ECLI:CZ:US:2022:1.US.3465.21.1
sp. zn. I. ÚS 3465/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Martou Pauerovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 184/2021-207 ze dne 6. 10. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 142/2018-181 ze dne 15. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v opatrovnickém řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 0 P 242/2010. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v tom, že jmenovaný soud nerozhodl v přiměřené lhůtě o žádném z jeho deseti návrhů na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neplnění vykonatelných soudních rozhodnutí o stěžovatelově styku s nezletilým synem, podaných v letech 2011 až 2016. Tímto nesprávným úředním postupem měl soud umožnit matce maření styku, v jehož důsledku měla být stěžovateli způsobena újma v celkové výši 227 993 Kč sestávající z dílčích částek za řízení o jednotlivých návrzích na výkon rozhodnutí.
Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 30 625 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, co do nároku na zaplacení částky 197 368 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku je jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy vydaly překvapivá a nepředvídatelná rozhodnutí. Obvodnímu soudu vytkl, že se ve svém rozhodnutí neřídil právním názorem Městského soudu v Praze, vysloveným v jeho předchozím rozsudku (č. j. 13 Co 158/2020-159 ze dne 26. 8. 2020) ohledně vymezení jednotlivých řízení o výkonu rozhodnutí, ale uzavřel, že se dle jeho názoru jednalo o dílčí a zčásti se překrývající úseky jednoho opatrovnického řízení, za něž nelze přiznat samostatná odškodnění, poskytuje-li se odškodnění za celkovou dobu opatrovnického řízení. Tento svůj závěr dle názoru stěžovatele vyslovil navzdory tomu, že jej předtím dle vysloveného právního názoru odvolacího soudu vyzval pro účely odškodnění ke specifikaci jednotlivých řízení o výkonu rozhodnutí. Městskému soudu stěžovatel vytkl, že v napadeném rozsudku popřel svůj vlastní předchozí závěr o vícero samostatných nárocích na odškodnění v závislosti na jednotlivých řízeních o výkon rozhodnutí. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Pokud jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nutno podoktnout, že stěžovatel souhlasil s tím, aby o jeho opravném prostředku bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (§214 odst. 3 o. s. ř.). Tím se sám připravil o cenný procesní prostor, v jehož rámci by se mu bylo dostalo příslušného poučení o odlišném náhledu odvolacího soudu na právní posouzení věci nalézacím soudem. Zde se sluší poznamenat, že podle zákona soud poskytuje účastníkům potřebná poučení dle §118a o. s. ř. zásadně při jednání, a nikoli mimo něj, jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomněl (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 2782/08 ze dne 14. 5. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/10 ze dne 27. 10. 2010). Ostatně bez povšimnutí tu nelze ponechat ani skutečnost, že stěžovatel se takto obdobně připravil o procesní prostor i v řízení před obvodním soudem, který rozhodoval bez nařízení jednání, a to při splnění podmínek uvedených v §115a o. s. ř. (viz bod 5 rozsudku nalézacího soudu). V tomto směru tedy nelze soudům rozumně klást k tíži, že jejich právní názor byl vůči stěžovateli překvapivým či nepředvídatelným.
Právní závěry vyřčené městským soudem v nyní napadeném rozsudku Ústavní soud nepřiměřenými neshledal. Podstata argumentace odvolacího soudu tkví v hmotněprávním zhodnocení nároku na odčinění nemajetkové újmy. Městský soud konkrétně poukázal na to, že navzdory formální procesní samostatnosti řízení o jednotlivých návrzích na výkon rozhodnutí, zdůrazněné jím v jeho dřívějším rozsudku v téže věci, nelze tato řízení materiálně oddělit od "kmenového" řízení ve věci péče soudu o nezletilé, tj. opatrovnického řízení jako takového. Důvodem je skutečnost, že k výkonu v něm vydaných rozhodnutí došlo v jeho rámci, a nešlo proto o samostatná vykonávací, resp. exekuční řízení. Proto také průtahy, byť k nim došlo v rámci dílčích návrhů na výkon rozhodnutí, je třeba přičítat na vrub opatrovnického řízení jako celku, a v jeho kontextu je také nutné hodnotit jejich dopady do nehmotné sféry stěžovatele jako účastníka tohoto opatrovnického řízení. Stěžovatel však při koncepci žaloby nevzal danou souvislost v úvahu, když nežaloval nepřiměřenou délku jednotného opatrovnického řízení, nýbrž se domáhal přiznání náhrady imateriální újmy, již měl utrpět v dílem paralelně vedených deseti řízeních o výkon rozhodnutí ukládáním pokut matce za maření styku. Právě nastíněné úvahy odvolacího soudu se dle názoru Ústavního soudu mohou na první pohled jevit přísnými (formálními), jsou ovšem ve svém jádru založeny na racionálních a srozumitelných důvodech, prostých ústavně zapovězené libovůle. Stěžovatel měl možnost, aby mu byl zmíněný právní názor nalézacího, potažmo odvolacího soudu zpřístupněn při jednání, této příležitosti ale nevyužil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu