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nadto dodává, že námitky stěžovatelky vůči postupu soudu při posuzování jejího nároku na náhradu škody nejsou relevantní. V dané věci nešlo o to, že škodu nevyčíslila, ale o to, že žalovanou vyzvala pouze k vrácení sedla, nikoliv k jeho zaplacení. Takové jednání nelze považovat za uplatnění práva na náhradu škody ve smyslu §2945 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je patřičně odůvodněno, okresní soud podrobně rozvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Navíc jde v dané věci o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu