ECLI:CZ:US:2022:1.US.2476.22.1
sp. zn. I. ÚS 2476/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Sukupa, zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 106/2022-72 ze dne 6. 6. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a DPM investment s.r.o., se sídlem v Brně, Stojanova 370/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") usnesením č. j. 23 C 266/2021-53 ze dne 9. 12. 2021 zamítl návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, kterým mělo být stěžovateli zakázáno zcizovat a zatěžovat věcnými právy jeho v nemovitosti. Podle nalézacího soudu vedlejší účastnice neprokázala existenci obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Byť vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatel v minulosti prodal část svých nemovitostí, aniž by jí uhradil její pohledávku ve výši 2 500 000 Kč, stěžovatel naopak uvádí, že disponuje majetkem v hodnotě přesahující 30 milionů Kč a existenci samotné pohledávky popírá. Nalézací soud dospěl k závěru, že pouhá obava vedlejší účastnice, že jí stěžovatel v budoucnu nezaplatí vysouzené finanční částky, nemůže vést k vydání předběžného opatření.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení nalézacího soudu podle §102 odst. 1 a §76 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu změnil a stěžovateli uložil zákaz zcizit a zatížit věcnými právy jeho v rozhodnutí specifikované nemovité věci. Vedlejší účastnice podle odvolacího soudu důkazy osvědčila, že pohledávku za stěžovatelem má; obrana stěžovatele, že pohledávka neexistuje, je věcí nalézacího řízení. Vedlejší účastnice dále prokázala, že stěžovatel po podání žaloby zřídil zástavní právo a zákaz zcizení ve prospěch dvou fyzických osob, přičemž společnost AGROKREDIT a. s. se zároveň vzdala zástavního práva váznoucího na těchto nemovitostech; obdobně vedlejší účastnice prokázala, že k dalším nemovitým věcem stěžovatele bylo zapsáno exekutorské zástavní právo ve prospěch určité věřitelky. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že jsou rovněž zřízena dvě zástavní práva a dva zákazy zcizení nemovitostí pro pohledávky ve výši 1 040 000 Kč a 15 450 000 Kč ve prospěch dalšího věřitele (otevřeného podílového fondu). Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnosti, že stěžovatel vyplatil jednoho věřitele s dluhem mladším, splatným později než žalovaná pohledávka, a vzápětí zatížil nemovitosti novým zástavním právem, má vysoké mnohamilionové dluhy a je na něj nařízena exekuce, osvědčují důvodnou obavu, že případný výkon rozhodnutí je ohrožen. Stěžovatel netvrdil, že by disponoval jiným majetkem, ze kterého by případnou pohledávku vedlejší účastnice uspokojil.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud svévolně nerespektoval právní předpisy a judikaturu Nejvyššího soudu; popírá jakýkoli nárok, který byl proti němu uplatněn. Odvolací soud nepravdivě dovodil, že bylo zapsáno exekutorské zástavní právo; stěžovatel tvrdí, že proti němu není žádná exekuce vedena a byl pouze podán návrh na zřízení exekutorského zástavního práva, jež byl částečně zamítnut. Podle stěžovatele nebylo žádné exekutorské zástavní právo zapsáno ani ke dni podání ústavní stížnosti. Stěžovatel dále uvádí, že ke dni vydání napadeného usnesení rovněž nebylo pravdou, že byla ve prospěch otevřeného podílového fondu zapsána dvě zástavní práva a zákazy zcizení; tato omezení byla z katastru nemovitostí vymazána, což si měl odvolací soud ověřit. Vedlejší účastnice byla podle stěžovatele jako společnost založena jen krátce před odkupem údajné pohledávky, přičemž postupuje proti stěžovateli šikanózně a znemožňuje mu nakládat s jeho majetkem.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u odvolacího soudu [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, neboť stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti předběžnému opatření a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Podle ustálené judikatury Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je primárně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012 (N 80/65 SbNU 91)]. V rámci tzv. omezeného testu ústavnosti proto Ústavní soud nepřehodnocuje názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž jen ověřuje, zda takové rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 116/22 ze dne 1. 3. 2022).
7. V nyní projednávané věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení výše popsaným ústavněprávním požadavkům vyhovuje. Předmětné předběžné opatření vydal příslušný soud na základě odpovídajících ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud svoje závěry stran existence obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, srozumitelně odůvodnil, a to přístupem stěžovatele k jeho nemovitému majetku, jež poukazuje na existenci dalších dluhů a případnou nemožnost stěžovatele splatit pohledávku vedlejší účastnice. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze brojí proti věcné správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu týkajících se existence zástavních práv k jednotlivým nemovitým věcem; úkolem Ústavního soudu však není správnost takových zjištění v této fázi řízení hodnotit. V tomto ohledu je stěžovatele nutné odkázat na §77 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že předseda senátu předběžné opatření zruší (na návrh, i bez návrhu) mimo jiné i tehdy, jestliže se změnily okolnosti, z nichž soud při nařízení předběžného opatření vycházel a které byly pro nařízení předběžného opatření podstatné, či byla-li rozhodující osvědčená skutečnost posléze prokázána jinak.
8. Byť odvolací soud v předmětné věci změnil rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření zamítnut, Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení nezjistil. Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se k odvolání nevyjádřil (viz bod 3), byť takovou možnost měl. V tomto ohledu napadené rozhodnutí obstojí i vůči požadavkům nálezu sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527), podle kterých má soud povinnost umožnit účastníkovi, vůči němuž směřuje návrh na nařízení předběžného opatření, aby se k němu před jeho nařízením vyjádřil. Stěžovatel (řádně zastoupený advokátem) ostatně v tomto smyslu ve své ústavní stížnosti nic netvrdí.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu