ECLI:CZ:US:2022:2.US.1473.22.1
sp. zn. II. ÚS 1473/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) FinCompany s.r.o., IČO 03640621, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 2) Crowd Estate s.r.o. IČO 28425588, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 3) B2G s.r.o., IČO 06072496, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 4) TRUST ASSET MANAGEMENT LIMITED, sídlem Regent Street 207, W1B 3HH Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, všech zastoupených JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, ze dne 21. 1. 2021, č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2021, č. j. 1 KZN 94/2018-754, usnesení Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, ze dne 5. 11. 2021, č. j. KRPA-419654-709/TČ-2017-000094-HOR, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 1 KZN 94/2018-847, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 1 VZN 1585/2019-83, za účasti Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí policejního orgánu Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), neboť jsou přesvědčeny, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Policejní orgán napadeným usnesením ze dne 21. 1. 2021 dle §81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu uložil do soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") finanční prostředky zajištěné dle §79a odst. 1 trestního řádu v celkové výši 2 985 891,23 EUR, 677 403,40 USD, 44 308,29 GBP, 221 999,85 Kč a 7 501,38 AUD, neboť těchto finančních prostředků již nebylo k dalšímu řízení potřeba, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí či zabrání a existovaly pochybnosti o právu k těmto finančním prostředkům, neboť právo k nim přisvědčovalo více osobám. Stejně rozhodl policejní orgán usnesením ze dne 5. 11. 2021 ohledně finančních prostředků v celkové výši 137 604,77 EUR, a to ze stejných důvodů.
3. Předmětné finanční prostředky byly původně zajištěny v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit neznámý pachatel tím, že vylákával peněžní prostředky od třetích osob pod záminkou jejich zhodnocení prostřednictvím internetových obchodních platforem a za účelem zastření jejich původu je přeposílal dál na bankovní účty vedené ve prospěch obchodních společností, mezi nimiž figurovaly i stěžovatelky, přičemž klienti následně podávali reklamace provedených plateb z důvodu podvodného jednání při obchodech s finančními nástroji a Finančně analytický úřad po provedení šetření v této věci podal trestní oznámení pro podezření z výše uvedených trestných činů. Předmětné finanční částky odpovídají zůstatkům bankovních účtů, na které měly být zasílány podvodně vylákané částky.
4. Proti napadeným usnesením policejního orgánu podaly stěžovatelky stížnosti, které zamítlo městské státní zastupitelství napadenými usneseními ze dne 30. 4. 2021 a ze dne 19. 11. 2021 v obou případech dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelky napadly tato rozhodnutí ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1463/21 ze dne 16. 2. 2022 a usnesením sp. zn. IV. ÚS 3343/21 ze dne 8. 3. 2022 pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelky nevyužily možnosti podat podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Stěžovatelky následně tento podnět podaly, a na jeho podkladě vydalo vrchní státní zastupitelství napadené vyrozumění, v němž neshledalo v postupu městského státního zastupitelství žádnou závadu.
III. Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky po rekapitulaci stěžejních bodů dosavadního skutkového a procesního vývoje předkládají Ústavnímu soudu vlastní argumentaci proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýkají: 1) protiprávnost a protiústavnost uložení prostředků do soudní úschovy; 2) neuplatnění práva k zajištěné pohledávce třetími osobami; 3) nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí; 4) podjatost dozorujícího státního zástupce a porušení principu dvojinstačnosti. Jádro každé z těchto námitek lze vyjádřit následovně:
6. Ad 1) stěžovatelky namítají, že postup, jímž policejní orgán uložil předmětné peněžní prostředky do soudní úschovy obvodního soudu, trestní řád neumožňuje a jde o postup nejen protiprávní, ale dokonce protiústavní. Stěžovatelky podrobně rozvíjí argumentaci, že předmětem zajištění v tomto případě nebyly vlastní předmětné peněžní prostředky na účtech u finančních institucí, neboť tyto jsou dle ustálené judikatury ve vlastnictví banky, zatímco majiteli účtu náleží toliko pohledávka na vyplacení prostředků ve výši odpovídající zůstatku účtu. Tato pohledávka je tedy předmětem zajištění dle §79a trestního řádu, přičemž toto spočívá v omezení dispozičního oprávnění majitele účtu k ní. Převedením předmětných peněžních prostředků na účty soudní úschovy obvodního soudu tak nebyly do soudní úschovy uloženy zajištěné věci, neboť těmi jsou pohledávky stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím na vyplacení prostředků na účtech, ale z těchto účtů byly odčerpány peněžní prostředky jako samostatné věci odlišné od těchto pohledávek. Takový postup však trestní řád neumožňuje, přičemž tím došlo k neoprávněné dispozici s pohledávkami stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím, což stěžovatelky považují za vyvlastnění svého majetku. Zanikla totiž nehmotná věc - samotné peněžní prostředky na účtech, jimž odpovídají pohledávky stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím. Stěžovatelky k podpoře svého závěru poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 11/99, podle nějž vzhledem k povaze zajištění peněžních prostředků na účtu nelze v takovém případě věc vrátit dle §80 odst. 1 trestního řádu. Na stejný účet soudní úschovy jsou přitom složeny prostředky z bankovních účtů různých osob, což značně komplikuje uplatňování nároků, které je tím pádem zatíženo nutností řešit ve vztahu ke každé ze stěžovatelek nároky jiných osob.
7. Ad 2) stěžovatelky v návaznosti na to připomínají, že podmínkou postupu dle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu je dle ustálené rozhodovací praxe uplatnění práva k zajištěné věci třetí osobou. Jelikož však zajištěnými věcmi ve skutečnosti byly pohledávky stěžovatelek vůči bankám, nikoliv samy předmětné peněžní prostředky na účtech, k zajištěným věcem nikdo z poškozených žádné právo neuplatnil, a ani uplatnit nemohl, neboť o tom, že majiteli předmětných účtů byly stěžovatelky, žádných pochybností nebylo, a nikomu jinému zajištěné pohledávky na vyplacení prostředků na účtech ani náležet nemohly. Poškození toliko rozporovali převod peněžních prostředků na účty stěžovatelek, tedy jimi uplatněná práva směřovala k potenciálnímu vydání bezdůvodného obohacení či k náhradě škody. To jsou však pohledávky odlišné od pohledávek, které má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči tomu, kdo účet vede. I ustálená judikatura potvrzuje, že spory o vlastnictví prostředků následně vložených na bankovní účet se netýkají právního vztahu mezi majitelem účtu a finanční institucí, ale toliko právního vztahu mezi majitelem účtu a třetí osobou. Přiznání nároku na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení je přitom v trestním řízení podmíněno uznáním viny dlužníka, nicméně v nynější věci nebyl nikdo odsouzen, ba ani obviněn.
8. Ad 3) stěžovatelky považují odůvodnění napadených rozhodnutí za nedostatečná a nevyhovující požadavkům, které na ně ve své judikatuře klade Ústavní soud. Městské ani vrchní státní zastupitelství se nevypořádala s námitkami stěžovatelek způsobem odpovídajícím jejich významu. Nikde v napadených rozhodnutích rovněž není specifikováno, kdo konkrétně uplatnil jaké právo k zajištěným věcem.
9. Ad 4) se stěžovatelky vymezují vůči skutečnosti, že státní zástupce městského státního zastupitelství v dané věci rozhodoval jak o jejich návrzích na zrušení zajištění dle §79f odst. 3 trestního řádu, tedy jako orgán činný v trestním řízení rozhodující v prvém stupni, tak jako stížnostní orgán v řízení o stížnosti proti napadeným usnesením policejního orgánu, tedy ve dvojjediné roli. Tím byl dle stěžovatelek porušen princip dvojinstančnosti. Jelikož k vydání jednoho z napadených usnesení policejního orgánu došlo v době řízení o zrušení zajištění před státním zástupcem, nelze dle stěžovatelek z preference postupu dle §80 trestního řádu státním zástupcem než předpokládat zapojení státního zástupce do formulace a vydání předmětného rozhodnutí policejního orgánu. V tom stěžovatelky spatřují podjatost státního zástupce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. Orgány činné v trestním řízení ve věci stěžovatelek při vydání napadených rozhodnutí postupovaly zcela v mezích ústavního pořádku, jejich rozhodnutí byla předvídatelná, jsou dostatečně odůvodněna, a především nijak nezbavují stěžovatelky možnosti účinně prosazovat jejich nároky na vyplacení peněžních prostředků z účtů úschovy obvodního soudu ve výši odpovídající pohledávkám, které měly vůči příslušným finančním institucím k okamžiku zajištění jejich pohledávek z titulu smluv o účtu. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
12. Námitka 1) se zcela míjí s podstatou věci. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkami pouze v tom, že dle ustáleného názoru rozhodovací praxe skutečně nejsou předmětem zajištění dle §79a trestního řádu v případě peněžních prostředků na bankovních účtech přímo tyto peněžní prostředky jako nehmotné věci, které jsou ve vlastnictví banky, což ovšem neznamená, že by postupem orgánů činných v trestním řízení dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu v případě sporu o vlastnictví peněžních prostředků na těchto účtech docházelo k vyvlastnění majitele účtu. Ten totiž neztrácí možnost se domoci vyplacení těchto prostředků ze soudní úschovy, pokud prokáže, že na ně skutečně má nárok. Jelikož peněžní prostředky jsou věcí generickou, nemění se právní postavení majitele účtu jejich případným vyplacením na základě potenciálního úspěchu v řízení o úschově (o vydání úschovy, resp. o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy) od jejich případného vyplacení na základě smlouvy o účtu. V takovém řešení z ústavněprávního hlediska nelze spatřovat vyvlastnění.
13. Tomu odpovídá i dlouhodobý přístup Ústavního soudu, který zdůrazňuje, že rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného ani závazkového práva konstitutivní ani deklaratorní charakter a nezbavuje osobu, vůči níž bylo zajištění provedeno, možnosti uplatňovat následně k ochraně svého vlastnického práva soukromoprávní prostředky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3100/16 ze dne 13. 9. 2017], a to i v případech, že orgány činné v trestním řízení vyplatí prostředky ze zajištěných bankovních účtů, nerozhodnou o uložení peněžních prostředků na bankovních účtech, na něž se vztahuje zajištění dle §79a trestního řádu, ale rovnou dle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu tyto prostředky vyplatí osobě odlišné od majitele účtu, neboť o vlastnickém právu k nim nemá pochyb (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1408/17 ze dne 30. 5. 2017). V nynější situaci je právní ochrana stěžovatelek silnější, neboť předmětné peněžní prostředky se rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení nedostávají do dispozic třetích osob, což s sebou vždy nese určité riziko, že taková osoba se následně může dostat do platební neschopnosti, prostředky ukrýt atd., ale jsou bezpečně uloženy v soudní úschově.
14. Neústavnost postupu, který orgány činné v trestním řízení zvolily, nemůže být dána ani údajným nedostatkem zákonného podkladu pro takový postup. Rozhodovací praxe obecných soudů při řešení této otázky dospěla k závěru, že při zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu je postup dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu možný per analogiam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 178/2004). Proti takovému postupu v minulosti neměl výhrad ani Ústavní soud v řízeních o ústavních stížnostech, které se opírají v zásadě o totožnou argumentaci, jakou nyní uplatňují i stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2837/17 ze dne 27. 2. 2018), a nemá důvodu se od tohoto přístupu odchýlit ani v této věci, neboť stěžovatelky neuvádí nic, co by v jejich věci představovalo takové specifikum, které by toto odchýlení odůvodňovalo.
15. Analogická aplikace §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu i na případy, kdy třetí osoba uplatňuje právo k peněžním prostředkům, které byly vloženy na účet u finanční instituce, přitom zjevně splňuje předpoklady pro použití analogie, neboť je zde pravá mezera v zákoně, který tuto situaci výslovně neupravuje, ačkoliv její úprava je nezbytná. Ačkoliv tyto situace nelze přímo pod ustanovení §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu podřadit, plně na ně dopadá jeho účel a důvod, proč nebyly pojaty do jeho výslovného znění, spočívá pouze ve specifické povaze majetkoprávních vztahů týkajících se účtu a prostředků na nich uložených, kterou zákonodárce při kreaci tohoto ustanovení nezohlednil. Z hlediska účelu §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu však bezpochyby není rozdílu mezi tím, vznikne-li v průběhu trestního řízení spor o právo k zajištěné hmotné movité věci, u níž pominuly důvody zajištění, a tím, rozhořel-li se tento spor o prostředky, které následně byly vloženy na účet u finanční instituce, k němuž byla v trestním řízení zajištěna pohledávka majitele účtu. Účelem uvedeného ustanovení je totiž to, aby orgány činné v trestním řízení nezvýhodnily v případě plurality osob, které uplatňují právo k věci, při zrušení zajištění některou z nich, není-li nepochybné, které právo k zajištěné věci skutečně náleží.
16. Rovněž nazíráno prizmatem ochrany práv třetí osoby, která ve smyslu §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu uplatňuje své právo z důvodu, že učinila platbu ve prospěch následně zajištěného účtu či účtu, z nějž byly na následně zajištěný účet prostředky obratem přeposlány, se nemůže z hlediska ochrany jejích práv lišit její postavení od situace, v níž by předala např. šperky, investiční zlato či jiné hmotné cennosti osobě, která tyto cennosti následně vydala, či jíž byly odňaty dle trestního řádu za účelem zajištění, jehož důvody posléze pominuly. Jelikož §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu postup uložení peněžních prostředků do soudní úschovy umožňuje a následně poskytuje uplatňování práv k nim soudní ochranu, neporušuje tato analogie ani doktrinální pravidlo, že prostřednictvím analogie nesmí být rozšířena možnost zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod toho, komu jde k tíži, tam, kde zákon přesně vymezuje podmínky takového zásahu (srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 11nn).
17. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 6 Tz 11/99 (publ. jako Rt 60/1999 SbSRS), který se týkal toliko otázky postupu orgánů činných v trestním řízení v situaci dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu, kdy zajištění prostředků na účtu u finanční instituce již pozbylo důvodu, a tuto řeší pouze v tom smyslu, že v těchto případech se nerozhoduje o vrácení těchto prostředků, ale toliko o zrušení zajištění, po němž je majitel účtu oprávněn zase v plném rozsahu s prostředky na účtu disponovat. Tento právní názor tak nijak nedopadá na situaci předvídanou §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu. Stejně tak je bezpředmětné tvrzení stěžovatelek, že uplatnění jejich práv k prostředkům v soudní úschově je ztíženo tím, že do ní byly uloženy souhrnně. Tato skutečnost totiž nijak nebrání tomu, aby každá ze stěžovatelek své právo uplatnila ve výši, v níž jí dle jejího názoru skutečně náleží.
18. Výše uvedené má význam i pro námitku 2), neboť z toho plyne, že postup dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu per analogiam je samozřejmě možný i tehdy, uplatňuje-li třetí osoba právo nikoliv přímo k účtu u finanční instituce, ale tvrdí-li, že jí svědčilo vlastnické právo k finančním prostředkům vloženým na tento účet, a že jejich vložením na něj jí vznikla pohledávka v identické výši vůči majiteli účtu tak, jak je tomu i v nynějším případě. Rozhodovací praxe ostatně připouští, že uplatněním práva ve smyslu §80 odst. 1 věta třetí může být i uplatnění nároku v tzv. adhezním řízení (srov. shora uvedené usnesení sp. zn. 11 Tdo 178/2004).
19. Souhlasit nelze ani s tím, že by pro účely splnění podmínky uplatnění práva třetí osobou dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu nebylo v napadených rozhodnutích dostatečně konkretizováno, které konkrétní osoby uplatnily která konkrétní práva a v jaké konkrétní výši. Napadené usnesení policejního orgánu ze dne 21. 1. 2021 na s. 5 až 11 a napadené usnesení policejního orgánu ze dne 5. 11. 2021 na s. 2 a 3 specifikují konkrétní poškozené včetně uvedení, že došlo k reklamaci provedené platby či že přímo poškození neúspěšně žádali o vrácení příslušných částek. Ústavní soud vnímá, že v některých pasážích se policejní orgán uchýlil k poněkud paušalizujícím formulacím, avšak jde přitom vždy o odkaz na text usnesení o zajištění majetku či na text trestního oznámení specifikujících dále konkrétní poškozené i způsob, jakým se domáhali svých plateb nazpět. Z hlediska požadavků §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu není tento způsob označení práv uplatněných k zajištěné věci třetí osobou optimální, ovšem z pretextu i kontextu napadených rozhodnutí je zcela zřetelně zřejmé, na základě čeho orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že podmínka uplatnění práv třetími osobami dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu byla v nynější věci splněna. Ústavní soud nemá žádných pochyb, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly v tomto ohledu svévolně či nedůvodně, přičemž je vhodno zopakovat, že stěžovatelky jejich postupem nejsou definitivně zbaveny možnosti domoci se vyplacení předmětných peněžních prostředků, mají-li na ně ve skutečnosti právo. Ani námitka 2) tedy není způsobilá posunout nynější případ do ústavněprávní dimenze.
20. K námitce 3) Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí či rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
21. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy ani jiné orgány veřejné moci neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
22. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu či jiného orgánu veřejné moci na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu či jiného orgánu veřejné moci (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.).
23. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle Evropského soudu pro lidská práva není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem či jiným orgánem veřejné moci učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
24. V nynější věci je třeba poukázat na to, že stěžovatelkami předestřené argumenty, které tyto zopakovaly obšírně i v ústavní stížnosti, ze shora popsaných důvodů postrádají relevanci, což stěžovatelkám mělo a mohlo být zřejmé již při prvotní rešerši rozhodovací praxe k vracení prostředků zajištěných na účtech u finančních institucí, čemuž dle ustálené judikatury Ústavního soudu odpovídá i možnost stručnější reakce ze strany orgánů činných v trestním řízení. Obě ve věci činná státní zastupitelství se přitom námitkami stěžovatelek zabývala právě v rozsahu pozornosti determinovaném jejich apriorní nepřesvědčivostí. Jak bylo již uvedeno, stěžovatelky bez přihlédnutí ke stabilní rozhodovací praxi obecných soudů znovu vznášejí námitku, kterou lze schematicky vyjádřit tak, že uložení věci do soudní úschovy dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu není v případě zajištění pohledávky na účtu možné, neboť se neukládá stejná věc, která byla zajištěna, což trestní řád nepřipouští.
25. Jelikož rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu však takový postup s využitím analogie připouští, stěžovatelky se s tímto právním názorem nijak nezabývaly, nepředložily důvody pro jeho překonání ani neuvedly specifické okolnosti na jejich straně, pro něž by se v jejich případech neměl uplatnit, je zřejmé, že státní zastupitelství ve světle shora nastíněných východisek nebyla povinna se znovu a podrobně tímto již vyřešeným problémem z principiálního hlediska zabývat. Z napadených rozhodnutí se přitom nepodává, že by z jejich obsahu nebylo možno vyrozumět, jakou právní konstrukci orgány činné v trestním řízení použily a proč, o čemž svědčí mimo jiné i to, že stěžovatelkám napadená rozhodnutí poskytla dostatečně konkrétní podklad pro rozsáhlou, byť bezúspěšnou argumentaci proti použité právní konstrukci v ústavní stížnosti, z níž rozhodně nevyplývá, že by stěžovatelky nevěděly s dostatečnou přesností, co k vydání napadených rozhodnutí vedlo. Námitka nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí je tak ve skutečnosti pouze pobídkou Ústavnímu soudu, aby věcně přehodnotil správnost použité právní konstrukce, což však jeho úkolem v tomto řízení není.
26. Stejně tak tvrzení stěžovatelek, že nebyly dostatečně odůvodněny okolnosti týkající se uplatnění práv třetích osob k prostředkům vloženým na zajištěné účty, je pouze pokračováním argumentace stěžovatelek, že tato podmínka postupu dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu nebyla splněna. Jak bylo již uvedeno výše, způsob označení práv uplatněných třetími osobami v nynější věci ústavně deficitní nebyl.
27. Konečně ani námitka 4) nemohla být úspěšná. Jak vyplývá z napadeného vyrozumění vrchního státního zastupitelství (s. 4), pasáž podnětu stěžovatelek k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství, v níž stěžovatelky namítaly údajnou podjatost státního zástupce městského státního zastupitelství, byla tomuto postoupena k rozhodnutí dle §30 trestního řádu. V této části tedy řízení před orgány veřejné moci ještě nebylo ukončeno, a v rozsahu této části námitky 4) je ústavní stížnost nepřípustná, neboť nesplňuje podmínku subsidiarity ústavní stížnosti. O ní byly stěžovatelky poučeny již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1463/21 a sp. zn. IV. ÚS 3343/21, proto není třeba se k ní na tomto místě opětovně podrobně vracet. Ústavní soud nyní nemůže jakkoliv předjímat ani předvídat, jakým způsobem bude o této námitce rozhodnuto, nicméně stěžovatelky budou v každém případě oprávněny k podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí dle §30 trestního řádu. Nevyčerpaly tedy v tomto bodě ještě všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv, které jim zákon ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přiznává.
28. Ani údajné porušení principu dvojinstančnosti nemohlo v nynější věci založit neústavnost napadených rozhodnutí. Pro rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce o žádosti o zrušení zajištění dle §79f odst. 1 trestního řádu je dle §146a odst. 1 písm. c) trestního řádu funkčně příslušný soud, tedy k žádnému porušení dvojinstančnosti ani teoreticky dojít nemohlo, v případě rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o uložení věci do soudní úschovy dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu, jak uvedeno výše, bude o vydání z úschovy rozhodovat soud v civilním soudním řízení, tedy ani zde nejsou stěžovatelky zbaveny ochrany dalším nezávislým orgánem veřejné moci, a to dokonce ochrany soudní.
V. Závěr
29. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelkami vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jejich ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelkami neuvedenou, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl tak, že ohledně námitky podjatosti jej odmítl jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jej odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu