ECLI:CZ:US:2022:1.US.2358.22.1
sp. zn. I. ÚS 2358/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 5 Tdo 60/2022-6886 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2021 č. j. 6 To 10/2021-6607, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2020 č. j. 41 T 5/2013-6241 uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Za to mu byl uložen podle §260 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu byla současně uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Proti rozsudku městského soudu podal odvolání stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných), státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a rovněž poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli nově rozhodl za užití §259 odst. 3 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že stěžovateli podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, majetkovou škodu ve výši 11 877 000 Kč (bod III. výroku rozsudku). Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto (bod IV. výroku rozsudku).
4. K náhradě škody poškozené České republice vrchní soud poukázal na to, že až při vyhotovení rozhodnutí dospěl k závěru o správnosti argumentace stěžovatele, který vyjádřil pochybnost, zda Ministerstvo průmyslu a obchodu bylo aktivně legitimovanou osobou, jíž byla způsobena celková škoda ve výši 11 877 000 Kč. V tomto směru připomněl, že ve světle sdělení Ministerstva financí, odboru Národní fond, Platební a certifikační orgán z 24. 8. 2016 č. j. MF-26778/2016/5506-4, podle kterého u přezkoumávaného projektu došlo k refundaci, tj. uhrazení předfinancování kapitoly státního rozpočtu ze zdrojů Evropské unie 3. 11. 2011, bylo Ministerstvo financí České republiky tím orgánem, který ve věcech týkajících se dotačních projektů spolufinancovaných z prostředků fondů Evropské unie zastupuje její zájmy a spravuje její prostředky. Byla-li proto českému státu příslušná částka ve výši 85 % celkově poskytnuté dotace refundována z prostředků Evropské unie, aktivně legitimovanou osobou k účasti v adhezním řízení v přezkoumávané trestní věci v tomto rozsahu za Českou republiku byl odbor Národní fond Ministerstva financí, nikoliv Ministerstvo průmyslu a obchodu. Náhradu v adhezním řízení podle §228 odst. 1 trestního řádu Ministerstvu průmyslu a obchodu, které bylo přímým poskytovatelem dotace na financování programu spolufinancovaného z rozpočtu Evropské unie, přicházelo v úvahu v adhezním řízení přiznat pouze za finanční prostředky ve výši 15 % celkové částky, neboť byly poskytnuty z národních zdrojů, kterých se refundace z prostředků fondů Evropské unie netýkala. Současně vrchní soud zdůraznil, že dané pochybení zjištěné při vyhotovení rozsudku je v něm vyloučené napravit s tím, že nemá vliv na rozhodnutí o trestu, který byl stěžovateli uložen.
5. Část výroku rozsudku vrchního soudu, v níž bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, majetkovou škodu, napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že konkrétní výhrady stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť šlo výlučně o námitky procesního práva. Zdůraznil, že v posuzovaném případě bylo nepochybné, že je poškozenou Česká republika, a nedošlo tedy k nesprávnému posouzení aktivní legitimace poškozeného na základě nesprávné aplikace norem hmotného práva, pouze v řízení vystupovala nesprávná organizační složka poškozené. Nejvyšší soud konstatoval, že vrchní soud správně označil ve výroku svého rozsudku pod bodem III. subjekt, kterému je stěžovatel povinen nahradit způsobenou majetkovou škodu, kdy tímto subjektem je Česká republika. Výrok o náhradě škody z hlediska věcně legitimovaného poškozeného je podle Nejvyššího soudu správný, neboť tímto subjektem byla Česká republika, která pouze v řízení byla zastoupena zřejmě nesprávnou organizační složkou, což však není otázkou věcné legitimace (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1638/2007). Ve zbytku odkázal na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nárok na náhradu škody byl uplatněn subjektem (Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky), který k takovému uplatnění nebyl oprávněn. Rozhodnutí vrchního soudu o povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu poškozené České republice považuje za nekonzistentní s tím, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu logicky nenavazuje na korespondující výrok, což vyvolává viditelnou právní nejistotu, resp. ve věci je dán extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Dané pochybení podle stěžovatele nezhojil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a současně i majetkových práv. Je přesvědčen, že přiznání nároku na náhradu škody osobě, která nebyla oprávněna škodu uplatňovat, lze považovat za zásah do jeho práva vlastnit majetek, neboť předmětným soudním rozhodnutím je mu fakticky majetek odjímán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
10. K tvrzení stěžovatele, který opětovně (téměř totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) namítá, že nárok na náhradu škody byl uplatněn neoprávněným subjektem, se vyjádřil již vrchní soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, že aktivně legitimovanou osobou k účasti v adhezním řízení byl za Českou republiku odbor Národní fond Ministerstva financí, nikoliv Ministerstvo průmyslu a obchodu, a že náhradu podle §228 odst. 1 trestního řádu přicházelo v úvahu přiznat Ministerstvu průmyslu a obchodu pouze za finanční prostředky ve výši 15 % celkové částky (sub bod 4). Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že si byl daného pochybení ve vztahu k osobě poškozené vědom a dostatečně se s ním vypořádal. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že dne 7. 6. 2021 vyhlásil rozsudek, ve kterém uložil stěžovateli povinnost nahradit škodu poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, a že při vyhotovení rozhodnutí dospěl k závěru o aktivní legitimaci Národního fondu Ministerstva financí. Současně však podotkl, že dané pochybení nebylo možno v rozsudku napravit, neboť nemělo žádný vliv na rozhodnutí o trestu, který byl stěžovateli uložen.
11. Podstatné je, jak konstatoval i Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, že poškozenou v daném trestním řízení byla Česká republika, a nedošlo tedy k nesprávnému posouzení aktivní legitimace poškozeného na základě nesprávné aplikace norem hmotného práva, pouze v řízení vystupovala nesprávná organizační složka poškozené. Výrok o náhradě škody z hlediska věcně legitimovaného poškozeného je tak správný, neboť tímto subjektem byla Česká republika, která byla pouze v řízení zastoupena nesprávnou organizační složkou, což však není otázkou věcné legitimace, ohledně čehož Nejvyšší soud poukázal i na relevantní ustálenou judikaturu (viz sub 5 shora). Vrchní soud správně označil ve výroku svého rozsudku Českou republiku jako subjekt, kterému je stěžovatel povinen nahradit způsobenou majetkovou škodu.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, ze kterých nelze dovodit žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1 shora), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu