ECLI:CZ:US:2022:1.US.518.22.1
sp. zn. I. ÚS 518/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva X, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 24 Cdo 2697/2020-90, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020 č. j. 4 Cmo 95/2019-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2019 č. j. 74 Cm 174/2018-48, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jany Anderson, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem jednotky (bytu) č. X1, vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, nacházející se ve 3. nadzemním podlaží budovy č. p. X2, postavené na pozemku p. č. X3, s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši ideální 541/7644 na společných částech budovy č. p. X2, postavené na pozemku p. č. X3, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši ideální 541/7644 na pozemku p. č. X3, to vše v k. ú. a části obce B., obci P. (dále jen "bytová jednotka").
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti smlouvy ze dne 22. 11. 2011 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o převodu bytové jednotky. Městský soud dovodil, že v daném případě jde o smlouvu směnnou, tedy o výměnu dvou věcí mezi účastníky smluvního vztahu. To vyplývá i z čl. III odst. 1 písm. a) Dohody o narovnání, bodu II. notářského zápisu NZ 299/2011 a z Preambule Smlouvy o převodu bytové jednotky, kdy je patrné, že jde o směnu vypořádacího podílu za byt. Městský soud konstatoval, že v daném případě došlo k projevu vůle právnické osoby, se kterým souhlasili všichni společníci (viz notářský zápis NZ 299/2011), a proto by bylo zásahem soudu do autonomie společnosti, kdyby toto rozhodnutí narušil. Nadto podle městského soudu nelze přehlédnout, že si strany mohou sjednat vypořádací podíl, jak uznají za vhodný. Zákon a judikatura chrání společníka, který svou účast ve společnosti ukončuje zejména v případech, kdy by mu byl vyplacen podíl menší, než je spravedlivé vypořádání. Nic však stranám nebrání, aby si sjednaly vypořádací podíl vyšší. S ohledem na to, že daný způsob vypořádání byl zahrnut přímo do společenské smlouvy (viz bod II. usnesení I. notářského zápisu NZ 299/2011), byla naplněna i dikce rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 993/2015. Městský soud proto dospěl k závěru, že smlouva je platná. Celkový stav je v souladu se zákonem (jsou splněny všechny podmínky podle §6 zákona o vlastnictví bytů - viz smlouva o převodu bytové jednotky a také princip směnné smlouvy, čl. II. smlouvy jako o "úplatnosti" smlouvy hovoří právě o směně). Městský soud uzavřel, že uvedený stav je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uvedenou v jeho rozhodnutí a s běžnou praxí.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud poukázal na to, že hlavní námitkou stěžovatele je nesprávné posouzení skutečností doložených v prvoinstančním řízení, a to, že předmětná smlouva je neplatná, protože v ní chybí podstatná náležitost kupní smlouvy podle v té době účinné úpravy, a to sjednání výše kupní ceny, nebo alespoň způsob určení výše kupní ceny. Vedlejší účastnice proti tomuto argumentovala tím, že výše uvedené nemovitosti nabyla jako výplatu za vypořádací podíl na stěžovateli, a že předmětná smlouva je smlouvou inominátní, případně smlouvou směnnou. Stěžovatel především tvrdí, že nesprávné právní posouzení věci městským soudem tkví v posouzení předmětné smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 22. 11. 2011 jako smlouvy směnné, a nikoli jako smlouvy kupní, a že v důsledku toho byla tato smlouva posouzena jako platná. Vrchní soud poukázal na to, že s touto námitkou se již vypořádal městský soud. Vrchní soud konstatoval, že v daném případě došlo k projevu vůle právnické osoby, se kterým souhlasili všichni společníci (viz notářský zápis NZ 299/2011), bylo by tak zásahem soudu do autonomie vůle společnosti, kdyby toto rozhodnutí soud narušil.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání dílem není přípustné podle §237 o. s. ř., dílem v něm stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že vrchní soud se při řešení otázek, zda "ujednání, převod dle této smlouvy... představuje formu vyplacení vypořádacího podílu nabyvatelky na převodci je ujednáním o ceně za převod bytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, anebo ujednáním o směně" (otázka č. 1) a zda podle právní úpravy účinné k 22. 11. 2011 bylo možné platně uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky "bez uvedení úplatnosti smlouvy (včetně vyčíslení výše úplaty), anebo projev vůle jednotku převést bezúplatně" (otázka č. 2), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4052/2015, u otázky č. 1, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, u otázky č. 2.
6. Nejvyšší soud poukázal na to, že judikatura tohoto soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Stěžovatel ve skutečnosti namítá nesprávnost vrchním soudem převzatého skutkového závěru o vůli smluvních stran za převod bytové jednotky poskytnout jiný ekvivalent než peníze, a to nárok na vypořádací podíl, a žádá Nejvyšší soud, aby se k obsahu právního úkonu vyjádřil (a korigoval skutkové zjištění). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Otázka č. 1, která není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 2. Stěžovatel shledává judikaturní rozpor napadeného rozhodnutí vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, ve kterém se zabýval výkladem §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska určitosti ujednání o kupní ceně, které je spolu s určením předmětu koupě podstatnou náležitostí kupní smlouvy, resp. zda lze za jiný způsob, kterým lze nepochybně určit kupní cenu, považovat i odkaz na dosud nevypracovaný znalecký posudek. Otázka určitosti ujednání o jiném způsobu určení kupní ceny je pro nyní posuzovanou věc nerozhodná, protože vrchní soud zde řešil (určující byla otázka), zda lze převést bytovou jednotku smlouvou směnnou a zda směnná smlouva byla v tomto případě uzavřena platně. Stěžovatelem identifikované rozhodnutí rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá (založit nemůže), a tudíž není naplněna ani přípustnost dovolání samotného.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud a vrchní soud učinily nesprávný závěr, že smluvní strany (tedy stěžovatel a vedlejší účastnice) projevily vůli předmětnou bytovou jednotku směnit za vypořádací podíl vedlejší účastnice na stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4052/2015, ve kterém se uvádí, že nepostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu. Určitost projevu vůle musí vyplývat z obsahu smlouvy.
8. Stěžovatel namítá, že z textu smlouvy ze dne 22. 11. 2011 se nepodává, že by mělo jít o smlouvu směnnou, a že by stěžovatel měl vůli jeho nemovité věci s vedlejší účastnicí směnit, naopak z čl. II. 1 této smlouvy vyplývá úplatnost převodu, a tedy vůle stěžovatele uzavřít smlouvu jako smlouvu kupní. Stěžovatel ostatně již od počátku řízení toto tvrdil, a sděloval, že měl vůli převést jednotku za úplatu, a že nikdy neprojevil vůli bytovou jednotku směnit. Soudy přesto uzavřely, že předmětná smlouva je smlouvou směnnou, ačkoli z textu smlouvy ze dne 22. 11. 2011 ani zopakovaných vyjádření stěžovatele nevyplývá, že by obsahem smlouvy ze dne 22. 11. 2011 měla být směna. Názor soudu o údajné vůli stran uzavřít předmětnou smlouvu jako smlouvu směnnou se neopírá ani o žádné důkazy, když s výjimkou společenské smlouvy stěžovatele (ze které však žádný takový úmysl či vůle nevyplýval) a samotné smlouvy ze dne 22. 11. 2011 (ze které dokonce vyplývá opak, tedy že jde o smlouvu kupní) nebyl k tomuto žádný důkaz proveden. Závěr soudu o tom, že smlouva ze dne 22. 11. 2011 svým obsahem odpovídá smlouvě směnné, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s provedenými důkazy.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že s ohledem na nesprávný závěr soudů o uzavření směnné smlouvy se pak již soudy nezabývaly otázkou, zda smlouva ze dne 22. 11. 2011 naplňuje náležitosti kupní smlouvy, ačkoli splnění náležitostí kupní smlouvy nepochybně muselo být posuzováno, aby mohlo být ve věci řádně rozhodnuto. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nevypořádaly s argumentem, že ani tvrzení vedlejší účastnice a následně soudů, že bytová jednotka byla na vedlejší účastnici převáděna jako forma výplaty vypořádacího podílu, tedy že šlo směnu vypořádacího podílu za výše zmíněné nemovitosti, by nemohla nic změnit na jediném možném závěru - tedy že šlo o smlouvu kupní.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s odůvodněním, že v něm uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jím položené otázky byly otázkami skutkovými, a je přesvědčen, že jde o otázky právní, které byly pro posouzení věci stěžejní. Činí-li pak soudy na základě jimi zjištěného obsahu smlouvy (tedy toho, co je v ní napsáno) závěry o tom, o jakou smlouvu jde, tedy posuzují, zda jde o smlouvu kupní nebo směnnou, jde podle stěžovatele již o právní posouzení. Stěžovatel namítá, že i otázka č. 2 je pro rozhodnutí ve věci klíčová, a v případě správného posouzení první otázky (a nikoli v rozporu s ustálenou judikaturou), je její zodpovězení nezbytné pro správné rozhodnutí ve věci. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu a v konečném důsledku i do jeho vlastnického práva.
11. Stěžovatel namítá, že spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky nemůže odpovídat situace, kdy je vedlejší účastnice na základě neplatné smlouvy a bez jakéhokoliv finančního protiplnění, které nepochybně stěžovatel za jím zamýšlený prodej bytové jednotky požadoval, zapsána jako vlastník bytové jednotky. Stěžovatel napadenými rozhodnutími soudů fakticky přišel o své nemovitosti, a to bez odpovídajícího finančního protiplnění, a bylo tak nepochybně zasaženo do jeho práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval k nutnosti maximálního respektu k principu autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv obecnými soudy. Přitom dovodil, že autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy [srov. např. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)]. Proto autonomie vůle má dvě strukturální dimenze: 1) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v rámci daném výslovným svolením (pokynem) zákonodárce, a 2) jednotlivec může v rámci své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). V této druhé dimenzi je pak autonomie vůle vůči státní moci přímo vykonatelná. Skutečnost, že autonomie vůle je bezprostředně aplikovatelná (a vůči státní moci vynutitelná) se pak projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. to, co chtěl) dosáhnout (srov. nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20).
16. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že výše uvedeným požadavkům, zejména požadavku respektování principu autonomie vůle, obecné soudy v předmětné věci dostály, když shodně dospěly k závěru, že předmětná smlouva o převodu bytové jednotky, uzavřená dne 22. 11. 2011 mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, je platná, neboť v daném případě došlo k projevu vůle právnické osoby, se kterým souhlasili všichni společníci. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, proč v daném případě jde o smlouvu směnnou a nikoli o smlouvu kupní, a vyjádřily se i k sjednání možné výše vypořádacího podílu. Své závěry podpořily i četnou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o platnosti smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu.
18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu