ECLI:CZ:US:2022:1.US.2439.22.1
sp. zn. I. ÚS 2439/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky LitFin Services s.r.o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 225/2022-244 ze dne 23. 6. 2022 a usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, č. j. 067 EX 17968/20-190 ze dne 10. 5. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, jako účastníků řízení, a a) O2 Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, b) VOLNÝ, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. V záhlaví uvedený soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 rozhodl exekučním příkazem o provedení exekuce postižením obchodního závodu povinné vedlejší účastnice b). Ustanovený správce závodu při své činnosti od vedlejší účastnice b) zjistil, že uzavřela smlouvu o spolupráci při vymáhání nároků s určitým finančním investorem, který platí náklady právního zastoupení ve sporu s vedlejší účastnicí a); obsahem této smlouvy měl být i závazek vedlejší účastnice b) vůči finančnímu investorovi, aby ve sporu pokračovala pod hrozbou sankcí. Příslušný správce závodu žádal vedlejší účastnici b) o předložení této smlouvy a sdělení identity předmětného finančního investora, ta mu však informace neposkytla. Správce závodu následně zjistil, že vedlejší účastnice b) je účastníkem sporu v dalším soudním řízení, ve kterém více než polovinu soudního poplatku uhradil pan Maroš Kravec, který je jediným členem představenstva společnosti LitFin Capital a.s. a je zároveň statutárním orgánem několika dalších společností ze skupiny LitFin (včetně stěžovatelky samotné), takže se správce závodu domníval, že právě tyto společnosti mohou mít závazky s vedlejší účastnicí b).
3. Ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor uložil stěžovatelce podle §34 odst. 4 exekučního řádu ve spojení s §53 občanského soudního řádu pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že žádostmi ze dne 18. 1. 2022 a 31. 1. 2022 požádal stěžovatelku o sdělení, zda mezi ní a vedlejší účastnicí b) existuje či existoval právní vztah, a dále požádal o předložení dokumentace, jež tento případný vztah zakládá. V přípisu ze dne 25. 1. 2022 stěžovatelka uvedla, že k první žádosti o součinnost exekutor nedoložil usnesení o nařízení exekuce a odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu z roku 2006. Soudní exekutor následně v druhé žádosti stěžovatelku poučil o novelizaci zákonné úpravy a o tom, že soudní exekutor již k žádosti o součinnost nedokládá usnesení o nařízení exekuce, protože příslušný soud již takové rozhodnutí nevydává. Stěžovatelka v druhém přípisu ze dne 17. 2. 2022 dotazované informace znovu neposkytla z důvodu, že: 1) soudní exekutor k druhé žádosti nedoložil usnesení o nařízení exekuce či případné pověření k jejímu vedení; 2) stěžovatelka není povinnou osobou podle §33 odst. 1 exekučního řádu. Soudní exekutor tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila její povinnost podle §33 a §34 exekučního řádu ve spojení s §128 a §129 o. s. ř. a uložil jí předmětnou pokutu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky citované rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Dovodil, že je-li třetí osoba vyzvána exekutorem k poskytnutí součinnosti s přesným označením exekuce, v jejímž rámci je součinnost vyžadována, nepřísluší jí hodnotit, zda byl tento krok namístě, neboť i kdyby nebyla osobou zmíněnou v §33 exekučního řádu, povinnost sdělit exekutorovi relevantní skutečnosti pro ni vyplývá z občanského soudního řádu, který se použije subsidiárně; stěžovatelka podle odvolacího soudu odmítla součinnost z neopodstatněných formálních důvodů. Soudní exekutor sice formálně pochybil, uložil-li pokutu s odkazem na §34 exekučního řádu i přesto, že stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu §33 exekučního řádu; jelikož však měla obecnou povinnost spolupráce podle §128 o. s. ř., pořádková pokuta jí byla uložena věcně správně.
5. Argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé tvrdí, že není osobou povinnou poskytnout součinnost soudnímu exekutorovi ve smyslu §33 exekučního řádu. Uvedenou povinnost podle ní nelze rozšiřovat odkazem na subsidiární použití §128 a §129 o. s. ř., což potvrzuje odborná literatura a nález sp. zn. I. ÚS 3859/13 ze dne 10. 9. 2014 (N 164/74 SbNU 409), z něhož zároveň vyplývá, že hrazení soudních poplatků není "správou majetku" ve smyslu §33 odst. 4 exekučního řádu. Zadruhé, soudní exekutor podle stěžovatelky ve svých nepřípustně formulovaných žádostech neodůvodnil, jakým způsobem by požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinné, a tedy k naplnění účelu vedeného exekučního řízení. Zatřetí, stěžovatelka tvrdí, že není účastníkem právního vztahu s povinným, a proto nemohla požadované informace soudnímu exekutorovi poskytnout. Stěžovatelka považovala za nadbytečné výslovně informovat exekutora o neexistenci právního vztahu, neboť společnost LitFin Capital a.s. i pan Maroš Kravec mu již tuto skutečnost sdělili. Na rozdíl od případu stěžovatelky odvolací soud změnil rozhodnutí soudního exekutora vůči posledně jmenovaným subjektům tak, že pořádkovou pokutu neuložil, a to pouze z důvodu, že soudního exekutora výslovně informovali, že požadované informace nemají; to stěžovatelka považuje za nepřípustné. Začtvrté, soudní exekutor stěžovatelku řádně nepoučil o zákonném ustanovení, na základě kterého ji považuje za osobu povinnou k součinnosti, a proto bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Zapáté, podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky ani pro uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 o. s. ř., neboť postup exekučního řízení hrubě neztěžovala.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízení u odvolacího soudu [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala procesní prostředky, které jí občanský soudní řád k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty 5 000 Kč je zjevně neopodstatněná. Je-li předmětem přezkumu Ústavního soudu rozhodnutí o částce tzv. bagatelní, jak tomu zjevně v souzené věci je, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)] nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Obecným soudem provedené meritorní posouzení bagatelní věci Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe, či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
8. V nyní projednávané věci stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že o výše popsanou extrémní situaci nejde. Závěr odvolacího soudu o tom, že přestože stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu §33 exekučního řádu, měla obecnou povinnost součinnosti podle §128 o. s. ř., nelze považovat za nepřezkoumatelný ani svévolný. Byť stěžovatel správně poukazuje na názor části doktríny, podle kterého se §128 o. s. ř. nepoužije, řídí-li se sdělování skutečností zvláštní úpravou v §33 exekučního řádu (HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, §128, bod 1), lze upozornit i na opačný názor části doktríny, podle níž může obecnou sdělovací povinnost podle §128 o. s. ř. uplatnit i soudní exekutor (HOZMAN, D. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, §33 bod 38; či JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 422). Ústavní soud zde s ohledem na bagatelní charakter projednávané věci správnost takových výkladů věcně nehodnotí, pouze předmětným rozporem ukazuje, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za svévolné či excesivní.
9. Stěžovatelce zároveň nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v přímém rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3859/13, na který stěžovatelka poukazuje, se Ústavní soud předmětnou otázkou použitelnosti sdělovací povinnosti podle §128 o. s. ř. soudním exekutorem vůči všem osobám v obecné rovině nezabýval; řešil totiž specifickou otázku, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob požadovat od advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti a sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti. Obdobně se předmětnou otázkou přímo nezabýval Ústavní soud ani v nálezu sp. zn. II. ÚS 543/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 89/61 SbNU 377), jež se týkal povinnosti náhrady věcných nákladů bance v případě poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi.
10. Namítá-li stěžovatelka, že je nepřípustné, aby jí pořádková pokuta byla na rozdíl od jiných propojených subjektů uložena proto, že soudnímu exekutorovi výslovně nesdělila, že žádný právní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí b) neexistuje, lze pouze uvést, že účelem žádosti soudního exekutora bylo získat právě takové materiální sdělení; odmítla-li stěžovatelka žádosti toliko z formálních důvodů, nelze na uložení pořádkové pokuty shledat nic nepřípustného. Ke zbývajícím námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud pouze uvádí, že soudní exekutor v obou žádostech odkázal na §128 a §129 občanského soudního řádu a stěžovatelku poučil o možnosti uložit pořádkovou pokutu v případě neposkytnutí součinnosti; nelze tedy dovodit, že by napadená rozhodnutí mohla být pro stěžovatelku překvapivá.
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu