ECLI:CZ:US:2022:2.US.1372.22.1
sp. zn. II. ÚS 1372/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Jana A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Na Podkovce 171/16, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 8 Tdo 80/2022-838, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 sp. zn. 8 To 250/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2021 sp. zn. 46 T 35/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 24. května 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jí zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž mělo rovněž dojít k porušení zásady in dubio pro reo plynoucí z presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Přestože z rubriky a obsahu odůvodnění ústavní stížnosti se jeví, že napadenými rozhodnutími jsou toliko výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, v petitu stížnosti jsou již jako napadená rozhodnutí označena všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů a je navrženo jejich celkové zrušení (tj. ve všech výrocích). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelky vycházel Ústavní soud z jejího petitu.
3. Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že v květnu 2017 při podání trestního oznámení sepsaného na 3. oddělení Odboru obecné kriminality úmyslně lživě obvinila poškozeného ze sexuálního zneužití jejich nezletilé dcery v úmyslu přivodit mu trestní stíhání, čímž chtěla dosáhnout lepšího postavení při rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 10 o úpravě poměrů nezletilé dcery, aby zamezila střídavé péči, kterou poškozený požadoval. Za tento přečin byla stěžovatelka odsouzena podle §345 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto i o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením odvolání podané stěžovatelkou proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné postupem podle §256 trestního řádu zamítl. O dovolání stěžovatelky proti napadenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá opominuté důkazy a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry, jelikož obecné soudy důkazy řádně nezhodnotily a zároveň nezohlednily důkazy svědčící v její prospěch. Stěžovatelka rovněž namítá určitá procesní pochybení při výslechu jednoho ze svědků. Daný trestný čin, resp. zejm. jeho subjektivní stránka jí tak neměla být řádně prokázána. V řízení nebyly odstraněny vážné pochybnosti o skutkovém ději a došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo. Obecné soudy měly rovněž opominout zásadu subsidiarity trestní represe při hodnocení závažnosti skutku. Vůči výroku soudu prvního stupně týkajícího se nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelčina základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
7. Po prostudování všech napadených rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Obzvláště poté, co odvolací soud zrušil první rozhodnutí ve věci soudu prvního stupně ze dne 22. prosince 2020, v jehož důsledku tento soud (mimo jiné) doplnil dokazování o důkazy navržené obhajobou, se provedené dokazování v jeho konečné podobě jeví jako naprosto dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Obecné soudy se věcí zabývaly úplně a srozumitelně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť rozumná pochybnost o jednání stěžovatelky a dalších skutkových okolnostech nepanovala - závěry soudů se jeví jako podložené. Žádné opominuté důkazy se ve věci nepodávají. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Námitky obsažené v ústavní stížnosti co do jejich obsahu korespondují s námitkami obhajoby, se kterými se jak odvolací soud, tak soud dovolací již spolehlivě vyřešily v předchozím řízení. Netřeba je proto jednotlivě znovu vypořádávat v řízení před Ústavním soudem, v němž je referenčním rámcem ústavnost. K procesním otázkám týkajících se výslechu svědka B. vznesenými stěžovatelkou odkazuje Ústavní soud na body 8 až 9 napadeného usnesení odvolacího soudu a na body 26 a 27 usnesení dovolacího soudu, v nichž je tento důkaz a způsob jeho provedení více než náležitě zhodnocen. Stejně tak se soudy dostatečně věnovaly otázce nevěrohodnosti výpovědí svědků B. a L. - především bod 15 rozsudku soudu prvního stupně je v tomto směru jednoznačný, přičemž odvolací soud a dovolací soud se ke stěžovatelkou rozporovanému vyhodnocení těchto výpovědí rovněž vyslovily, byť stručněji, což však na odvolacím stupni a v řízení o mimořádném opravném prostředku nelze považovat za jakýkoli, natož neústavní, deficit (viz bod 18 usnesení odvolacího soudu a bod 25 usnesení dovolacího soudu). Právní kvalifikaci včetně výkladu subjektivní stránky trestného činu spáchaného stěžovatelkou se pak obšírně věnovaly soudy všech stupňů. Dovolací soud šel v tomto ohledu i výrazně nad rámec dovolacího přezkumu - viz zejm. body 32 až 36 usnesení dovolacího soudu. Tento výklad k přečinu křivého obvinění a jeho vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivý. Dovolací soud se detailně věnoval rovněž otázce společenské škodlivosti jednání stěžovatelky a související zásadě subsidiarity trestní represe - k tomu viz body 38 až 40 usnesení dovolacího soudu, k nimž opět nemá Ústavní soud cokoli podstatného dodat. Nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti pak Ústavní soud vzhledem k principu proporcionality trestání konstatuje, že ani výměru uloženého trestu nelze považovat za jakkoli nepřiměřenou (tj. přehnaně přísnou). Naopak, na trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců lze s ohledem na použitelnou zákonnou trestní sazbu dle §345 odst. 2 trestního zákona, skutkové okolnosti věci týkající se povahy a závažnosti trestného činu (mimo jiné viz předmět křivého obvinění a s tím spojené stigmatizační dopady v obvyklém sociálním prostředí jedince) a dále na soudem prvního stupně uvážené přitěžující a polehčující okolnosti, nahlížet jako na poměrně benevolentní.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatelku v jejích zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu