ECLI:CZ:US:2022:1.US.925.22.1
sp. zn. I. ÚS 925/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Františka Hovorky, zastoupeného Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem Pardubice, Lidmily Malé 818, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2022 č. j. 1 KZN 311/2022-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným vyrozuměním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové byl stěžovatel informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), byl odložen jako nedůvodný. V ústavní stížnosti se domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že se Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové "nařizuje zahájit úkony ve věci podezření trestného jednání znalce Mgr. Ing. Libora Stráníka, které osvědčují rozpornost znaleckých nálezů v znaleckém posudku č. 01/21 účelově směřovaných do právní věci Okresního soudu v Pardubicích č. j. 123 C 45/2019 podle ust. §346 trestního zákona".
Stěžovatel neuvádí žádná konkrétní ústavně zaručená práva a svobody, která měla být podle jeho názoru napadeným vyrozuměním porušena, a pouze uvádí, že "pravomocné odmítnutí jeho podnětu z 14. 12. 2021 stranou KSZ Hr. Králové je nesouladné i s vrcholovým článkem ústavního pořádku České republiky".
Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/13).
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel ji směřuje proti v záhlaví označenému vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Toto vyrozumění lze považovat za konečné rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť za "rozhodnutí" způsobilé zasáhnout do ústavních práv stěžovatele je podle ustálené judikatury Ústavního soudu možno považovat i sdělení (vyrozumění) vyššího státního zastupitelství, kterým byl podnět podle §12d zákona o státním zastupitelství k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14). Vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako poslední rozhodnutí ve věci však stěžovatel zrušit nenavrhuje a namísto toho se domáhá, aby Ústavní soud nařídil Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové zahájit úkony směřující k prověření podezření ze spáchání trestného činu, jehož se měla dopustit jiná osoba (k doslovné citaci stěžovatelova návrhu viz výše).
K tomu je třeba uvést, že jakkoliv zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], připadá tato možnost do úvahy zpravidla pouze tehdy, jestliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě stěžovatel fakticky brojí proti postupu (resp. nečinnosti) orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, pak bylo namístě petitem ústavní stížnosti navrhnout kasaci napadeného vyrozumění coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2564/21).
Ústavní soud uzavírá, že z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyplývá jeho příslušnost k vydávání příkazů orgánům činným v trestním řízení, aby zahájily úkony trestního řízení, jak se toho domáhá stěžovatel.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj