ECLI:CZ:US:2022:2.US.1198.22.1
sp. zn. II. ÚS 1198/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem, sídlem Kobližná 19, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2018 č. j. 31 C 135/2016-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020 č. j. 62 Co 182/2020-249 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022 č. j. 30 Cdo 447/2021-312; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo v roce 2013 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody, konkrétně jej policie podezřívala z toho, že v roce 2012 zadržel a možná posléze i usmrtil manželskou dvojici se záměrem získat majetkový prospěch z jimi vlastněných obchodních společností. U stěžovatele byla provedena domovní prohlídka, bylo mu zabaveno množství věcí a byl rovněž vzat do vazby. Z té byl zhruba po pěti týdnech soudem propuštěn. V roce 2015 bylo trestní stíhání odloženo, mj. se prokázalo, že zmínění manželé tajně odcestovali do Argentiny, kde následně žili. Stěžovatel byl dále stíhán "pouze" pro zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. V tomto případě jej soud v roce 2018 pravomocně zprostil obžaloby.
3. Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž požadoval náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč (2 943 000 Kč za újmu z nezákonného stíhání, 57 000 Kč za vykonanou vazbu) a náhradu majetkové újmy ve výši 99 395 Kč (ztráta na výdělku v období vazby). Jelikož o návrhu ministerstvo ve lhůtě nerozhodlo, podal stěžovatel odpovídající žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten v napadeném rozsudku shledal odpovědnostní nárok (nezákonné trestní stíhání i vazba), přiznal ovšem stěžovateli náhradu pouze ve výši 250 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 38 400 Kč za vykonanou vazbu, zbylé požadavky zamítl. Odvolání stěžovatele neshledal odvolací soud důvodným a v podstatě podpořil argumentaci nalézacího soudu. Shledal, že trestní stíhání stěžovatele mělo dvě fáze (nejdříve pro zvlášť závažný zločin, poté již "jen" pro hospodářský trestný čin), stěžovatel byl stíhán na základě slabých důkazů, případ byl medializován a došlo k zásahu do jeho rodinného a osobního života. Příslušnou částku za nezákonné trestní stíhání určily obecné soudy srovnáním předmětného případu s podobnými odškodněnými případy. U vazby bylo odškodnění stanoveno podle jejího průběhu, tj. vyšší denní sazbu stěžovatel obdržel za dny strávené na samotce. Dovolání stěžovatele bylo úspěšné v části, ve které obecné soudy zamítly jeho nárok na náhradu výdělku (ušlého zisku), u zbylých dvou nároků (vazba, nezákonné trestní stíhání) bylo odmítnuto.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s nadepsanými rozsudky obecných soudů (respektive s jejich částmi nedotčenými zrušujícím výrokem Nejvyššího soudu) nesouhlasí, obecně pokládá výši odškodnění za příliš nízkou. Rozporuje přístup obecných soudů, které trestní stíhání rozdělily na dvě části a u druhé z nich (za méně závažný trestný čin) stanovily mnohem nižší odškodnění. Reálně totiž sice byla změněna právní kvalifikace jeho jednání, popis skutku však zůstal v zásadě totožný. Stěžovatel dále namítá, že nalézacím soudem vybrané srovnatelné případy odškodnění jsou ve skutečnosti odlišné a příslušný soud je pouze stručně rekapituloval, nepřistoupil k detailnímu rozboru konkrétních okolností předmětných trestních řízení a porovnání s jeho věcí. Podle stěžovatele žádné srovnatelné případy neexistují a soudy mu měly přiznat zadostiučinění odpovídající obecnému vnímání spravedlnosti - jak již bylo naznačeno, částka 250.000 Kč takovému vnímání očividně neodpovídá. Obdobně u odškodnění za vazbu obecné soudy stěžovateli nepřiznaly maximální denní sazbu 1 500 Kč, aniž by tento krok adekvátně zdůvodnily. Stěžovatel přitom celou dobu setrval v nejpřísnějším režimu koluzní vazby a osobní svobody byl zbaven na základě pouhých spekulací orgánů činných v trestním řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Ústavní soud se k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil (za všechny srov. např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16). Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
10. Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozsudcích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je racionální a jenž je Ústavním soudem obecně akceptován (viz nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15), tj. pokusily se srovnat intenzitu zásahu a s tím spojenou výši zadostiučinění s podobnými případy řešenými soudní praxí. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledává odlišnosti. Obecné soudy přitom ve svém postupu vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
11. V přezkoumávaném řízení obecné soudy citovanou judikaturu rekapitulovaly a poté rovněž na daný případ aplikovaly. Nalézací soud zvolil případy známé mu z vlastní předchozí úřední činnosti, které považoval za srovnatelné pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, a poté provedl sice stručné, ale přezkoumatelné posouzení, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné, resp. odlišné. Nalézací soud u těchto případů srovnával povahu trestné činnosti, délku trestního řízení, jakož i dopad trestního stíhání do osobního či soukromého života poškozených (srov. bod 19 odůvodnění jeho rozsudku). Stěžovateli lze přisvědčit, že pro srovnání použité případy nejsou zcela totožné s jeho věcí a že nalézací soud se v argumentaci nezabýval všemi rozdílnými prvky těchto případů. Tyto námitky stěžovatele by však byly obecně uplatnitelné proti jakémukoliv srovnávání - žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Jinak řečeno, stěžovatel se fakticky vymezuje proti metodě, kterou obecné soudy pro určení zadostiučinění používají. O tom svědčí rovněž jeho postup v řízení, ve kterém na výslovnou výzvu nalézacího soudu, aby předložil srovnatelné případy pro odškodnění, reagoval tak, že žádný takový případ nezná. Jenže jak již Ústavní soud zmínil v předešlém bodě, srovnávací přístup lze považovat za racionální metodu pro stanovení náhrady za újmu. Nelze se pouze s odkazem na jedinečnost každého případu automaticky uchylovat k použití kritéria "obecného vnímání spravedlnosti", protože takové vnímání je z definice subjektivní a docházelo by poté k nedůvodným rozdílům v odškodňovací praxi a porušení zásady rovnosti před zákonem. Bylo na stěžovateli jako žalobci, aby unesl břemeno tvrzení a předložil případ(y), který by podle něj nejlépe odpovídal jeho věci. Obecné soudy by se pak musely s tímto případem v odůvodnění vypořádat. Bez vkladu stěžovatele byl nalézací soud nucen použít jím vybrané případy, a jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud volbu případů a ani jejich posouzení ve vztahu k řešenému případu nepokládá za excesivní.
12. Ústavní soud nijak nerozporuje pocit stěžovatele z nízké výše stanoveného odškodnění a v zásadě s ním souhlasí, že výsledná částka mu nemůže nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Odhlédneme-li od skutečnosti, že peněžní zadostiučinění ze své podstaty nikdy neposkytne plnou satisfakci (tím méně dokáže vrátit čas), i případné obecné zvýšení náhrad (například ve smyslu zohlednění růstu cen v ekonomice) je systémovou a komplexní záležitostí, která by neměla být řešena rozhodovací činností Ústavního soudu. Ten se proto u přezkoumávané věci omezil jen na posouzení, zda obecné soudy aplikovaly v řízení řádně výše předestřený rámec a s ohledem na uvedené došel závěru, že vůči postupu obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a nevidí důvod ke kasačnímu zásahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu