ECLI:CZ:US:2022:1.US.316.21.1
sp. zn. I. ÚS 316/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S. L. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Dagmar Vrbovou, advokátkou, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 4 Tdo 1024/2020-1333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 24, čl. 36, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2019 č. j. 3 T 94/2018 byl stěžovatel uznán pod body I. a II. vinným pokračujícím přečinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 2 a 3 tr. zákoníku, zčásti ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, pod bodem III. byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu dle §209 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti NORABEL s.r.o. škodu ve výši 3 000 Kč. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. 67 To 59/2020 tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovateli byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ustanoven ve věci obhájce Mgr. et Mgr. Jan Jung. Toto opatření bylo posléze obvodním soudem zrušeno pro místní nepříslušnost a ve věci byl stěžovateli ustanoven opatřením Obvodního soudu pro Prahu 9 týž obhájce. V mezidobí byl stěžovatel bez právní pomoci, a to po dobu deseti dnů. V tomto postupu shledává stěžovatel porušení práva na obhajobu. Ustanovený advokát byl posléze zproštěn povinnosti ohajovat stěžovatele, a to pro ztrátu důvěry.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel též ve způsobu, jímž byla v dané věci prováděna rekognice podle fotografií. Tento úkon podle něj trpí celou řadou vad a na jeho základě nelze vyvozovat žádné směrodatné skutečnosti. Rekognice byla prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť jeho provedením mohla být zjištěna osoba, která se dopustila trestného jednání. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za nedostatečné. Současně namítá, že v průběhu rekognice nebylo respektováno jeho etnikum a barva pleti. Stěžovatel je mulatem. Fotografie srovnávaných osob se výrazně liší od jeho fyziognomie a rysů obličeje. Muži na fotografiích se od sebe výrazně liší jak barvou pleti, tak vlasy či tvarem obličeje. Chybné provedení rekognice souvisí s výpovědí poznávající osoby, svědkyně P. Ch., kdy tato si ve svých výpovědích odporuje ohledně lokace doručovaných zásilek. V průběhu soudního řízení vyvstaly pochybnosti, zda se dají úkony se svědkyní Ch. předcházející sdělení obvinění použít jako důkaz či nikoliv. Zde poukázal stěžovatel na skutečnost, že odvolací soud zaujal k této otázce odlišné stanovisko, než nalézací soud.
Stěžovatel dále namítá, že ze spisového materiálu nevyplývá, jakým způsobem byly opatřeny dva bloky, zajištěné údajně u svědkyně B. Jmenovaná během hlavního líčení popsala návštěvu policistů ve svém bytě, přičemž o tom, že si policisté odnesli dva notýsky, se dozvěděla až u dalšího výslechu. Svědkyně u hlavního líčení konaného dne 9. 9. 2019 vypověděla, že pokud jsou jí ukázány dva bloky, viděla je na Policii ČR, ale předtím nikdy. Nepamatuje si, zda je někdy viděla u sebe doma. Informace o tom, že v blocích měla být na volných listech vložena jakási korespondence, se poprvé objevuje v trestním spise až v roce 2020, přičemž bloky měly být zajištěny již v roce 2017. Podle stěžovatele obecné soudy ve věci pochybily, neboť nezohlednily, že v jeho prospěch vypovídala svědkyně B., K. i spoluobžalovaný S.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil příslušnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že mu nebyla poskytována nutná obhajoba po dobu deseti dní, lze konstatovat, že z jeho podání nevyplývá, jakým konkrétním způsobem byl na svých právech dotčen (např. zmeškal procesní lhůtu, byl vyslýchán bez přítomnosti právního zástupce apod.). Ústavní soud je toho názoru, že v obdobných situacích je třeba zabývat se tím, jaký vliv měla vzniklá procesní situace na právní postavení obviněného. Pokud tento nebyl na svých právech v materiálním smyslu jakkoli dotčen, není zvažování zásahu do základních práv příhodné.
V další námitce stěžovatel uvedl, že v jeho věci nebyla řádně provedena rekognice, resp. fotografie srovnávaných osob měly být příliš rozdílné od osoby podezřelého. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 T 94/2018, načež dospěl k závěru, že srovnávané osoby jsou přibližně stejného věku, krátkých, tmavých vlasů a svojí fyziognomií se neliší natolik, aby bylo možné zvažovat nezákonnost provedeného důkazu. Navíc svědkyně Ch. výstižně popsala typické znaky stěžovatele, pro které jí utkvěl v paměti a pro které jej s jistotou označila za osobu, které doručovala zásilky na jméno V. K. Namítá-li stěžovatel, že v hlavním líčení nebyl řádně proveden důkaz rekognicí (nebyl proveden související protokol), lze konstatovat, že touto otázkou se již zabýval jak odvolací soud (který vadu zhojil tím, že důkaz provedl, a to včetně souvisejícího protokolu), tak i Nejvyšší soud. Jejich závěry se pak jeví Ústavnímu soudu jako ústavně konformní, neboť celý postup před obecnými soudy popsaly, vysvětlily rozdíl mezi rekognicí a agnoskací, a to včetně dopadů do trestního řízení.
K neodůvodněnosti provedení rekognice jako neodkladného a neopakovatelného úkonu lze uvést, že z č. l. 638 se podává, že neodkladnost úkonu spočívala v tom, že s ohledem na delší časové období, které již uplynulo od předání zásilek, by mohly být schopnosti svědkyně zapamatovat si rozhodné skutečnosti a schopnosti označit podezřelého sníženy. Naplnění podmínky neopakovatelnosti spatřuje státní zástupkyně v tom, že vzhledem k charakteru úkonu tento nebude možné provést v totožné podobě před soudem. Takto pojaté odůvodnění neodkladného a neopakovatelného úkonu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Z odůvodnění odvolacího soudu dále vyplývá, že tento se řádně vypořádal, též se zpochybněním výpovědi svědkyně Ch. ohledně místa, kde konkrétně mělo dojít k předání zásilek V. K., resp. stěžovateli (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu).
Zpochybňuje-li stěžovatel způsob, jakým orgány činné v trestním řízení nabyly dva černé zápisníky, nutno uvést, že ústavněprávního rozměru této otázky si byl vědom již Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat (srov. odst. 31 a násl., obdobně odst. 18 odůvodnění odvolacího soudu). K výpovědi svědkyně B. ze dne 9. 9. 2019 z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že tato k diářům vypověděla, že tyto u ní patrně po obžalovaném zůstaly. Po dotazu soudu, zda rozuměla svému poučení, před zahájením výslechu uvedla, že dva bloky byly pana obžalovaného.
Podle náhledu Ústavního soudu vychází napadené usnesení Nejvyššího soudu z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud jej tak neshledal svévolným či excesivním.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu