ECLI:CZ:US:2022:1.US.2331.22.1
sp. zn. I. ÚS 2331/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022 č. j. 30 Cdo 850/2022-199, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021 č. j. 70 Co 391/2021-167 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2021 č. j. 41 C 46/2018-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které odmítly jeho žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy, aniž by k tomu byly naplněny zákonné důvody; důvod odmítnutí vychází ze svévolného právního výkladu. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly základní zásadu, že nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se vztahuje k řízení jako celku a je toliko právem, nikoli povinností dotčené osoby požadovat satisfakci za část řízení, nikoli za řízení celé. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání dovolacím soudem, neboť je přesvědčen, že se nezabýval všemi předloženými argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po Hlavním městě Praze (dále jen "vedlejší účastník č. 1") a České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "vedlejší účastník č. 2") náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným usnesením odmítl žalobu stěžovatele pro vady (výrok I), uložil mu povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu pokud jde o odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 v částce 85 000 Kč a vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2 v částce 12 000 Kč potvrdil. V rozsahu požadavků na náhradu nemajetkové újmy vůči oběma vedlejším účastníkům (1 500 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 a 900 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2) usnesení obvodního soudu změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba neodmítá. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ve vztahu k odmítnutí žaloby o přiznání nemajetkové újmy vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 v částce 85 000 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je předepsáno povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že otázky předložené stěžovatelem v dovolání nemohou založit jeho přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť se městský soud při jejich řešení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z toho, že nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je třeba považovat za zcela samostatné. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 3299/20 považuje Ústavní soud ve shodě s názorem Nejvyššího soudu za nepřípadný, neboť toto rozhodnutí (stejně jako nález sp. zn. II. ÚS 570/20, na který poukazoval stěžovatel v dovolání) se zabývá otázkou potřeby globálního nahlížení na navazující řízení o poskytnutí informace a řízení o správní žalobě, neřeší však problematiku kumulace více nároků v jedné žádosti a z toho plynoucí potřebu jejich řádné individualizace ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu