ECLI:CZ:US:2022:2.US.1375.22.1
sp. zn. II. ÚS 1375/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2020, č. j. 50 T 3/2010-14049, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 To 56/2020-14327, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1256/2021-14985, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a také ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2004 (dále jen "trestní zákon"), za nějž byl dle §53 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč se stanovením náhradního trestu dle §54 odst. 3 trestního zákona v délce čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Šlo již o čtvrté meritorní rozhodnutí ve věci poté, co tři předchozí zprošťující rozsudky zrušil vrchní soud a dle §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným senátem.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl od dvou spoluobviněných zastupujících společnost A zakoupit v pěti případech v období května až prosince 2004 rafinovaný líh, o němž měl vědět, že byl získán trestným činem jiného, neboť byl vyroben mimo evidenci správce daně, a že z něj nebyla přiznána a zaplacena daň z přidané hodnoty ani spotřební daň, za účelem jeho použití k výrobě lihovin společností B, případně k jeho prodeji dalším odběratelům k výrobě lihovin, v celkovém množství 11 000 litrů rafinovaného lihu s obsahem minimálně 95,7 % etanolu za částku celkem 714 000 Kč, přičemž při ceně řádně zdaněného rafinovaného lihu nejméně 5 951 642 Kč měl takto získat prospěch nejméně 2 824 914 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel, jeho spoluobvinění a státní zástupce v jejich neprospěch podali proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolání, na jehož podkladě vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli dle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestu a dle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že mu uložil peněžitý trest ve stejné výměře a se stanovením stejného náhradního trestu, jako to učinil krajský soud, avšak dle §251 odst. 2 trestního zákona ve spojení s §53 odst. 1 trestního zákona. Ve zbytku ve vztahu ke stěžovateli ponechal vrchní soud napadený rozsudek krajského soudu nedotčen, a tedy jen formálně upravil ustanovení trestního zákona, podle nějž mu byl uložen peněžitý trest.
5. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nespecifikování varianty jednání objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu; 2) neprokázání nákupu rafinovaného lihu stěžovatelem; 3) opomenuté důkazy. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že v popise předmětného skutku v napadeném rozsudku krajského soudu je alternativně uvedeno, že stěžovatel měl rafinovaný líh nakoupit za účelem výroby lihovin společností B, případně jeho prodeje dalším osobám. Nebyla tak specifikována varianta jednání trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 trestního zákona, tedy zda mělo dojít k ukrytí, převedení na sebe, převedení na jiného či užívání věci pocházející z trestného činu. Obecné soudy ani nespecifikovaly, zda měl předmětný líh být užit k výrobě lihovin společností B, či zda měl být prodán třetím osobám, natož aby to prokázaly. Rozporné je i vyčíslení údajného prospěchu, neboť jednou krajský soud tvrdí, že obviněný získal prospěch minimálně 4 007 210 Kč, v popisu skutku pak minimálně 2 824 914 Kč. To stejné platí i pro hodnotu nakoupeného lihu včetně daně, neboť jednou nalézací soud uvádí částku 5 217 210 Kč, podruhé 5 951 642 Kč. Rozlišení obou eventualit je přitom nadmíru důležité, neboť měl-li stěžovatel nakupovat líh pro výrobní potřebu společnosti B, prospěch by nemohl vzniknout jemu, ale této společnosti, nakupoval-li jej za účelem prodeje třetím osobám, prospěch by vznikl jemu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by jakýkoliv líh nakupoval, a že s nikým o žádném takovém nákupu ani nejednal.
8. Ad 2) stěžovatel zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 trestního zákona je stěžejní úmysl pachatele nakládat s věcí pocházející z trestné činnosti. Skutečnost, že stěžovatel měl nakupovat předmětný líh od dvou svých spoluobžalovaných, však nebyla v řízení prokázána. V listinách společnosti A jsou uvedeny pouze záznamy vážící se ke společnosti B. ("B", "B" atd.), nikoliv konkrétně ke stěžovateli. Ten s nikým ze společnosti A nikdy nekomunikoval. Jako jediný osamocený důkaz jsou vykládány záznamy z pomocné evidence svědkyně-administrativní pracovnice společnosti B, které u výdajových položek peněžitých částek obsahují označení "L.", což však vedle stěžovatele mohl být i svědek L. L. Závěr soudu, že tento byl označován jedině jako "L.", vyvrátil sám tento svědek ve své výpovědi, v níž uvedl, že ve společnosti B byl oslovován jménem i příjmením.
9. Ad 3) stěžovatel napadá nevypořádání se soudů s jeho důkazními návrhy na provedení konkrétních důkazů obsažených ve spise v rozmezí listů č. 5183 až č. 9927. Vrchní soud pouze odkázal na provedení těchto důkazů krajským soudem při hlavním líčení dne 10. 1. 2020, avšak při něm byla pouze konstatována čísla listů 5183-5350, jimiž se však v odůvodnění krajský soud zabýval pouze částečně a ignoroval listiny svědčící ve stěžovatelův prospěch. Listinné důkazy na č. l. 9904-9927 nebyly dle stěžovatele provedeny vůbec, obecné soudy se rovněž vůbec nezabývaly výslechem některých svědků.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel toliko prosazuje svůj pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, a účelově mimo relevantní kontext prezentuje některé dílčí elementy svého případu nesoucí znaky skutkových nepřesností, které však z hlediska celkového souhrnu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy nejsou podstatné. Obecné soudy postupovaly v nynější věci v mezích, které pro trestní řízení vytyčuje ústavní pořádek, a stěžovatelovy námitky tedy nejsou způsobilé ani potenciálně odůvodnit závěr o tom, že by se napadená rozhodnutí protivila požadavku na poskytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům či svobodám. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
12. Námitka 1) je zjevně bezdůvodná. Stěžovatel směšuje jednotlivé varianty jednání coby obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 trestního zákona a tu část popisu skutku kladeného mu za vinu, která se věnuje stěžovatelově cíli. V popisu skutku je způsobem nepřipouštějícím pochybnosti vyjádřeno, že naplnění znaku jednání je u stěžovatele spatřováno již v nákupu předmětného rafinovaného lihu, jímž jej převedl na sebe. Tomu odpovídá i právní věta výroku o vině stěžovatele na s. 16 napadeného rozsudku krajského soudu, v níž je výslovně uvedeno, že stěžovatel "na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a činem získal značný prospěch".
13. Cíl ani pohnutka pak nejsou fakultativním znakem uvedené skutkové podstaty, tedy vyjádření toho, co stěžovatel dle orgánů činných v trestním řízení zamýšlel s předmětným rafinovaným lihem učinit, není pro její naplnění relevantní a v dané věci mohlo mít význam toliko pro zhodnocení kritérií pro volbu právního následku trestného činu. Uvedená skutková podstata byla tedy dokonána již jen tím, že stěžovatel předmětný rafinovaný líh koupil. Vyjádřil-li krajský soud další záměr stěžovatele ohledně předmětného rafinovaného lihu alternativním způsobem, nijak tím nenarušil požadavek na jednoznačnost popisu skutku ve vztahu ke způsobu naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty.
14. Na tom nemohlo ničeho změnit ani to, zda stěžovatel zamýšlel předmětný rafinovaný líh sám prodat třetí osobě, nebo jej poskytnout společnosti B za účelem produkce lihovin, resp. to, že nakupoval-li stěžovatel předmětný rafinovaný líh pro tuto společnost, nezískal by prospěch pro sebe, ale pro jiného. Nákup předmětného rafinovaného lihu byl totiž protiprávním jednáním, nikoliv právním jednáním (resp. dle tehdy platné a účinné soukromoprávní úpravy právním úkonem) v zastoupení (resp. dle tehdy platné a účinné soukromoprávní úpravy jménem) předmětné společnosti jako právnické osoby. Podle tehdejší trestněprávní úpravy ostatně právnické osoby ani nemohly nést trestní odpovědnost, a tedy samy trestné činy páchat. Z povahy věci se tak nemohl uplatnit stejný právní mechanismus jako v případě právního úkonu učiněného fyzickou osobou jménem právnické osoby s důsledkem, že jednala sama právnická osoba, ale jednání stěžovatele nemohlo být posuzováno jinak než jako učiněné jenom jím a s trestněprávními důsledky pro něho samého. Jde typově o stejnou situaci, jako kdyby pachatel trestného činu krádeže argumentoval tím, že věci, kterých se zmocnil, si nepřisvojil pro sebe, ale pro právnickou osobu, jejímž je jednatelem, a tedy že on sám pachatelem trestného činu krádeže být nemůže.
15. Co se pak týče údajného rozporu v některých částkách, napadený rozsudek krajského soudu v tomto ohledu nikterak vnitřně nekoherentní není, jak se snaží stěžovatel dokázat. Částku údajného stěžovatelova prospěchu ve výši 4 007 210 Kč obsahuje tento rozsudek toliko v části, v níž rekapituluje obsah předchozího rozsudku krajského soudu, který byl následně zrušen v odvolacím řízení vrchním soudem. V aktuálně napadeném rozsudku krajského soudu tento důsledně vychází u výše prospěchu z částky 2 824 914 Kč a v bodě 187. zdůvodňuje, jakým způsobem k této částce dospěl. Tento výpočet krajského soudu přitom stěžovatel nijak nezpochybňuje, vadu neústavnosti vyvozuje toliko z toho, že krajský soud dospěl v tomto řízení na základě nového dokazování k jiné, nota bene nižší, a tedy pro stěžovatele příznivější částce, než k jaké dospěl v předchozím řízení v jiném složení senátu. V tom však vadu neústavnosti spatřovat nelze, neboť šlo o výsledek nového dokazování a nových úvah nově obsazeného soudu.
16. Co do rozdílně udávaných částek hodnoty předmětného rafinovaného lihu při legální koupi, tedy za běžnou cenu a se zaplacením příslušných daní, dává Ústavní soud stěžovateli za pravdu v tom, že částka 5 951 642 Kč, kterou krajský soud uvedl u stěžovatele v popisu skutku, je zjevně chybná. Jedná se však pouze o písařskou chybu ve smyslu §131 trestního řádu, neboť soud nedopatřením převzal k bodu týkajícímu se stěžovatele údaj týkající se jiného obžalovaného z předcházejícího bodu, přičemž u stěžovatele by výše uvedené částce prospěchu odpovídala hodnota cca 3 538 914 Kč. Z ní však zjevně krajský soud při svém výpočtu stěžovatelova prospěchu reálně vycházel, neboť kdyby skutečně i u stěžovatele za hodnotu "legálního" lihu považoval 5 951 642 Kč, odpovídal by při ceně 714 000 Kč, za niž stěžovatel líh reálně nakoupil, jeho prospěch částce 5 237 642 Kč. S tímto údajem však krajský soud nijak nepracoval, a ani sám stěžovatel netvrdil a neprokazoval, že by byl fakticky uvedením tohoto nesprávného údaje nějak poškozen či že by z něj v jeho neprospěch krajský soud jakýmkoliv způsobem vycházel, a tedy Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že šlo pouze o písařskou chybu.
17. Je jistě na pováženou, že se takové pochybení ocitlo ve výrokové části rozsudku v popisu skutku, ale vzhledem k tomu, že materiálně vycházel krajský soud ze správných údajů a reálná cena "legálního" lihu není zákonným znakem žádné skutkové podstaty trestného podílnictví dle §251 trestního zákona - na rozdíl od výše prospěchu, který pachatel činem získal, která je však ve výroku u stěžovatele uvedena správně, nemohla tato vada dosáhnout ústavněprávní dimenze. Ne každá nezákonnost totiž takovou vadu automaticky indikuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.]. Stěžovatel měl přitom možnost navrhnout postup dle §131 odst. 1 trestního řádu, měl-li za to, že je touto písařskou chybou významně dotčen na svých právech, což neučinil.
18. K námitce 2) Ústavní soud podotýká, že jí stěžovatel usiluje o změnu skutkových zjištění oproti těm, k nimž dospěly obecné soudy. Jak se již Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací praxi k problematice ústavní konformity dokazování v trestním řízení vyjádřil, jeho možnosti zasáhnout proti jeho průběhu a výsledkům jsou velmi omezené, neboť tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
19. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
20. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
21. Žádnou ze zde uvedených vad však napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Stěžovatelova námitka je ve skutečnosti toliko polemikou s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, zejména krajským soudem, které však z ústavněprávního hlediska dostálo všem požadavkům na ně kladeným judikaturou Ústavního soudu ve shora nastíněném smyslu. K závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce nepřímých důkazů. Vyšly z toho, že bylo zjištěno, kolik "nelegálního", lihu, tj. lihu vyrobeného mimo příslušnou evidenci správce daně a řádně nezdaněného bylo nejméně vyrobeno, byla zajištěna mimoúčetní evidence nákupů a prodejů tohoto lihu, v níž byly uvedeny i položky vážící se ke společnosti B, přičemž k jeho prodeji docházelo současně s prodejem "legálního" lihu, řádně zavedeným do účetní evidence, tedy že transakce byly zdvojené.
22. Stěžovatel tyto skutečnosti ani ve své ústavní stížnosti nerozporuje, nevyvrací ani nekomentuje, zaměřuje se toliko na zpochybnění závěru obecných soudů, že za společnost B nakupoval "nelegální" líh právě on. Tento závěr krajský soud učinil na základě zjištění, že oficiální dokumenty týkající se nákupu "legálního" lihu v případech, v nichž docházelo současně i k nákupu "nelegálního" lihu, podepisoval právě stěžovatel, a že z evidence zajištěné při prohlídce objektu společnosti B vyplývá, že stěžovatel v blízkosti dnů, kdy mělo docházet ke zdvojeným nákupům, ve společnosti přebíral peněžní prostředky ve výši odpovídající nákupní ceně nelegálního lihu, a to pod označením "L." a "L" v kroužku, což krajský soud dekódoval jako "líh".
23. Namítal-li stěžovatel, že toto označení mohlo odpovídat i svědkovi L., vyložil krajský soud přesvědčivě, proč této eventualitě neuvěřil. Tuto informaci podporovala sice výpověď svědkyně-administrativní pracovnice společnosti, nicméně ta si s odstupem času již nepamatovala, kdo předmětné peněžní prostředky vybíral, nadto šlo o sestru stěžovatele a sám svědek L. vysvětlil, že peněžní prostředky přebíral jako zálohy v souvislosti se zcela jinou (stavební) činností společnosti B, přičemž tak nečinil v tak těsných časových intervalech a v takových částkách. I když uvedené důkazy umožňují více různých výkladů, ten, který zvolil krajský soud, je logický, koherentní s ostatními provedenými důkazy, není zjevně svévolný, a tedy nachází se zcela v mezích volného hodnocení důkazů.
24. Uvádí-li stěžovatel, že tento závěr je v rozporu s vlastní výpovědí svědka L., který uvedl, že ve společnosti B byl oslovován jménem i příjmením, jde o zjevně účelový a izolovaný výklad. Skutečnost, že obecně byla určitá osoba oslovována promiscue v určitém prostředí při osobním kontaktu, nijak nevyvrací, že v písemné evidenci, v níž záleží na přesnosti individuální identifikace a která je vytvářena pro budoucí použití předpokládající, že potřebný kontext nebudou poskytovat osobně samy zúčastněné osoby, bude této osobě náležet jedno konkrétní označení. Dle stěžovatelem nerozporovaného zjištění obecných soudů se v příslušné evidenci objevují i záznamy s označením "L.", přičemž u všech výběrů peněžních prostředků byl svědek L. označován právě takto (srov. bod 123. napadeného rozsudku vrchního soudu) a sám svědek L. opět bez oponentury ze strany stěžovatele uvedl, že ve společnosti B byl činný toliko ve vztahu k její stavební činnosti.
25. I takový závěr obecných soudů je logický, racionální a legitimní. Při absenci jakýchkoliv skutkových zjištění, která by naznačovala, že by k nákupu předmětného rafinovaného lihu ve vztahu ke společnosti B nedošlo či že by zde existovala jiná plausibilní verze toho, kdo mohl tyto nákupy provést, přičemž obecné soudy vycházely rovněž z toho, že stěžovatel jako jednatel společnosti a nadřízený svědka L. by o takové verzi musel vědět, a nadto přes nález jím podepsaných účetních dokladů o nákupu "legálního" lihu při zdvojených transakcích popíral, že by se společností A vůbec někdy komunikoval, tedy nelze závěr obecných soudů, že vina stěžovatele je prokázána uzavřeným řetězcem nepřímých důkazů, považovat za jakkoliv vybočující z ústavním pořádkem vytyčených mezí zásady volného hodnocení důkazů.
26. Ani námitka 3) nemohla Ústavní soud přesvědčit o potřebě kasačního zásahu vůči napadeným rozhodnutím. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
27. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
28. V nynější věci je třeba uznat, že z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zcela patrné, v jakém rozsahu se zabýval všemi listinami, které byly obsaženy ve spise. K námitce stěžovatele se však touto okolností zabývaly vrchní soud (viz bod 123. napadeného rozsudku vrchního soudu) i Nejvyšší soud (viz bod 38. napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a dospěly k závěru, že ve skutečnosti stěžovatel pouze není spokojen s výsledkem hodnocení provedených důkazů a prostřednictvím této námitky se snaží toliko přimět obecné soudy k jejich revizi, ačkoliv materiálně o situaci opomenutých důkazů nešlo. K tomuto závěru se kloní i Ústavní soud. Z ústavní stížnosti se vůbec nepodává, čeho se listinné důkazy, které obecné soudy neměly provést, měly vůbec týkat, a proč si stěžovatel sliboval od jejich provedení zlepšení svého postavení.
29. Ústavní soud samozřejmě v případě opomenutých důkazů neklade na stěžovatele požadavek, aby vyložil detailně, co mělo být obsahem údajně opomenutých důkazů, co by bylo jejich provedením zjištěno a jak přesně by se to promítlo na výsledku řízení, neboť z povahy věci to stěžovatel samozřejmě nemůže vědět, tvrdí-li, že dané důkazy provedeny vůbec nebyly. Na druhou stranu nelze porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovat pouze v tom, že se obecný soud nevyjádří k listině, která nemá žádný či má jen okrajový vztah pro výsledek řízení.
30. I v případě tzv. opomenutého důkazu se totiž může lišit intenzita, jíž zasahuje do oprávněných zájmů stěžovatele, a tato intenzita nemusí vzhledem k nízkému či nulovému významu pro rozhodnutí ve věci samé překračovat práh vyžadovaný pro závěr o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. To platí zejména v případech složité hospodářské trestné činnosti, v nichž je spisový materiál mimořádně rozsáhlý a obsahuje vzhledem ke specifikům dané právní oblasti i velké množství pomocných, procesních, či jen podpůrných listin. Pro korektní uplatnění námitky opomenutého důkazu se v takovém případě vyžaduje, aby stěžovatel konkretizoval, čeho se neprovedený důkaz měl týkat a jak se jeho obsah v obecné rovině mohl dotknout výsledku řízení. Neučiní-li tak, Ústavní soud sám tyto okolnosti zjišťovat nebude, neboť jeho rolí není vytvářet za stěžovatele chybějící argumentaci.
31. V nynější věci jde právě o takovou situaci, neboť stěžovatel nijak nespecifikoval, čeho se listinné důkazy, které údajně krajským soudem nebyly provedeny, měly týkat a jaký význam alespoň rámcově mohly mít pro výsledek řízení. Jedinou bližší konkretizací jinak zcela obecného odkazu na údajné neprovedení důkazů, již stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá, je poukaz na údajně opomenuté výpovědi některých svědků.
32. K této dílčí námitce však Ústavní soud konstatuje, že všichni stěžovatelem uvedení svědci v průběhu řízení vyslechnuti byli a obecné soudy, zejména krajský soud (viz body 106., 107., 108. a 109. napadeného rozsudku krajského soudu k obsahu výpovědí a body 156. a 178. napadeného rozsudku krajského soudu k jejich vyhodnocení krajským soudem), se jejich výpověďmi zabývaly, tedy námitka opomenutého důkazu je vůči nim zjevně nepodložená. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že krajský soud svědectví některých zaměstnanců společnosti B zmiňuje pouze genericky v tom smyslu, že z nich nebylo zjištěno nic pro věc relevantního. To, že stěžovatel nebyl spokojen s tím, co z nich obecné soudy vyvodily, pak pod rozsah námitky opomenutých důkazů nespadá.
V. Závěr
33. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu