ECLI:CZ:US:2022:2.US.1167.22.1
sp. zn. II. ÚS 1167/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2022 č. j. 4 Tdo 1282/2021-969 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2021 sp. zn. 9 To 225/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. května 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Přestože z obsahu záhlaví ústavní stížnosti, přiložené plné moci a jejího odůvodnění se jeví, že napadeným rozhodnutím je toliko výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, v petitu stížnosti jsou za napadená rozhodnutí označena obě výše uvedená rozhodnutí a je navrženo jejich zrušení. Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z obsahu jejího petitu.
3. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2021 sp. zn. 44 T 119/2020 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Skutkový základ trestné činnosti spočíval v tom, že stěžovatelka v postavení jednatelky obchodní společnosti opakovaně při čerpání prostředků z bankovního úvěru poskytnutého dané obchodní společnosti v roce 2010 Českou spořitelnou, a.s., IČO: 452 44 764 (dále jen "ČS") uvedla nepravdivé údaje, jimiž předstírala, že daná obchodní společnost použije úvěrové prostředky na sjednaný účel, což však od počátku neměla mít dle skutkových zjištění soudu v úmyslu, a bez souhlasu ČS použila takto načerpané prostředky ve výši 2 569 800 Kč na jiný než určený účel, od počátku úvěr řádně nesplácela (nesplatila ani jednu splátku), a svým jednáním tak způsobila poškozené ČS škodu ve výši 2 569 800 Kč, která byla ČS následně částečně v rozsahu 2 310 000 Kč nahrazena Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s., IČO: 448 48 943 (dále jen "ČMZRB"); zbylá část pohledávky byla ČS postoupena na zahraniční třetí osobu. Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce podle §211 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu stěžovatelce podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit ČMZRB škodu ve výši 2 310 000 Kč a zahraniční třetí osobě ve výši 240 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla ČMZRB postupem dle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti shora uvedenému prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu sám rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil stěžovatelce povinnost nahradit poškozené ČMZRB škodu ve snížené výši 1 798 440 Kč, přičemž se zbytkem nároku byla ČMZRB odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně nezhodnotily provedené důkazy a že jí trestný čin, a to zejména jeho subjektivní stránka, nebyla prokázána. Lze shrnout, že absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu představuje hlavní námitku, o níž je stížnost opřena. Závěry obecných soudů o tom, že souzený trestný čin spáchala v nepřímém úmyslu, označuje stěžovatelka za nesprávné. Soudy dle stěžovatelky hodnotily její působení v dané obchodní společnosti v rozporu s tím, jak byl skutkový stav ve skutečnosti zjištěn během dokazování - hodnotící úvahy obecných soudů k její osobě označuje za nesprávné a nelogické. Odkazy obecných soudů na judikaturu týkající se problematiky tzv. "bílých koní" považuje stěžovatelka za nepřiléhavé a nekorektní. Obecné soudy neměly dle stěžovatelky při jejich rozhodování přihlédnout jednak k činnostem dalších fyzických osob, které se na dané věci podílely, a jednak k tomu, že nebylo prokázáno, že by se přímo sama stěžovatelka měla danou činností jakkoli obohatit. Žádnou zvláštní ústavněprávní argumentaci stěžovatelka ve stížnosti nepředkládá.
8. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zdali napadenými rozhodnutími mohlo být porušeno některé ze stěžovatelčiných základních práv.
10. Po prostudování napadeného usnesení dovolacího soudu, jež jako jediné bylo k ústavní stížnosti přiloženo, je však dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že se obecné soudy s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly a k žádnému podstatnému (natož ústavně významnému) zásahu do práv stěžovatelky v dané věci nedošlo. Ústavní stížnost představuje především skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž hlavními stížnostními námitkami stěžovatelky se již zabýval i dovolací soud v rámci posuzování důvodnosti dovolání. Při srovnání napadeného usnesení s obsahem ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost ve své podstatě představuje pokračování argumentační linie trestní obhajoby v rovině výkladu a aplikace podústavního práva. V podrobnostech tudíž Ústavní soud k námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. K otázce subjektivní stránky trestného činu odkazuje Ústavní soud především na body 37 a 38 napadeného usnesení dovolacího soudu, v nichž jsou obecná východiska principu zavinění (vyložená dovolacím soudem v bodech 33 až 36) vztáhnuta na konkrétní poměry posuzované věci. Tyto závěry k otázce zavinění včetně úvahy o problematice (ne)obohacení stěžovatelky v závěru bodu 38 shledává Ústavní soud za srozumitelné, logické a přesvědčivé a z pohledu ústavních požadavků tudíž za zcela uspokojivé. Ostatně tezi, že by si stěžovatelka při daném jednání jinak naplňujícím znaky trestné činnosti počínala ve skutečnosti neúmyslně (tj. že by bývala nenaplnila ani znaky zavinění ve formě nepřímého úmyslu), považuje i Ústavní soud s ohledem na prokázané okolnosti vylíčené v napadeném usnesení za neudržitelnou. Popis způsobu fungování stěžovatelky v pozici jednatelky dané obchodní společnosti při nakládání s načerpanými úvěrovými prostředky obsažený v bodě 37 napadeného usnesení je v tomto ohledu dostatečně výmluvný. Rozsáhlé citace stěžovatelky z trestněprávní judikatury, které se týkají jednotlivostí řešených soudy v oblasti zavinění u odsouzených tzv. bílých koní v jiných trestních věcech, nemohou na tomto závěru ničeho změnit. Také hospodářské trestní kauzy jsou vysoce individualizované, liší se mnoha detaily a jejich srovnatelnost nelze automaticky předjímat bez znalosti všech rozhodných okolností. Stěžovatelčiným odkazům na prejudikaturu se věnoval rovněž dovolací soud (viz bod 39 napadeného usnesení) a ani v tomto směru nespatřuje Ústavní soud v napadeném usnesení jakékoli vybočení z ústavních mantinelů (zejména co do předvídatelnosti soudního rozhodování či rovnosti před zákonem). Pokud stěžovatelka uvádí, že se v jejím případě mělo jednat o "tři ojedinělé" skutky páchané v relativně krátkém časovém údobí a že předmětem její trestné činnosti nebyly "značné peněžní částky", pak s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje. Za prvé nejsou tyto okolnosti z pohledu ústavních garancí pro dosažení ústavně souladného závěru o naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu jakkoli významné, za druhé počet tří skutků sám o sobě nesvědčí o jejich ojedinělosti (ve smyslu momentálního či výjimečného selhání stěžovatelky) a za třetí již ze samotné zákonné klasifikace výše škod vzniklých trestnou činností je za daných okolností zřejmé, že stěžovatelka způsobila škodu značnou (§138 odst. 1 trestního zákoníku). I pokud by bylo pravdivé tvrzení stěžovatelky, že se dané činnosti v potřebném rozsahu (tj. relevantně z pohledu trestního práva) účastnily i další fyzické osoby, nelze jejich trestní postih považovat za nutnou podmínku pro trestní odpovědnost či odsouzení stěžovatelky, resp. z nedostatku jejich postihu vyvozovat závěr o její trestní neodpovědnosti. Chápe-li Ústavní soud správně argumentaci stěžovatelky, pak tato přinejmenším implicitně tvrdí, že neměla být za daný uvěrový podvod odsouzena, nebyli-li obdobným způsobem rovněž odsouzeni všichni ostatní (případní) spolupachatelé či účastníci daného úvěrového podvodu. Ačkoli lze přitakat stěžovatelce v tom směru, že postih všech pachatelů či účastníků trestné činnosti je z pohledu ochrany společnosti, principu zákonnosti a efektivity trestní represe žádoucí, pak takovouto záruku společné či vzájemně podmíněné trestní odpovědnosti anebo trestního postihu všech (případných) spolupachatelů či účastníků český ústavní pořádek neobsahuje.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatelku v jejích ústavně zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu