ECLI:CZ:US:2022:1.US.2272.22.1
sp. zn. I. ÚS 2272/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 3 Tdo 265/2022-517, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 10 To 302/2021-473 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. července 2021 č. j. 10 T 40/2021-431, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustil v přesně nezjištěné době od 3. 8. 2019 do 10. 8.2019, v průběhu probíhajícího letního tábora tanečního klubu X, kdy si nechal zavolat nezletilého poškozeného Jana B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") a přiměl ho, aby si svlékl kalhoty a spodní prádlo, poté si sám sundal kalhoty a spodní prádlo a s poškozeným začali oba společně masturbovat, poté požádal poškozeného, aby uchopil do ruky jeho pohlavní úd a provedl u něj opětovnou masturbaci, což poškozený dobrovolně učinil, načež u stěžovatele došlo při této masturbaci k úplnému vyvrcholení s ejakulací spermatu částečně i na ruku poškozeného, přičemž takového jednání se stěžovatel dopustil jako instruktor a zdravotník letního tábora tanečního klubu X, jehož se poškozený účastnil a do jehož dozoru byl svěřen.
3. Za popsané jednání byl stěžovatel podle §187 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku bylo stěžovateli současně uloženo ochranné léčení psychiatrické sexuologické v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Okresní soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by vyznělo v neprospěch poškozeného, ani nic, co by zpochybnilo hodnověrnost jeho výpovědi. Poukázal na to, že stěžovatel spáchání vytýkaného jednání od počátku popíral, k věci odmítl vypovídat. Skutkový děj odrážel zejména výpověď poškozeného, jeho matky i jejího přítele, jemuž se poškozený s událostí svěřil bezprostředně poté, co jako prvnímu o události řekl svému kamarádovi Josefu C. (jedná se o pseudonym). Okresní soud si byl vědom toho, že pohlavní zneužívání dětí dospělými pachateli se vyznačuje obvykle skrytým průběhem činu, proto hodnocení všech provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a závěrů vypracovaných znaleckých posudků) věnoval patřičnou pozornost. Nepřisvědčil přitom námitkám stěžovatele, že při výslechu poškozeného nebyly naplněny podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, ani tvrzenému porušení práva na obhajobu. Konstatoval, že právo na obhajobu stěžovatele nebylo dotčeno z důvodu existence jiných důležitých procesních záruk (zejména videozáznamů policejních výslechů). Byl-li navíc výslech proveden podle §158a trestního řádu, jak tomu bylo v posuzovaném případě, jde o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení. Stejně tak stěžovateli s odkazem na §30 odst. 2 trestního řádu nepřisvědčil v tom, že předseda senátu Mgr. Pavel Vosmanský, jež se účastnil výslechu podle §158a trestního řádu, by měl být z rozhodování věci vyloučen.
5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele mimo jiné zdůraznil, že jde-li o výslech nezletilého poškozeného, byl tento vyslýchán policejním orgánem krátce před dovršením jedenácti let věku a že v daném případě byly naplněny podmínky §102 trestního řádu, který upravuje odchylný postup při výslechu svědka mladšího osmnácti let. Poukázal na to, že v praxi se takový výslech provádí takřka pravidelně před zahájením trestního stíhání. Zákon upřednostňuje zájem na ochraně vývoje osoby mladší osmnácti let před zásadami bezprostřednosti a ústnosti. Neopakovatelnost výslechu dítěte vyplývá bez dalšího právě z podstaty tohoto úkonu. Krajský soud neshledal námitky stěžovatele vůči procesnímu postupu při výslechu poškozeného důvodnými, neboť poškozený byl čerstvě jedenáctileté dítě, proto byl daný úkon ve své podstatě neopakovatelný a zároveň i neodkladný pro zahájení trestního stíhání. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, že jeho odsouzení je "téměř výlučně" založeno na výpovědi poškozeného. Poukázal na to, že stěžovatel je usvědčován i dalšími důkazy, kterých se omezení obhajovacích práv stěžovatele nedotklo. Matka poškozeného ve výpovědi popsala změny v chování a psychice poškozeného v návaznosti na jednání stěžovatele, svědkyně O. Ž. uvedla, že poškozený po letním táboře u nich v kroužku po třech či čtyřech letech skončil, přičemž nerozumí tomu, co se tam stalo. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, svědčí pro efebofílii stěžovatele (preferenci dospívajících chlapců). Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, osobnost nezletilého poškozeného sama o sobě nesvědčí o tom, že by si vymýšlel události a nepravdivě popisoval to, co zažil. Okresní soud se podle krajského soudu řádně vypořádal také s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Stran účasti soudce Mgr. Pavla Vosmanského u výpovědi poškozeného před policejním orgánem se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, že §30 odst. 2 trestního řádu obsahuje taxativní výčet skutečností, které soudce pro další rozhodování vylučují, přičemž účast u neodkladného a neopakovatelného úkonu v přípravném řízení mezi tyto skutečnosti zahrnuta není.
6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu ve spojení s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) trestního řádu, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Poukázal na to, že stěžovatel v dovolání zopakoval námitky, se kterými se rozhodující soudy nižších stupňů již řádně a dostatečně vypořádaly, a že ve věci není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Za opodstatněnou nepovažoval ani výhradu stěžovatele, podle které bylo výslechem poškozeného porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ani námitku ohledně podjatosti soudce Mgr. Pavla Vosmanského. Žádná pochybení neshledal ani ve výroku o trestu, přičemž dodal, že závěrům vypracovaných znaleckých posudků odpovídá i uložený trest a ochranné opatření ve formě ochranného léčení psychiatrického sexuologického v ambulantní formě, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel je nositelem parafilie, a je proto vysoká pravděpodobnost, že by se obdobné trestné činnosti mohl dopustit znovu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k výslechu poškozeného opětovně namítá nepřípustné zkrácení jeho práv na osobní přítomnost a vyjádřit se k věci. K tomu cituje obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a tvrdí, že svědecká výpověď poškozeného je přinejmenším důkazem rozhodujícím, ne-li dokonce výlučným. Podrobně rozebírá výpověď matky poškozeného, poukazuje na rozpory v její výpovědi a má za to, že tato výpověď nepřispívá k potvrzení pravdivosti výpovědi poškozeného. Ani z výpovědí dalších svědků nelze podle něj dovodit nějaké jeho závadové chování, natož podezření ze spáchání vytýkaného jednání. Za problematické označuje i závěry vypracovaných znaleckých posudků, které podle něj rovněž nepodporují pravdivost výpovědi poškozeného a nevyplývají z nich ani žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na jeho vinu. Poukazuje na to, že veškeré jím navrhované důkazy byly rozhodujícím soudem zamítnuty, a je přesvědčen, že na základě vyhodnocení dvou ze tří kritérií Al-Khawaja and Tahery testu, tedy že jeho vina je prokazována především výslechem poškozeného provedeného jako neodkladného a neopakovatelného úkonu za omezení jeho práv obhajoby, aniž by to bylo dostatečně kompenzováno postupem orgánů činných v trestním řízení, došlo k porušení jeho základních práv.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím, že mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické sexuologické, došlo k porušení jeho práva na osobní důstojnost. Je také toho mínění, že u soudu prvního stupně bylo ve věci rozhodováno podjatým soudcem, neboť výslech poškozeného realizovaný podle §158a trestního řádu proběhl za účasti soudce okresního soudu Mgr. Pavla Vosmanského, který později rozhodoval ve věci i v hlavním líčení coby předseda senátu. Stěžovatel má za to, že v daném případě je nemyslitelné, aby nestrannost jmenovaného soudce obstála v subjektivním nebo objektivním testu nestrannosti.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje přednostní projednání jeho ústavní stížnosti s odůvodněním, že již nastoupil výkon ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě, v důsledku čehož dochází ke stigmatizaci jeho osoby, která se může s průběhem času prohlubovat a mít tak zásadní vliv na jeho osobní i společenský život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout.
15. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem deklarovaným dovolacím důvodům. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Namítá-li stěžovatel opětovně v ústavní stížnosti porušení jeho práva na obhajobu v souvislosti s výslechem poškozeného jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, k tomu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že osobu mladší než osmnáct let, má-li být vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba vždy vyslechnout již v průběhu prověřování jako svědka (srov. §158 odst. 9, věta druhá, trestního řádu, §102 odst. 2, věta první, trestního řádu). V nyní posuzované věci, kdy poškozený ve věku těsně po dovršení jedenácti let měl vypovídat k okolnostem, které mohly zapříčinit tzv. sekundární viktimizaci, byly podmínky pro postup podle §158 odst. 9 trestního řádu za podmínek §158a trestního řádu splněny. V průběhu výslechu, jak byl zaznamenán na DVD, policejní orgán prokazatelně nekladl poškozenému kapciózní či sugestivní otázky, nýbrž s poškozeným komunikoval způsobem odpovídajícím jeho věku a intelektu. Skutečnost, že výslech poškozeného z přípravného řízení (před zahájením trestního stíhání) byl v hlavním líčení proveden podle §102 odst. 2 trestního řádu, a stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se výslechu poškozeného účastnit ani mu klást otázky, sice omezuje právo stěžovatele podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, ovšem pouze z důvodu jeho kolize s právem na zvláštní ochranu dětí zaručeným v čl. 32 odst. 1 Listiny. Omezení práv obhajoby ve směru k výslechu poškozeného bylo v řízení kompenzováno tím, že skutkový stav byl bez pochybností prokázán i dalšími důkazy, kterých se omezení obhajovacích práv stěžovatele nedotklo.
18. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, když stejný soudce byl přítomen výslechu poškozeného podle §158a trestního řádu a následně rozhodoval ve věci jako předseda senátu nalézacího soudu. Podstatné v dané souvislosti je, že ve smyslu §30 odst. 2 trestního řádu soudce, který se zúčastnil provádění úkonů podle §158a trestního řádu, není po podání obžaloby z úkonů dalšího řízení vyloučen. V nyní posuzované věci nebyl přitom dán ani důvod vyloučení předsedy senátu nalézacího soudu podle §30 odst. 1 trestního řádu, neboť v důsledku jeho účasti u úkonu podle §158a trestního řádu nelze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká.
19. Konečně stěžovateli není možno přisvědčit ani v tom, že tím, že mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické sexuologické, došlo k porušení jeho práva na osobní důstojnost. Rozhodující obecné soudy dospěly na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přičemž splnění podmínek pro uložení ochranného léčení psychiatrického sexuologického v ambulantní formě podle §99 odst. 2 písm. a) trestního řádu včetně zásady přiměřenosti odpovídá závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného MUDr. Antonínem Brzkem, podle kterých je stěžovatel nositelem parafilie, a je tak dána vysoká pravděpodobnost, že by se obdobné trestné činnosti mohl dopustit znovu. Lze dodat, že přibraný znalec navrhoval dokonce uložení ochranného léčení ve formě ústavní. Uložení zmíněného ochranného léčení tak bylo jednoznačně namístě.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. V takovém případě již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v krátké době od jejího podání, a navíc právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na její přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu