ECLI:CZ:US:2022:2.US.1086.22.1
sp. zn. II. ÚS 1086/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele O. S., zastoupeného zákonnou zástupkyní - matkou, O. S., zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2020 č. j. 11 C 7/2020-104, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 22 Co 12/2021-125 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 24 Cdo 1633/2021-151, za vedlejšího účastenství A. N., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jeho rozpor čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 100/2018 domáhal na žalované (zde vedlejší účastnici) vydání nemovitého majetku, který z dědictví neoprávněně nabyla. Svůj nárok odůvodnil stěžovatel tím, že je synem zůstavitele R. N. a majetek po jeho smrti měl připadnout jemu, jakožto dědici v první dědické skupině a nikoliv žalované, jeho sestře. Okresní soud předmětnou žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele byl rozsudek nalézacího soudu v tomto bodě potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze.
Následně se stěžovatel domáhal v řízení u Okresního soudu v Mělníku určení vlastnického práva ke shora zmíněným nemovitostem. Nalézací soud přitom dospěl ústavní stížností napadeným usnesením k závěru, že pravomocným rozhodnutím v řízení vedenému u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 100/2018 byla vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté, a proto předmětné řízení zastavil. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že v tomto bodě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v jeho věci došlo k porušení práva vlastnit majetek po rodiči, neboť pravý vlastník byl zbaven práv k věci v důsledku nesprávně zvoleného typu žaloby. V důsledku toho obecné soudy odpírají stěžovateli meritorně rozhodnout o určení vlastnického práva. Dle napadených usnesení byl stěžovatel zbaven vlastnického práva toliko z procesních důvodů - nesprávně uplatnil svůj žalobní nárok.
Dne 17. 5. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazoval na důkazy, jež měly svědčit o tom, že jeho matka byla vedlejší účastnicí po smrti zůstavitele úmyslně klamána o jeho majetkových poměrech. Současně stěžovatel uvedl, proč se svých majetkových práv nemohl domáhat dříve.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V souvislosti s projednávaným případem je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelovou právní argumentací se řádně zabývaly již obecné soudy a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Zvláště pak na ty části, v nichž vysvětlují, kdy nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté. V tomto směru není obecným soudům čeho vytknout a z toho důvodu je třeba nahlížet na napadená rozhodnutí jako na ústavně konformní.
Domnívá-li se stěžovatel, že důvodem pro zamítnutí jeho žaloby vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 100/2018 bylo užití nesprávného typu žaloby, lze odkázat na závěry obecných soudů, které vyšly z toho, že důvodem pro neúspěch stěžovatele ve věci bylo úspěšné vznesení námitky promlčení ze strany žalované - tedy nikoliv užití nesprávného typu žaloby. Namítá-li stěžovatel nepoctivé jednání vedlejší účastnice, toto by mohlo mít svoji váhu v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 100/2018. V ústavní stížností napadených rozhodnutích se obecné soudy věcí meritorně nezabývaly a věc rozhodly s ohledem na to, že se jednalo o věc res iudicatae.
Ústavní soud proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu