ECLI:CZ:US:2022:2.US.1223.22.1
sp. zn. II. ÚS 1223/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Ch., zastoupené JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou, sídlem Myslíkova 1998/30, Praha 2, směřující proti výrokům č. II a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022 č. j. 101 Co 297/2021-629; za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka je matkou dvou nezletilých dětí ve věku (aktuálně) 14 a 15 let. S otcem dětí jsou rozvedeni, úprava poměrů k nezletilým byla založena dohodou rodičů schválenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 v roce 2013, dle které se otec zavázal na každé z dětí přispívat výživným ve výši 3 000 Kč měsíčně (dále bude výživné pro zjednodušení uváděno ve formě na každé z dětí za měsíc, celkové měsíční výživné za obě děti je tedy vždy reálně dvojnásobné). Na podzim 2019 se rodiče dohodli, že otec bude nově platit 5 000 Kč. V listopadu 2020 se otec domáhal, u Okresního soudu Praha-západ snížení výživného na 2 000 Kč, což odůvodňoval poklesem svých příjmů kvůli pandemii (otec pracoval jako trenér fitness a provozoval posilovnu). Zároveň požadoval úpravu styku s nezletilými. Matka s návrhem nesouhlasila a naopak navrhovala zvýšení výživného od listopadu 2019 do října 2020 na 5 000 Kč, výši výživného od listopadu 2020 ponechala na rozhodnutí soudu. Nalézací soud rozsudkem v podstatě vyhověl matce, zamítl návrh na úpravu styku (dosud se děti s otcem vídaly dle jeho a jejich možností a pevnou úpravu nezletilí odmítali) a výživné stanovil na 5 000 Kč, náklady řízení si měli oba účastníci nést sami. K odvolání otce Krajský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o výživném tak, že pro období od 1. 10. 2019 do 28. 2. 2020 mělo činit 5 000 Kč, od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 3 000 Kč a od 1. 6. 2021 nadále 4 500 Kč. Výrokem č. II rozsudku pak nedoplatek otce na výživném za období od 1. 10. 2019 do 31. 1. 2022 vypočítal na celkem 20 000 Kč. Ve výroku č. VI nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala také návrh na vydání opravného usnesení, kterým požadovala ve vztahu k výroku č. II opravu zjevné nesprávnosti v počtech v protokolu o vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že dluh na výživném spočítal správně.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Je přesvědčena, že byla porušena její základní práva výroky č. II a IV-VI, výslovně ale v petitu i odůvodnění ústavní stížnosti napadá pouze výše zmíněné výroky č. II (dlužné výživné) a VI (náklady řízení). Většinu obsahu ústavní stížnosti zabírá popis skutkových okolností případu, sestávající z kritiky chování otce a účelovosti jeho postupu v řízení, přičemž jediným cílem otce mělo být snížení vyživovací povinnosti. Ve vztahu k dlužnému výživnému stěžovatelka namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn platby v posuzovaném období "započítávat". Otec totiž až do září 2020 platil na výživném (dle dohody s matkou) 5 000 Kč. Soud poté, co stanovil (zpětně) výživné od 1. 3. 2020 na 3 000 Kč, tyto "přeplatky" započetl oproti nedoplatkům otce ve zbytku rozhodného období. Tím ale porušil §923 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se již uhrazené a spotřebované výživného nevrací. Pokud by odvolací soud spočítal dlužné výživné správně, nečinil by dluh 20 000 Kč, ale 40 000 Kč. U nákladů stěžovatelka poukazuje na to, že soudní řízení započal otec po dlouhých letech zcela zbytečně, způsobovalo ji trýzeň, kvůli čemuž si musela najít právní zastoupení, zároveň otec s návrhem vůbec neuspěl. Není podle ní spravedlivé, aby za takovéto situace nesla vlastní náklady.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených výroků rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
8. Jak již bylo naznačeno v rekapitulaci, ústavní stížnost je svým vyzněním, eufemisticky řečeno velmi specifická. Otec se domáhal v řízení snížení výživného a vymezení styku. Stěžovatelka tvrdí, že reálně šlo otci pouze o výši výživného a snaha o styk byla jen účelovým manévrem s cílem ji přimět k ústupkům u výživného. V ústavní stížnosti se pak na výživné také dominantně zaměřila; kromě řady na vyživovací povinnost vázaných, ale s řízením nesouvisejících (před mnoha lety se odehrávajících) záležitostí rozsáhle popisuje, že zejména odvolací soud řádně nezjistil skutkovou situaci, nepostihl skutečné či potenciální výdělky otce a ve výsledku mu stanovil výživné nespravedlivě nízké. Kupodivu ale hlavní výrok o výši výživného (č. I rozsudku odvolacího soudu) nejenže nenapadá, ale ani jej v ústavní stížnosti nezahrnuje do okruhu výroků, se kterými nesouhlasí. Jinak vyjádřeno, stěžovatelka sice přisuzuje odvolacímu soudu řadu pochybení týkajících se určení výše výživného, nicméně je zdá se srozuměna se samotným výrokem o výši výživného v minulosti i od rozhodnutí dále. Stěžovatelka se na druhou stranu vymezuje proti zbylým výrokům odvolacího soudu, netýkajících se stanovení výživného. Za chybný tak například dosti nepochopitelně označuje i výrok zastavující odvolací řízení ve věci (ne)vymezení styku, přitom odvolací soud pouze reagoval na procesní situaci, ve které vzal otec tuto část odvolání zpět. Paradoxně argumentace k těmto napadeným "vedlejším" výrokům je v ústavní stížnosti extrémně úsporná.
9. Stěžovatelka v petitu požaduje zrušit výrok č. II odvolacího soudu, kterým bylo na základě otci stanoveného výživného dopočítáno dlužné výživné. Odvolací soud postupoval tak, že pro období březen až srpen 2020 (zpětně) stanovil otci výživné na 6 000 Kč a jelikož ten v souladu s předchozí dohodou s matkou hradil ve stejném období reálně výživné 10 000 Kč, vzniklý "přeplatek" v celkové výši 20 000 Kč (5 měsíců po 4 000 Kč) započetl oproti nedoplatkům otce [vůči (zpětně) stanovenému] výživnému vzniklým v období říjen 2020 až leden 2022. Argument stěžovatelky, že tím porušil §923 odst. 2 občanského zákoníku, odvolací soud vypořádal v odůvodnění odmítnutí návrhu stěžovatelky na opravu zjevné nesprávnosti (viz rekapitulace výše). Uvedl, že nedoplatek výživného se posuzuje vždy komplexně za celé posuzované období.
10. Ústavní soud právní názor odvolacího soudu nesdílí. Ustanovení §923 odst. 2 občanského zákoníku říká: "Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací." Jestliže tedy obecné soudy zpětně výživné rodiči sníží oproti již z právně relevantního důvodu (kterým dohoda s druhým rodičem nepochybně je) zaplacenému výživnému, neznamená to, že by za tyto měsíce platícímu rodiči vznikl "přeplatek". Pravidlo pak má logicky též dopad na počítání nedoplatků za delší období - za předestřených podmínek již zaplacené výživné v jednom měsíci by nemělo být započteno oproti (reálnému) nedoplatku v měsíci jiném [tj. stav, kdy rodič někdy zaplatil méně, než dle právně relevantního důvodu (včetně zpětně stanového výživného) zaplatit měl]. Ústavní soud upozorňuje, že daný závěr vychází ze skutkových okolností přezkoumávaného případu, při posouzení dopadů zpětného snížení výživného je zásadní otázka zmíněného "právně relevantního důvodu" pro minulé placení vyššího výživného. Započtení si tak lze představit například ve specifických případech, kdy jeden z rodičů po rozchodu platí jednostranně výživné příliš vysoké (ve srovnání s pozdější výší stanovenou soudem), či pokud rodič v některý měsíc zaplatí více s tím, že tím výslovně pokrývá svůj předchozí dluh na výživném.
11. Ve vztahu k chybnému právnímu záběru odvolacího soudu předestřeného v předchozím bodě usnesení však Ústavní soud připomíná již shora předestřenou tezi, že ne každý nezákonný postup obecného soudu musí být zároveň protiústavní. Každý případ je jedinečný a vždy je nutné přihlédnout k jeho reálnému dopadu na základní práva zúčastněných. Předmětná věc vykazuje v tomto směru hned několik zvláštností. Zaprvé je třeba přihlédnout k částce, o kterou ve věci jde. Sporný "nedoplatek" 20 000 Kč je dle judikatury Ústavního soudu v podstatě bagatelní částkou (srov. za všechny usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1077/18) a rovněž při srovnání s v řízení doloženými příjmy stěžovatelky (cca 40 000 Kč čistého měsíčně plus podpora zajištěného partnera) nejde o sumu, jejíž nezaplacení by ohrozilo životní úroveň nezletilých dětí. V tomto směru je bezesporu přehnané též tvrzení stěžovatelky, že ji otec v období po říjnu 2020 (druhá fáze pandemie) placením nižšího než stanoveného výživného vystavoval "ekonomickému násilí". V neposlední řadě proti zásahu Ústavního soudu hovoří shora předestřený kontext celého případu, kdy se stěžovatelka vymezuje zejména proti průběhu řízení řešícímu výši výživného otce (tj. nikoliv dlužnému výživnému), přičemž ale s výsledným výrokem o zpětně i nově stanoveném výživném je spokojena.
12. Z předestřených příčin Ústavní soud nepovažuje zrušení výroku č. II rozsudku za žádoucí. Byť by třeba po kasačním zásahu odvolací soud změnil právní názor a zvýšil dluh otce na výživném o 20 000 Kč (což nelze automaticky předvídat, neboť otec zdá se rozporoval i existenci dohody o výživném, ač podle ní výživné platil), v pokračujícím řízení by potenciálně vznikla příležitost k otevření všech zbylých záležitostí včetně těch, se kterými je stěžovatelka v rozsudku spokojena. Při zjevně extrémně vyhrocených vztazích mezi rodiči nejde o vývoj, který by byl v zájmu nejen jich, ale zejména obou nezletilých dětí. Stručně podáno, možný "zisk" pro stěžovatelku (děti) zdaleka nedosahuje "ztrát", které by souhrnně nesli všichni účastníci. Ústavní soud mimochodem nepřehlédl, že tutéž logiku (tj. snahu vyhnout se prodlužování psychicky jí a děti údajně poškozujícího soudního řízení) vyzdvihuje v ústavní stížnosti sama stěžovatelka a uvádí ji jako důvod toho, proč nenapadla výroky č. IV a V rozsudku odvolacího soudu, byť s nimi nesouhlasí.
13. Ústavní soud nevidí důvod ani ke zrušení napadeného výroku č. VI rozsudku. Primárně stěžovatelka nikde neuvádí, jaké konkrétní náklady s řízením měla, tudíž je jakýkoliv ústavněprávní přezkum této námitky z definice nemožný. I bez této překážky by ale Ústavní soud nemohl stěžovatelce vyhovět. Odpovědnost obou stran za úhradu vlastních nákladů je v daném druhu řízení zcela standardní postup (srov. §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), přiznat některému z účastníků náhradu nákladů lze pouze v odůvodněných případech. Stěžovatelka tvrdí, že podání návrhu i odvolání otcem byly kroky nelegitimní a ve výsledku zcela zbytečné. Této konstrukci nicméně přisvědčit nelze. Otec podal návrh na snížení výživného z důvodu poklesu příjmů v době pandemie a odvolací soud mu po dobu platnosti omezujících opatření výživné skutečně snížil. Lze lidsky pochopit, pokud stěžovatelka vnímala řízení jako otcem úmyslně zaviněnou a stupňovanou trýzeň, kvůli které si musela najmout advokátku, subjektivní pocity účastníka řízení ale těžko mohou být podkladem pro mimořádné přiznání nákladů.
14. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti postupu a závěrům odvolacího soudu nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu