ECLI:CZ:US:2022:2.US.1532.22.1
sp. zn. II. ÚS 1532/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FRIENDLY CASH, SE, se sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, zastoupené JUDr. Róbertem Hrončekem, advokátem se sídlem Francouzská 6167/5, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. března 2022, č. j. 24 C 261/2021-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti napadenému rozsudku obecného soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou proti Adamu Trombalovi domáhala zaplacení částky 5 500 Kč, se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které stěžovatelka žalovanému poskytla částku 5 500 Kč. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 5 500 Kč a 8,25 % úrok z prodlení od 15. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.). Žalobu o zaplacení úroku z prodlení za další období, smluvní pokutu a další částky soud zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti zaplatit náklady řízení a doplacení soudního poplatku (výroky III. a IV.). Soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložená smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru s žalovaným neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného. Na místě podpisu je uvedeno, že žalovaný smlouvu podepsal SMS. Podle §561 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Soud dospěl k závěru, že prostředky elektronické komunikace, které byly při podpisu smlouvy použity, nevyhovují požadavkům na vlastnoruční podpis ve smyslu uvedeného ustanovení zákona. Ani z ostatních stěžovatelkou předložených důkazů podle názoru soudu nevyplynulo, že by žalovaný smlouvu o úvěru se žalobcem podepsal. Proto smlouvu posoudil jako neplatnou. Oprávněnost části žalovaného nároku, v níž byla stěžovatelka úspěšná, soud dovodil z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnuté částce se zákonným úrokem z prodlení.
3. Nemaje k dispozici jiný prostředek nápravy, stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti napadá rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem pravidel pro náležitosti podpisu provedeným obecným soudem.
4. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou s výjimkou návrhu na zrušení výroku I. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky. Ústavní soud posoudil obsah zbylé části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o příslušenství pohledávky ve výši 5 500 Kč, smluvní pokutě a částce ve výši 1 070 Kč, tedy o tzv. bagatelní částce, proti němuž není ani odvolání přípustné [srov. ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit část napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Je totiž veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
7. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou neoprávněnou a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu