ECLI:CZ:US:2022:2.US.1439.22.1
sp. zn. II. ÚS 1439/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PharmDr. Mgr. Jana Žambocha, zastoupeného JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5, směřující proti výrokům č. II a III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022 č. j. 8 Ao 9/2022-101; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení částí v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatel se v lednu 2022 návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví čj. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN. Toto mimořádné opatření mělo za cíl (ve zkratce) chránit obyvatelstvo před šířením onemocnění Covid-19 a bylo vydáno na základě příslušných ustanovení zákona o ochraně a veřejného zdraví (zákon č. 258/200 Sb.) a tzv. pandemického zákona (zákon č. 94/2021 Sb.). Stěžovatel uváděl, že neprodělal onemocnění Covid-19 a nesplňuje ani jiné podmínky definované v mimořádném nařízení, proto je mu na základě daného opatření zamezen přístup k celé řadě služeb a aktivit. Jedinou možností "nápravy" by pro něj za této situace dle mimořádného nařízení bylo podrobení se očkování, to ovšem podstoupit odmítal a cítil se diskriminován. Tvrdil, že očkovací látky proti Covidu-19 nesplňovaly kritéria vymezená judikaturou Ústavního soudu, neboť jsou vysoce riziková. Odůvodnění mimořádného opatření rovněž považoval za vnitřně rozporné a s řadou faktických chyb popírajících současný stav vědění.
3. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sestával ze tří hlavních výroků. Ve výroku č. I bylo řízení ve vztahu k mnoha částem mimořádného opatření zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzal stěžovatel svůj návrh zpět, potažmo již byly tyto části zrušeny jiným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Ve výroku č. II byl návrh ve vztahu k jiným částem mimořádného opatření odmítnut, neboť dle soudu stěžovatel nenaplnil podmínku aktivní legitimace. Důvod tkvěl zjednodušeně v tom, že stěžovatel u těchto částí opatření neprokázal žádné dotčení vlastní právní sféry, například konkrétně nevymezil, jak je omezován regulací stánkového prodeje nebo sportovišť. Ve výroku č. III byla zbývající část návrhu shledána nedůvodnou a zamítnuta. Nejvyšší správní soud ve velmi podrobném odůvodnění (přes 80 bodů rozsudku), sestávajícím mj. z rozboru odborných podkladů poskytnutých stěžovatelem i Ministerstvem zdravotnictví, došel k závěru, že odůvodnění mimořádného opatření netrpí rozpory a vadami, opatření nediskriminuje neočkované osoby a lze jej považovat za přiměřené.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s nadepsaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, přičemž proti němu předkládá dva hlavní okruhy námitek. První z nich se dotýká rizika očkování proti Covidu-19. Stěžovatel se hlásí k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 a cituje, že očkování lze pokládat za akceptovatelný nástroj jen tehdy, pokud očkování "podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální". Podle něj jsou vakcíny proti Covidu-19 z řady důvodů objektivně mnohem nebezpečnější než "standardní" očkovací látky. Nejvyšší správní soud nejenže neprovedl test rozumnosti ve vztahu k riziku vakcín, ale výslovně tuto otázku ze svého posouzení mimořádného opatření vynechal s odkazem na dobrovolnost očkování proti Covidu-19. Druhá část námitek se vymezuje proti závěru o chybějící aktivní legitimaci stěžovatele u částí mimořádného opatření (výrok č. II). Má za to, že nebylo jeho povinností ve vztahu ke každé omezené službě či aktivitě prokazovat, jak konkrétně se jej omezení konkrétně dotýká (například kterou posilovnu navštěvuje), mělo by stačit, že může někdy v budoucnu pojmout úmysl tyto služby či aktivity uskutečnit (například navštívit nějakou posilovnu).
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
7. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu ke zbývajícím napadeným rozhodnutím tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Ve vztahu k posuzované věci je nejprve třeba předeslat, že není zřejmé, proč se vůbec stěžovatel ochrany před Ústavním soudem domáhá. Jím původně napadené mimořádné rozhodnutí totiž dávno není účinné, spolu s ukončením stavu pandemické pohotovosti dne 4. 5. 2022 byla zrušena též všechna ostatní mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví dotýkající se ochrany před Covidem-19. Proto i kdyby snad Ústavní soud stěžovateli teoreticky vyhověl a napadený rozsudek zrušil, bylo by další rozhodování o podaném návrhu Nejvyšším správním soudem bezpředmětné, neboť již byl dosažen cíl, o který stěžovatel v původním řízení usiloval. Rozhodnutí Ústavního soudu by mělo čistě akademický charakter, bez možnosti jakkoli odvrátit či napravit tvrzený (ale již neexistující) zásah do základních práv stěžovatele. Odborněji vyjádřeno, nastala situace, která je v teorii a praxi amerického soudnictví označovaná jako chybějící diskutabilnost (mootness, srv. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R. Constitutional Law. New York, 1991, s. 75-85), v německé ústavní doktríně pak jako chybějící bezprostřední a přítomný zásah (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit, srov. K. Schleich. Das Bundesverfassungsgericht. München, 1994, s. 142-150). Jde o stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl v řízení ve věci pokračovat. Z uvedeného vyplývá, že potřeba zrušit ústavní stížností napadené rozhodnutí není dána.
10. Nad rámec uvedeného nicméně Ústavní soud podotýká, že by postup Nejvyššího správního soudu beztak za protiústavní nepovažoval. Nelze obecně považovat za porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy obecný soud neprovede určitý ústavní test (zde rozumnosti) dle představ účastníka řízení. Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, proč aplikaci takového testu nepovažoval za nutnou a zřejmý rozdíl mezi povinným (jehož se týkal nález Pl. ÚS 16/14) a nepovinným (proti Covidu-19) očkováním jeho odůvodnění podporuje. Obdobně u vymezení aktivní legitimace obecný soud postupoval způsobem, který plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. v napadeném rozsudku citovaná východiska z usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120). Ústavnost takového řešení potvrdil mj. rovněž ve vztahu k proticovidovým mimořádným opatřením též Ústavní soud (za všechny srov. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. US 109/22). Ostatně u řady omezení stěžovatel konkrétní dotčení prokazoval a Nejvyšší správní soud pak vůči daným částem mimořádného opatření stěžovatelovu aktivní legitimaci připustil, aniž by jakkoliv stěžovatelova tvrzení zpochybňoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu