ECLI:CZ:US:2022:1.US.3401.21.1
sp. zn. I. ÚS 3401/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Cisterciácké opatství Osek, sídlem Rooseveltova 1, Osek, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. 28 Cdo 2522/2021-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021 č. j. 53 Co 68/2021-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2020 č. j. 13 C 104/2017-91, za vedlejšího účastenství Uměleckoprůmyslového musea v Praze, sídlem 17. listopadu 2/2, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV")., kterou se domáhal nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s dohodou o vydání blíže specifikovaných movitých věcí. Předmětné věci tvořily příslušenství kláštera v Oseku, který je nyní ve vlastnictví stěžovatele. Část těchto věcí sloužila bohoslužebným a kultovým účelům. Nárok na naturální restituci odůvodnil stěžovatel existencí skutečností vedoucích k majetkovým křivdám ve smyslu §5 písm. c) ZMV, jež spočívaly v tom, že s předmětnými věcmi nakládala Náboženská matice ke škodě stěžovatele při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem (dále jen "V351").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že předmětné věci podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "DPR 108"), na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948 č. j. 10079/48-X-249/41. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že předmětné věci byly konfiskovány postupem podle "DPR 108" k datu nabytí jeho účinnosti na základě předmětné vyhlášky z června 1948, což zakládá výlukový důvod naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. h) ZMV. Odvolací soud konstatoval, že by z vydání předmětné vyhlášky v rozhodném období bylo lze dovodit náboženskou perzekuci stěžovatele zakládající restituční titul ve smyslu §5 písm. j) ZMV. O následně podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění konstatoval, že předmětná vyhláška měla toliko deklaratorní charakter a její vydání nepovažoval za projev perzekuce.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy svými rozhodnutími aprobovaly křivdy, jež byly spáchány komunistickým režimem. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytkl, že nebylo přihlédnuto k absenci účinného provedení konfiskace předmětných věcí dle "DPR 108" a existenci restitučního titulu spočívajícího v postupu Náboženské matice podle "V 351". Nejvyšší soud měl rovněž pochybit tím, že nepřihlédl k vydání předmětné vyhlášky v rozhodném období.
Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, když nepřihlédly k důkazům svědčícím o odnětí dotčených věcí stěžovateli ze strany Náboženské matice postupem podle "V 351" a ustanovení §5 písm. c) ZMV. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20, které přihlížejí k faktickému převzetí údajně konfiskovaných věcí. Stěžovatel poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož v případech, kdy je zároveň prokázáno vydání konfiskačního správního aktu podle tzv. Benešových dekretů a majetková křivda ve smyslu ustanovení §5 ZMV, nelze tento restituční titul pominout. Soudy jsou povinny posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky a není-li prokázáno účinné provedení konfiskace před počátkem rozhodného období dle ZMV, je majetek způsobilý vydání dle ZMV. Obecné soudy jsou povinny přezkoumat konfiskační vyhlášku a dále zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace žalovaných věcí, tedy jejich skutečné odebrání žalobci na základě dekretů prezidenta republiky před počátkem rozhodného období ve smyslu ZMV, nikoli postupem podle jiného zákona.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1975/20 je stěžovatel toho názoru, že není možné, aby konfiskace předmětných věcí byla provedena před počátkem rozhodného období. I v případě, kdy by měla vyhláška z června 1948 účinky ex tunc k datu nabytí účinnosti "DPR 108", jakékoli její účinné provedení přichází v úvahu teprve po vydání dotčené vyhlášky. Žádný z předložených důkazů nesvědčí o provádění předmětné vyhlášky před počátkem rozhodného období a nesvědčí o tom ani napadené usnesení nebo skutková zjištění soudů. Účinné provedení konfiskace předmětných věcí na základě dotčené vyhlášky mohlo - pokud vůbec - nastat teprve po počátku rozhodného období. Pak jsou ale podle názoru Ústavního soudu splněny předpoklady pro naturální restituci dle ZMV. V případě kolize restituční výluky podle §8 písm. h) ZMV a restitučního titulu je nutné přihlédnout ke druhému jmenovanému.
Stěžovatel je přesvědčen, že údajná konfiskace předmětných věcí nebyla účinně provedena, a již vůbec nemohla být provedena v rozhodném období. Stát přistoupil k odnětí předmětných věcí až v rozhodném období dle ZMV mezi lety 1951 - 1953 postupem podle "V 351", jež tvoří restituční titul dle ZMV. Protože ve zde vedeném řízení nebylo prokázáno skutečné provedení konfiskace a naopak existuje restituční titul, jsou podle názoru stěžovatele naplněny podmínky pro vydání sporných věcí.
Stěžovatel přikládá význam tomu, že předmětná vyhláška byla vydána v červnu 1948, tedy v rozhodném období. Pokládá ji proto za projev politické a náboženské perzekuce, které církev čelila v období od 25. února 1948. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na skutečnost, že obecné soudy by měly přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo k jeho zneužití. Dovolací soud v projednávané věci k restitučnímu titulu vyplývajícímu ze zneužití tzv. Benešových dekretů nepřihlédl. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož v projednávané věci není možné z vydání předmětné vyhlášky v rozhodném období dovodit náboženskou perzekuci ani zneužití tzv. Benešových dekretů. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že nebyl nikdy poučen o tom, že nevylíčil veškeré rozhodné skutečnosti týkající se tvrzené náboženské perzekuce ani o tom, že svá tvrzení nepodložil dostatečným množstvím důkazů ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Nejde-li o situaci, kdy při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva dojde k takovému excesu, který svoji s intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, nemůže být dán podklad pro kasační zásah Ústavního soudu. Ten při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje, že jejich výklad a aplikaci dotčených právních předpisů považuje za srozumitelný, logický a co do podrobnosti dostatečný.
Stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti dvě ústřední námitky. První směřuje do účinného provedení konfiskace dotčených movitých věcí a druhá pak k nezohlednění období, kdy došlo k vydání vyhlášky (červen 1948), na jejímž základě mělo dojít k dokončení procesu konfiskace. Z odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu se podává, že oběma námitkami se tyto již zabývaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů jejich rozhodnutí protiústavními nečiní.
V obecné rovině lze konstatovat, že při hodnocení restitučních nároků musí obecné soudy postupovat obzvláště uvážlivě, neboť svým rozhodnutím zasahují do majetkových vztahů či poměrů vzniklých před desítkami let. Postup státu při konfiskaci majetku prakticky vylučuje, aby bylo možné na jednotlivé případy restituce nahlížet jakkoli šablonovitě. V každém jednotlivém případě je třeba zohlednit specifika toho kterého případu. Jinými slovy řečeno, obecné soudy musí při aplikaci restitučního zákonodárství zohledňovat konkrétní skutkové okolnosti případu, které mohou od sebe odlišovat případy zdánlivě shodné či obdobné. Tento postup se týká i stěžovatelem odkazovaných nálezů ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 s nimiž se již vypořádal jak odvolací, tak i dovolací soud. Namítá-li stěžovatel, že konfiskace jeho movitého majetku nebyla provedena účinně, je třeba sledovat postup státu vůči majetku stěžovatele od roku 1945 až do únorového převratu v roce 1948, resp. do vydání konfiskační vyhlášky v červnu 1948.
V roce 1945 byla podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. na majetek právního předchůdce stěžovatele uvalena tzv. národní správa, díky čemuž přišel předchůdce o faktickou možnost jakékoliv dispozice se svým majetkem. Je pravdou, že zavedení samotné národní správy nepředstavuje realizaci konfiskace majetku, nicméně jak vyzvedly již obecné soudy, jejím předpokladem je provedení klasifikace vlastníka. Národní správa tak vypovídá o tom, jak bylo ze strany státu na vlastníka nahlíženo - předchozí vlastník byl považován za státně nespolehlivého. V opačném případě by na něj nemohla být národní správa uvalena. Shora uvedené pak našlo svůj odraz v tom, že právní předchůdce stěžovatele byl výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 1946 označen za osobu spadající pod režim dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., na jehož základě došlo ke konfiskaci jeho nemovitého majetku (k tomu srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2056/18).
Stěžovatel se sice snaží najít oporu pro restituci movitého majetku v tom, že k vydání konfiskační vyhlášky na věci movité došlo až v rozhodném období, nicméně přehlíží, že s ohledem na postup státu vůči právnímu předchůdci stěžovatele po roce 1945, se z materiálního hlediska jednalo toliko o dokončení konfiskačního procesu, který byl zahájen před rozhodným obdobím. Již nalézací soud přitom považoval za logické, aby orgány státu vůči klášteru řádu Cisterciáků nepostupovaly odlišně v případě zemědělského a nezemědělského majetku. Argumentace stěžovatele je v tomto směru toliko formální, kdy poukazuje na vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období, přičemž nepřednáší žádný důvod, pro který by mělo být na stěžovatele stran movitých a nemovitých věcí nahlíženo rozdílně. V souvislosti s uvedeným pak nelze obecným soudům vytknout ani to, že by se nezabývaly otázkou možného zneužití dekretů prezidenta republiky.
S ohledem na konkrétní okolnosti případu, spočívající v tom, jak stát přistupoval po roce 1945 k majetku právního předchůdce stěžovatele, má Ústavní soud za to, že vydání dotčené konfiskační vyhlášky v červnu 1948 nebylo nástrojem perzekuce, ale toliko završením konfiskačního procesu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Ústavní soud je dále toho názoru, že obecné soudy se návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu