ECLI:CZ:US:2022:1.US.2341.22.1
sp. zn. I. ÚS 2341/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046, zastoupené Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 707/7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-516 ze dne 8. 8. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jaroslava Brože MJur, sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, bytem v Praze 1, Rybná 716/24, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím v insolvenčním řízení vedlejšího účastníka (dlužníka) vedeném pod sp. zn. MSPH 79 INS 22650/2019 uložil stěžovatelce podle §11 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), aby pro účely přípravy zpeněžení dlužníkova majetku, který náleží do soupisu majetkové podstaty, event. pro účely dalšího postupu správce v řízení, poskytla tam specifikované informace a doklady nezbytné pro výkon funkce insolvenčního správce. Městský soud nejprve shledal, že 10% majetkový podíl na stěžovatelce náleží vedlejšímu účastníkovi; následně dospěl k závěru, že pro účely řádného výkonu funkce insolvenčního správce a naplnění účelu insolvenčního řízení je třeba, aby stěžovatelka poskytla veškeré informace a doklady nezbytné k ocenění dlužníkova podílu, které stěžovatelka odmítla správci vydat.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 11, čl. 13, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Argumentace stěžovatelky je vedena v několika rovinách a lze ji shrnout následovně: Výklad a aplikace §11 insolvenčního zákona městským soudem jsou svévolné, neboť dané ustanovení slouží především k dohledu nad procesním jednáním jednotlivých účastníků insolvenčního řízení, a nikoli jako nástroj pro ukládání povinností třetí osobám; obzvláště za situace, kdy lze pro jejich vymáhání použít jinou právní normu zaručující zásady kontradiktornosti - insolvenční správce svá domnělá práva vůči stěžovatelce souběžně uplatňuje podle §156 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obchodních korporacích"). Městský soud napadeným usnesením překročil své pravomoci a v podstatě nahradil meritorní rozhodnutí v jiných sporech, přitom obešel zákonem předepsaný postup pro získání takového rozhodnutí, které je tak překvapivé. Napadeným usnesením je dále ohroženo obchodní tajemství stěžovatelky. Společník (v tomto případě vedlejší účastník) není vlastníkem obchodního tajemství a společnost musí i vůči svému společníkovi odpovídajícím způsobem zajišťovat jeho utajení. Bylo porušeno i soukromí stěžovatelky, protože mezi předmětné písemnosti spadá i obchodní komunikace. Množství požadovaných informací a podkladů, které se týkají prakticky celé aktuální majetkové situace stěžovatelky, je podle ní excesivní. Konečně stěžovatelka zpochybňuje věcnou správnost závěru městského soudu, že je vedlejší účastník vlastníkem předmětného obchodního podílu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
6. Stěžovatelka brojí proti interpretaci a aplikaci podústavního práva učiněné městským soudem při jeho dohledové činnosti podle §11 insolvenčního zákona. Uvedená činnost je koncipována široce; soud v ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1857/19 ze dne 17. 7. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jeho rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/17 ze dne 21. 2. 2017 usnesení sp. zn. I. ÚS 2380/17 ze dne 19. 9. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/17 ze dne 14. 11. 2017). Ústavní soud již v minulosti aproboval, že insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti může ukládat související povinnosti i třetím osobám (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1579/18 ze dne 21. 1. 2019).
7. Městský soud opřel své rozhodnutí o skutečnost, že insolvenčnímu správci nebyly informace a doklady přes jeho opakované žádosti stěžovatelkou dobrovolně poskytnuty (bod 7 napadeného usnesení). Požadované podklady jsou přitom nezbytné k ocenění dlužníkova majetkového podílu, zachování jeho hodnoty, možnému uplatnění nároků souvisejících s případným znehodnocováním podílu (bod 6 napadeného usnesení), a nelze bez nich objektivně směřovat k naplnění účelu insolvenčního řízení (bod 8 napadeného usnesení). Uvedený výklad příslušných ustanovení insolvenčního zákona, vycházející především z jeho účelu, nepovažuje Ústavní soud za ústavně nekonformní.
8. Namítá-li stěžovatelka, že napadeným usnesením městský soud svou dohlédací pravomoc překročil, uvádí k tomu Ústavní soud, že podle něj se rozhodnutí městského soudu nevymyká zákonné úpravě a nejde o zjevný exces, kdy by městský soud zjevně překročil své pravomoci dané mu insolvenčním zákonem [a contrario nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)]. Pouhý nesouhlas s uloženou povinností poskytnout informace a doklady související s obchodní činností stěžovatelky nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí i způsob, jakým se městský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky (kterou v ústavní stížnosti reprodukuje), že ohledně požadovaných informací a dokladů je vedeno samostatné řízení; uvedl, že insolvenční správce v insolvenčním řízení vystupuje v odlišné pozici než v řízení o poskytnutí informací podle §156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, a také účel a profesní postavení účastníků jsou v obou řízeních odlišné (bod 9 napadeného usnesení).
10. Ústavní soud uzavírá, že městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, nevybočil přitom ze zákonného rámce a nedopustil se zjevné svévole, libovůle či jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovala jeho výjimečnou ingerenci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na bezodkladné vyřízení věci samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu