ECLI:CZ:US:2022:1.US.957.22.1
sp. zn. I. ÚS 957/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Nygrýnové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, č. j. 28 Co 292/2021-299, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Luboše Nygrýna, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 7. 4. 2022 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba o vypořádání společného jmění manželů. Ústavní stížností napadá stěžovatelka pouze nákladové výroky shora označeného usnesení.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 7/2020-263, vypořádal společné jmění účastníků tak, že ze společného jmění manželů přikazuje do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka obchodní závod - soubor jmění vytvořený podnikatelem (vedlejším účastníkem), který slouží k provozování jeho činnosti, a to truhlářství a podlahářství, provozované v blíže specifikované provozovně (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou by byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč (výrok II.), a dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že jsou stěžovatelka a vedlejší účastník povinni zaplatit České republice polovinu nákladů řízení tj. každý ve výši 6 830,40 Kč (výrok III., výrok IV.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 12. 2021, č. j. 28 Co 292/2021-299 byl rozsudek okresního soudu změněn v odvoláním napadených nákladových výrocích tak, že ve výroku IV. byla uložena stěžovatelce povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 830,33 Kč a ve výroku V. bylo uloženo stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 105 608 Kč (výrok I. usnesení krajského soudu). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 595 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že se krajský soud dopustil závažného pochybení při výpočtu výše nákladů řízení, když použil zcela excesivně tarifní hodnotu 300 000 Kč (vycházející z údajné 1/2 stěžovatelkou tvrzené hodnoty obchodního závodu), kterou navíc chybně navýšil na 500 000 Kč, namísto tarifní hodnoty 0 Kč, vycházející z hodnoty obchodního závodu určené znaleckým posudkem. Krajský soud pochybil při určení výše tarifní hodnoty, kterou určil dle §7 bodu 6., namísto §7 bodu 1. advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávní dimenze by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26)].
9. Krajský soud své Ústavním soudem vyžadované vyjádření nezaslal.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i s odůvodněním napadeného rozhodnutí krajského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem krajského soudu, který za tarifní hodnotu sporu považoval částku 300 000 Kč (údajná jedna polovina stěžovatelkou tvrzené hodnoty obchodního závodu dle §8 odst. 6), namísto určení tarifní hodnoty podle zpracovaného znaleckého posudku. V důsledku toho pak měl při výpočtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nesprávně aplikovat §7 bod 6., namísto §7 bod 1. advokátního tarifu. Tyto argumenty stěžovatelky však Ústavní soud nesdílí. Krajský soud v souladu s konstantní judikaturou při stanovení rozsahu úspěchu toho kterého účastníka zohlednil, co a v jaké hodnotě učinil ten který účastník předmětem vypořádání, zda a v jakém rozsahu s takovým požadavkem uspěl a zda a v jakém rozsahu se účastníci na předmětu vypořádání, jeho hodnotě a způsobu rozdělení shodli. Účastníci řízení se shodli na způsobu vypořádání obchodního závodu, spor mezi nimi zůstal ohledně jeho hodnoty, kdy zatímco stěžovatelka z důvodu jí předpokládané hodnoty závodu ve výši 600 000 Kč požadovala vyplacení vypořádacího podílu ve výši 300 000 Kč, vedlejší účastník stěžovatelkou tvrzenou hodnotu sporoval. Dokazování tak bylo vedeno pouze co do hodnoty obchodního závodu, resp. vypořádacího podílu, přičemž vedlejší účastník byl v této otázce plně úspěšný, proto mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Při určení výše odměny krajský soud aplikoval §8 odst. 6 ve spojení s §7 bod 6. advokátního tarifu a vypočetl ji z tarifní hodnoty 300 000 Kč (jakožto 1/2 stěžovatelkou tvrzené hodnoty závodu). Zohlednil přitom celkový kontext řízení, lehkovážné chování stěžovatelky, která si v situaci, kdy s vedlejším účastníkem sdílela rodinnou domácnost v místě podnikání vedlejšího účastníka, musela být při zachování alespoň minimální míry obezřetnosti a opatrnosti vědoma stavu vybavení dílny a původu jednotlivých předmětů, že vykonávaná činnost negeneruje příjmy takového rozsahu, že by bylo možné tvořit aktiva v podobě finančních prostředků na účtu a v pokladně, či že předmětná dílna se nachází v nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka a proto se nemohla promítnout do hodnoty obchodního závodu. Jestliže však i přesto trvala na hodnotě obchodního závodu ve výši 600 000 Kč a od této výše odvíjela požadavek na vyplacení vypořádacího podílu ve výši 300 000 Kč, je případné, aby v takovém případě nesla procesní riziko neúspěchu a nepřenášela jej na vedlejšího účastníka, který naopak tvrdil, že hodnota obchodního závodu je nulová, což následně bylo ověřeno i znaleckým posudkem a který rovněž vynaložil nemalé finanční prostředky na právní zastoupení v posuzovaném řízení. Jak Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své judikatuře, rozhodování obecných soudů o tom, podle jakých ustanovení stanoví tarifní hodnotu sporu, je čistě výkladem podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat. Krajský soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, právní závěry krajského soudu, který při výpočtu odměny vycházel ze stěžovatelkou tvrzené hodnoty obchodního závodu, a nikoli z hodnoty stanovené znaleckým posudkem, z hlediska ústavnosti obstojí, neboť jsou logickým vyústěním celého řízení, reflektujícím jeho skutečný průběh. Ústavní soud má za to, že deficity ústavněprávního rozměru napadené rozhodnutí netrpí.
12. Tvrzená nesprávnost výpočtu nákladů řízení co do vadného navýšení tarifní hodnoty na 500 000 Kč pak není pro posuzovanou věc natolik významná (rozdíl ve výpočtu tarifní hodnoty by činil cca 6 000 Kč, což je částka bagatelní), neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli běžné zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)], přičemž platí, že ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka svojí argumentací staví Ústavní soud do role další instance obecné soustavy soudů, což mu nepřísluší (např. nález ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2989/16).
13. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu