ECLI:CZ:US:2022:1.US.2346.22.1
sp. zn. I. ÚS 2346/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 7 Tdo 414/2022-3809, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. dubna 2021 sp. zn. 55 To 476/2019 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. června 2019 sp. zn. 32 T 137/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného jednání se (ve zkratce) dopustil tím, že ve třech případech přechovával v rozporu s §54 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kadáver tygra (Panthera Tigris), který je zařazen do Přílohy A nařízení Rady ES č. 338/97 ve znění nařízení Komise EU č. 2017/160, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, tedy zvířetem, které je podle §2 odstavce c) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, ačkoliv nedisponoval žádným povolením k takovému nakládání, přičemž kadáver byl nebo měl být jím nebo jinými osobami dále zpracován a nabízen dosud neustanoveným osobám k prodeji, přičemž jednání se stěžovatel dopustil v organizované skupině. Za to byl odsouzen podle §299 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu.
3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláními stěžovatel, spoluobviněný L. B., příslušný státní zástupce v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu a otec stěžovatele Z. H. Z podnětu odvolání obviněného L. B. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu ohledně obviněného L. B. zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl o vině a trestu jmenovaného obviněného. Současně podle §256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele, státního zástupce a Z. H.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), e), g) a 1) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně a bez bližší specifikace namítá, že v jeho trestní věci docházelo opakovaně k porušování jednotlivých ustanovení trestního řádu, bylo potlačováno jeho právo na obhajobu, docházelo k selektování důkazů a k jejich svévolnému hodnocení. Znovu tvrdí, že skutkový děj prokazoval nepříslušný soud. Popisuje postup jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, který označuje za svévolný. Trvá na tom, že exempláře tygrů odchované v zajetí je třeba považovat za živočichy jen zvláště chráněného druhu či chráněného druhu, nikoliv za druhy ohrožené vyhynutím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. K námitkám stěžovatele, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v podaném dovolání, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na rozsudky okresního soudu a krajského soudu a zejména na přesvědčivé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádné pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem deklarovaným dovolacím důvodům. Především se důvodně neztotožnil s námitkou stěžovatele, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Detailně vysvětlil, že řízení správně konal okresní soud jako soud příslušný podle §18 trestního řádu, neboť v místě jeho působnosti byl trestný čin zjevně spáchán, a posléze krajský soud jako soud nadřízený, jak již bylo stěžovateli sděleno v mnoha rozhodnutích o jeho četných návrzích na odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu. Za zjevně neopodstatněné označil Nejvyšší soud námitky týkající se (ne)účasti u veřejného zasedání s tím, že nedošlo k porušení žádného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Stejně tak podle Nejvyššího soudu nebyl námitkami stěžovatele naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zdůraznil, že rozhodující soudy nižších stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, není žádný, natož zjevný rozpor. Naopak skutková zjištění soudů nižších stupňů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Navíc obdobné výhrady stěžovatel vznesl již v předchozích fázích trestního řízení a soudy na ně adekvátně reagovaly a vypořádaly se s nimi odpovídajícím způsobem, přičemž svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily. Podle Nejvyššího soudu se náležitě zabývaly i otázkou ochrany tygrů chovaných v zajetí, přičemž správně nepřistoupily na argument stěžovatele, podle kterého je potřeba exempláře tygrů odchované v zajetí považovat za živočichy jen zvláště chráněného druhu či chráněného druhu, neboť tato argumentace souvisí s chybným výkladem čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady ES č. 338/97. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady ES upravujícího odchylky se na exempláře druhů zařazených do přílohy A (ohrožené vyhynutím), které se narodily a byly odchovány v zajetí, nebo které byly uměle vypěstovány, vztahují stejná ustanovení jako na exempláře druhů zařazených do přílohy B, ovšem s výjimkou čl. 8 odst. 1 Nařízení Rady ES, což je právě článek týkající se regulace obchodních činností. Z tohoto článku pak jednoznačně vyplývá, že na tygry odchované v zajetí se vztahují zásadně stejné podmínky regulace obchodních činností jako na exempláře druhů zařazených do přílohy A, tedy druhy ohrožené vyhynutím. Na základě toho Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
11. V postupu rozhodujících soudů, jež logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině, nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů a opětovně se zabývat námitkami, které již byly vypořádány rozhodujícími obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu