ECLI:CZ:US:2022:1.US.2407.22.1
sp. zn. I. ÚS 2407/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení vedoucího policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje X, ze dne 28. června 2022 č. j. KRPJ-107330-231/TČ-2020-161471, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje X, ze dne 9. června 2022 č. j. KRPJ-107330-206/TČ-2020-161471, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje X, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci trestního stíhání stěžovatele [pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku, přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, dvojnásobný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje X (dále jen "policejní orgán") v záhlaví specifikovaným usnesením ze dne 9. 6. 2022 podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že komisař M. J. není vyloučen z vykonávání úkonů daného trestního řízení vedeného pod č. j. KRPJ-107330/TČ-2020-161471.
3. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení vedoucí policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje X (dále jen "vedoucí policejního orgánu"), napadeným usnesením ze dne 28. 6. 2022 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje skutečnosti, které namítal již v uplatněné námitce podjatosti a ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 9. 6. 2022. Tvrdí, že oznamovatelka M. L., jeho bývalá družka, byla vrchní servírkou na vánočních večírcích policistů celého územního odboru a s příslušnými policisty má nadstandardní vztahy. Celý policejní orgán má proto podle něj k oznamovatelce pozitivní vztah a přistupuje k ní jinak, než by tomu bylo v případě jiného "anonymního" oznamovatele. Má za to, že došlo k zásahu do jeho práv, neboť v přípravném řízení měla být vyhodnocována a vzájemně poměřována obecná i specifická věrohodnost oznamovatelky, což se v posuzované věci nestalo. Napadená rozhodnutí podle něj nebyla ústavně konformním způsobem odůvodněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
7. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
8. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, neumožnil-li stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, obecným soudům (či jiným orgánům veřejné moci) napravit namítaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a nevyčerpal-li všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů (či jiných orgánů veřejné moci).
9. Shora uvedené závěry plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, neboť trestní řízení v době vydání napadených rozhodnutí stále trvalo, resp. se nacházelo teprve ve stadiu přípravného řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom ústavní stížnosti proti rozhodnutím o námitce podjatosti orgánů činných v trestním řízení přípustné nejsou (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 15/18 či usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 831/19). Tento závěr se netýká pouze rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti osobám soudců, ale např. i státních zástupců (srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17 či usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16), jakož i osob činných v dané věci za policejní orgán (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1462/19 či usnesení ze dne 29. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2048/17).
10. Stěžovatel se v daném trestním řízení nachází v postavení obviněného, bude tak mít možnost námitku podjatosti policejního orgánu uplatnit v dalším průběhu řízení, včetně případného řízení před soudem. Ústavní stížnost je proto nepřípustná, neboť nerespektuje shora zmíněnou zásadu subsidiarity.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve věci nejsou dány ani žádné výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj