ECLI:CZ:US:2022:1.US.2569.21.1
sp. zn. I. ÚS 2569/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janou Andresovou, advokátkou, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha 5, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 523/2021 a ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 828/2020-1992 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 4 To 76/2018 a ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018 č. j. 2 T 6/2018-1482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jeho rozpor čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. 2 T 6/2018 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. z. K podanému dovolání státního zástupce, byl shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 828/2020-1992, a to podle stěžovatele v celém svém rozsahu. O podaném dovolání stěžovatele bylo současně rozhodnuto tak, že se odmítá. Věc byla přikázána k projednání Vrchnímu soudu v Praze, aby jí znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. z. byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit dědicům poškozené způsobenou škodu.
K podanému dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodnuto tak, že se odmítá, a to z důvodu jeho nepřípustnosti. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "v nyní posuzované věci mohl obviněný podat dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 4 To 76/2018, pouze v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn sám ve věci rozhodnout. V takovém případě proto mohl obviněný uplatnit dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (neboť odvolací soud svůj původní trest změnil), popř. proti průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen... Za situace, kdy obviněný podal nové dovolání výhradně proti výrokům rozhodnutí o vině a náhradě škody, přestože Vrchní soud v Praze se po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 4 Tdo 828/2020 zabýval výrokem o trestu, nelze považovat dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 4 To 76/2018 za přípustné.
Stěžovatel má za to, že v projednávané věci nebyly naplněny důvody pro odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 828/2020-1992 zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 v celém rozsahu, mohl se tento při novém projednání věci zabývat nejen výrokem o trestu, ale též výrokem o vině. Skutečnost, že rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen v celém rozsahu, je patrná i z toho, že vrchní soud při svém následném rozhodování provedl celé odvolací řízení, a to včetně stěžovatelem nově předloženého důkazu představovaného sdělením Raiffeisenbank, a.s., který považuje stěžovatel za zcela zásadní. Nově provedený důkaz však nebyl ze strany vrchního soudu nijak hodnocen (opomenutý důkaz). Nejvyšší soud stěžovatele odkázal toliko na obnovu řízení, což považuje stěžovatel za postup nesprávný, neboť důkaz byl vznesen v rámci odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud se seznámil jak s předmětnou ústavní stížností, tak i s napadeným usnesením Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávaným případem je Ústavní soud toho názoru, že pro vyřešení předmětné věci je třeba se zabývat předně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 828/2020. Zmíněné usnesení bylo vydáno na základě dovolání podaného jak samotným stěžovatelem, tak i nejvyšším státním zástupcem. Zatímco posledně jmenovaný podal dovolání v neprospěch stěžovatele a cílil jej proti výroku o trestu, v případě dovolání stěžovatele byl mimořádný opravný prostředek směřován proti rozsudku vrchního soudu jako celku, tj. jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu.
Z výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 4 Tdo 828/2020 se podává, že "Z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného K. F. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018".
Ústavní soud je toho názoru, že jednotlivé části výroku je třeba vnímat jak v kontextu výroku samotného, tak i usnesení jako celku. Klíčovou se přitom jeví skutečnost, že Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí k dovolání nejvyššího státního zástupce, který se domáhal toliko zrušení výroku o trestu. Uvedeným žádáním byly stanoveny limity toho, o čem může Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodnout. Jinými slovy řečeno, nenapadl-li nejvyšší státní zástupce rozsudek jako celek, je Nejvyšší soud, až na zákonné výjimky, ve své rozhodovací činnosti vázán návrhem dovolatele (srov. §265i odst. 3 tr.ř.). V situaci, kdy se nejvyšší státní zástupce nedomáhal zrušení výroku o vině, nelze z prosté vůle Nejvyššího soudu přistoupit k jeho zrušení.
Shora uvedený závěr navíc koresponduje i s odůvodněním dotčeného usnesení Nejvyššího soudu, z něhož se mimo jiné podává, že "Z výše uvedených skutečností vyplývá, že o zavinění obviněného nelze mít pochyb, stejně jako nelze mít pochyb o tom, že trestného činu se dovolatel dopustil v úmyslu přímém". (srov. odst. 43, in fine). Tomu pak odpovídá též pokyn Nejvyššího soudu, který uložil vrchnímu soudu se opětovně zabývat výší uloženého trestu (srov. odst. 61).
Je pravdou, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 bylo napadeno v celém rozsahu dovoláním stěžovatele, ovšem jak plyne z výroku V. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 4 Tdo 828/2020, toto bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že o rozsahu, v němž byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 Nejvyšším soudem zrušen, není pochyb. Z toho důvodu lze pak též právní argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 523/2021 považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu