ECLI:CZ:US:2022:1.US.2431.22.1
sp. zn. I. ÚS 2431/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti FAIPON s. r. o., sídlem nám. 5. května 4/3, Poděbrady, zastoupené Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2022 č. j. KSBR 54 INS 27141/2015-B-230, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ENERGOSUN a. s., sídlem Mečová 358/8, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice do roku 2015 provozovala fotovoltaickou elektrárnu, poté její provoz "převzala" stěžovatelka. Elektřinu z uvedené elektrárny odebírá na základě smlouvy obchodní společnost ČEZ Prodej, a. s. (dále jen "společnost ČEZ"). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") od téhož roku vede s vedlejší účastnicí jako dlužnicí insolvenční řízení, ve kterém stěžovatelka přihlásila pohledávku vůči vedlejší účastnici. Insolvenční správce vedlejší účastnice podal proti stěžovatelce odpůrčí žalobu, krajský soud insolvenční spor vede pod sp. zn. 28 ICm 711/2016. Krajský soud v řízení o uvedeném incidenčním sporu dne 24. 11. 2016 předběžným opatřením společnosti ČEZ nařídil, aby hradila své závazky vůči stěžovatelce náhradním splněním podle §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, do soudní úschovy podle §289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Řízení o úschově vede Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 Sd 157/2016.
2. Krajský soud odpůrčí žalobu insolvenčního správce zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2021 č. j. (73) 28 ICm 711/2016-778 [KSBR (54) 28 INS 27141/2015], který potvrdil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2022 č. j. (73) 28 ICm 711/2016, 13 VSOL 408/2021-826 [KSBR (54) 28 INS 27141/2015]. Obvodní soud mezitím v řízení o úschově usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. 34 Sd 157/2016-151 vydal předmět úschovy (celkem 70 465 934,55 Kč) stěžovatelce.
3. Krajský soud následně usnesením ze dne 14. 4. 2022 č. j. KSBR 54 INS 27141/2015-B-207 nařídil stěžovatelce předběžným opatřením zdržet se úkonů směřujících k vydání předmětu úschovy do pravomocného skončení tří sporů mezi insolvenčním správcem a stěžovatelkou na zaplacení náhrady za užívání uvedené elektrárny bez právního důvodu a v téže lhůtě nařídil obvodnímu soudu, aby stěžovatelce předmět úschovy nevyplatil. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dále usnesením ze dne 28. 4. 2022 č. j. 29 Co 143/2020-259 zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 9. 11. 2021 o vydání předmětu úschovy a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle městského soudu byly peněžní prostředky uschovány podle §352 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při tzv. jiné činnosti soudu, nikoli podle §289 a násl. z. ř. s. Složení úchovy proto nemá soluční účinek a její předmět nadále vlastní společnost ČEZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2201/2007).
4. Krajský soud poté napadeným usnesením (ze dne 1. 7. 2022) při tzv. dohlédací činnosti v insolvenčním řízení rozhodl, že obvodní soud vyplatí předmět úschovy insolvenčnímu správci, a zakázal insolvenčnímu správci s předmětem úschovy disponovat do pravomocného skončení uvedených tří sporů mezi ním a stěžovatelkou (sub 4). Krajský soud zdůraznil, že vyplacení úschovy stěžovatelce by ohrozilo případný výkon rozhodnutí v uvedených třech sporech; proto dříve obdobně rozhodl předběžným opatřením, přestože incidenční spor mezi insolvenčním správcem a stěžovatelkou již pravomocně skončil, později však "vyplynuly nové skutečnosti". Podle městského soudu řízení o úschově bylo vedeno podle §352 o. s. ř. a předmět úschovy náleží společnosti ČEZ. Její dluh vůči stěžovatelce nezanikl. Úschova současně pozbyla se skončením insolvenčního sporu význam, je třeba vyřešit, jak s předmětem naložit. Napadené usnesení je dočasným řešením, je třeba zjistit stanovisko společnosti ČEZ, které je zasahováno do práv. Vrchní soud poté usnesením ze dne 11. 7. 2022 č. j. KSBR 54 INS 27141/2015, 1 VSOL 238/2022-B-233 změnil usnesení krajského soudu ze dne 14. 4. 2022 o nařízení předběžného opatření tak, že se předběžné opatření nenařizuje. Není-li stěžovatelka vlastníkem předmětu úschovy, nemůže navrhnout vydání předmětu úschovy, a nelze jí ani uložit povinnost zdržet se obdobných úkonů. Nařízení předběžného opatření proto není důvodné. Obvodní soud následně usnesením ze dne 22. 8. 2022 č. j. 34 Sd 157/2016-292 vydal předmět úschovy insolvenčnímu správci a návrh stěžovatelky na vydání téhož zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadeného usnesení (jakož i dalších předcházejících rozhodnutí soudů) jsou bezdůvodně zadržovány její peněžní prostředky (předmět úschovy, viz sub 3). Stěžovatelka zdůrazňuje, že je třeba se bránit proti napadenému usnesení, protože obvodní soud v řízení o úschově z napadeného usnesení vycházel. Stěžovatelka se nadto obává, že z důvodu, že obvodní soud podle §352 o. s. ř. o vydání úschovy nerozhoduje usnesením, by neměla žádné prostředky k ochraně svých práv v uvedeném řízení. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že peněžní prostředky jsou uschovány podle §352 o. s. ř., nikoli podle §289 a násl. z. ř. s. Původně přitom šlo o to, že společnost ČEZ měla stěžovatelce plnit formou náhradního splnění. Nedává proto smysl, že úschova nemá soluční účinky. Krajský soud nadto není příslušný určovat, jak má obvodní soud rozhodnout o úschově; jde o exces. Kromě toho, úschova má původ v incidenčním sporu mezi stěžovatelkou a insolvenčním správcem. Krajský soud proto měl případně rozhodovat v senátu 73 ICm, nikoli 54 INS. Nedává konečně smysl, že peněžní prostředky se vyplatí insolvenčnímu správci; tomu nesvědčí žádné právo, což sám krajský soud uznává. Nelze přehlédnout, že krajský soud napadeným usnesením "fakticky" nahradil předběžné opatření, které (byť později) zrušil vrchní soud. Krajský soud postupuje chaoticky a nezákonně; stěžovatelce se jeví, že mu jde o to, aby se za žádnou cenu předmět úschovy nedostal do její sféry, přestože k tomu není důvod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Ústředním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka, že krajský soud napadeným usnesením zadržuje peněžní prostředky v jejím vlastnictví. Pro hodnocení závěrů krajského soudu je pro Ústavní soud rozhodné, že předmět úschovy představuje plnění z pohledávky stěžovatelky vůči společnosti ČEZ. Jak se přitom podává z napadeného usnesení, jakož zejména i usnesení městského soudu ze dne 28. 4. 2022, z něhož krajský soud vycházel, právo stěžovatelky na zaplacení pohledávky vůči společnosti ČEZ není postupem krajského soudu dotčeno. Stěžovatelka nadále má pohledávku vůči společnosti ČEZ.
2. Ústavní soud připouští, že postup krajského soudu se může oprávněně jevit jako "chaotický". Krajský soud původně v řízení o incidenčním sporu předběžným opatřením nařídil společnosti ČEZ plnit závazky vůči stěžovatelce náhradním splněním s odkazem na jinou právní úpravu než později v řízení. Ústavnímu soudu však nepřísluší posuzovat běžnou zákonnost či "správnost" postupu soudu v insolvenčním řízení či jejich rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené a v souladu s postavením Ústavního soudu v soustavě orgánů veřejné moci se Ústavní soud zaměřil toliko na to, zda napadené usnesení nevykazuje tzv. kvalifikované vady. Pro Ústavní soud proto není bez dalšího rozhodné, podle které právní úpravy je úschova vedena, nýbrž zda krajský soud napadeným usnesením zasáhl do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Je sice zřejmé, že dílčí procesní neúspěch stěžovatelky spočívající v nevyplacení předmětu úschovy, o kterém se domnívala, že jí náleží, vychází z rozdílné interpretace procesního rámce uschovaných peněžních prostředků. Současně je však zřejmé, že samotné napadené usnesení stěžovatelku na jejích vlastnických právech nezkracuje. Jde nadto o dílčí rozhodnutí insolvenčního soudu vydané při tzv. dohlédací činnosti.
3. Ústavní soud rovněž nepovažuje napadené usnesení za svévolné. Je přiměřeně odůvodněno, jeho důvody jsou srozumitelné. Je zřejmé, že krajský soud reaguje na nestandardní procesní situaci řešením, které stěžovatelku konečným ani nevratným způsobem nepoškozuje na jejích vlastnických právech. Jde o záležitost, která se týká insolvenčního řízení, jelikož má původ v incidenčním sporu insolvenčního správce a stěžovatelky. Závěrům napadeného usnesení nelze upřít racionálně-logický základ. Jde-li o námitku nesprávně obsazeného senátu, je třeba uvést, že napadené usnesení nemá pro stěžovatelku žádné bezprostřední právní účinky, tj. nijak nezasáhlo do jejích substantivních základních práv. Právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny proto není dotčeno [srov. např. bod 7 usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1076/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
4. Z těchto důvodů Ústavní soud v napadeném usnesení tzv. kvalifikované vady neshledal. Má-li stěžovatelka za to, že jí v důsledku postupu krajského soudu vznikla újma, má možnost se u soudu případně domáhat její náhrady, prokáže-li, že šlo o tzv. nesprávný úřední postup. Taková hodnocení však Ústavnímu soudu (za současné procesní situace) nepřísluší.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu