ECLI:CZ:US:2022:1.US.2488.22.1
sp. zn. I. ÚS 2488/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Legionářská 1319/10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 75 Co 102/2017-70 ze dne 29. 6. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Jaroslava Boušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "nalézací soud") č. j. 10 C 14/2016-38 ze dne 25. 1. 2017 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 991 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení hypotečního úvěru (výrok I); vedlejšímu účastníku bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 84 158 Kč (výrok II) a bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku (výrok III). Důvodem zastavení bylo zpětvzetí žaloby pro uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení, neboť v průběhu řízení o uvedené žalobě byl usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále podle svého postavení jako "soud insolvenční", nebo "soud odvolací"), č. j. KSOL 20 INS 17152/2016-A8 ze
dne 18. 8. 2016 zjištěn úpadek vedlejšího účastníka a povoleno jeho oddlužení.
2. Proti nákladovému výroku II zmíněného usnesení nalézacího soudu podali oba účastníci odvolání, jehož projednání bylo po dobu trvání insolvenčního řízení vedlejšího účastníka přerušeno (viz usnesení nalézacího soudu č. j. 10 C 14/2016-54 ze dne 13. 6. 2017). Po skončení insolvenčního řízení (viz usnesení č. j. KSOL 20 INS 17152/2016-B38 ze dne 31. 3. 2022, kterým vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení vedlejšího účastníka) odvolací soud podaná odvolání projednal a nadepsaným usnesením změnil napadený nákladový výrok tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 60 984 Kč (výrok I); výrokem II uložil odvolací soud stěžovatelce nahradit i náklady odvolacího řízení ve výši 2 504,70 Kč.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). O nákladech předmětného řízení bylo podle jejího názoru rozhodnuto ve zřejmém rozporu s jednoduchým právem a ustálenou rozhodovací praxí, způsobem svévolným a nepřezkoumatelným.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad otázku nákladů řízení na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)]. Současně Ústavní soud zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, nedotýká-li se současně některého z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
6. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla.
7. Ve věci jde o výklad a aplikaci §146 odst. 2, popř. odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy o použití pravidla procesního zavinění na zastavení řízení pro rozhodnutí o povinnosti účastníků nést náklady řízení. Stěžovatelka odmítá, že by její dispoziční úkon (zpětvzetí žaloby), kterým reagovala na zahájené insolvenční řízení, měl být interpretován jako zavinění na zastavení řízení, a cítí se být sankcionována za to, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení vzala žalobu zpět již v průběhu insolvenčního řízení a nevyčkala jeho skončení, neboť pak by jí zřejmě logikou odůvodnění odvolacího soudu povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka uložena nebyla.
8. Z přiložených rozhodnutí (rekapitulovaných v bodech 1 a 2 tohoto usnesení) i ze stěžovatelkou odkazovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 4098/18 ze dne 29. 1. 2019 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž obecné soudy ve skutkově shodné situaci rozhodly za užití §146 odst. 2 ve spojení s §150 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, plyne, že existuje více výkladových přístupů, jak na věc nahlížet; ani jeden z nich přitom není zjevně neudržitelný (ústavně neakceptovatelný). Je pochopitelné, že se stěžovatelka přiklání k výkladu pro ni nejpříznivějšímu, který v její věci zaujal nalézací soud. Jde nicméně o výklad podústavního práva; posouzení odvolacího soudu v projednávané věci současně není neodůvodněné, svévolné, extrémně vybočující, a ve srovnání s posouzením nalézacího soudu je výkladem podaným soudem vyšší instance (ke smyslu hierarchické výstavby soudního systému srov. body 23-25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1343/20 ze dne 6. 4. 2021). Jako takové je výrazem jeho nezávislé rozhodovací činnosti, do které Ústavnímu soudu bez zjištění kvalifikované ústavněprávní vady nepřísluší zasahovat.
9. Namítá-li stěžovatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4524/2017 ze dne 31. 7. 2019, že odvolací soud neměl s projednáním odvolání vyčkávat skončení insolvenčního řízení, nepodává se z ústavní stížnosti, že by v průběhu doby učinila kroky potřebné k tomu, aby přiměla odvolací soud konat [viz §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud proto odmítl tuto námitku jako nepřípustnou (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a k tomu např. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 126/22 ze dne 5. 4. 2022).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v celém rozsahu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu