ECLI:CZ:US:2022:2.US.1537.22.1
sp. zn. II. ÚS 1537/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupeného Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1300/2021-11757 ze dne 15. 3. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 36/2020-11578 ze dne 1. 6. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 28 T 16/2013-11258 ze dne 15. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství, a dále zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, rovněž spáchaným ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Způsob spáchání a další okolnosti těchto trestných činů jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Za zmíněnou sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného T. P.
Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jeho jednání popsané v rozsudku krajského soudu pro období let 1998 - 2001, kvalifikované jako tzv. "čištění" lihu, není trestným činem, protože daňová povinnost vůbec nevznikla s ohledem na institut osvobození od daně pro líh syntetický technický podle §29 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 3. 2000. Soudu prvního stupně pak stěžovatel vytkl, že jím uváděný popis skutkového stavu je nepřezkoumatelný, zčásti nesrozumitelný a zčásti chybí. Nesrozumitelnost výroku o vině je dle něj způsobena dílem nesprávným užitím specifické odborné terminologie, dílem absencí znalostí konkrétních technologických postupů při nakládání s lihem a jejich důsledků právě v daňové oblasti. Dle názoru stěžovatele není zcela zřejmé, pro jaké konkrétní jednání byl odsouzen a jaký děj nalézací soud vlastně popisuje. Stěžovatel má dále za to, že skutková zjištění soudů jsou přinejmenším z části v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, obecně známými skutečnostmi i obsahem závazné právní úpravy. Dle svých slov byl odsouzen pro pokračující trestnou činnost za období od roku 1998 do roku 2013, aniž bylo dostatečným způsobem zjištěno, zda vůbec došlo (alespoň zčásti) k této trestné činnosti, resp. zda vskutku byl jejím pachatelem ve všech uvedených případech. V tomto směru stěžovatel namítl, že v rozhodnutí krajského soudu prakticky absentují relevantní zjištění, resp. odpovídající vyhodnocení otázky existence jeho subjektivní stránky. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž výhrady, s nimiž se již trestní soudy patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud v té spojitosti pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele stran nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti výroku o jeho vině v rozsudku krajského soudu. Ačkoli se zvolená konstrukce skutkové věty nejeví po formulační stránce nejzdařilejší, vyskytují se v ní toliko dílčí nepřesnosti, popřípadě duplicitní vyjádření některých rozhodných skutečností. Tyto nedostatky ovšem nejsou takového charakteru, aby měly vliv na celkovou srozumitelnost popisu skutku či zapojení stěžovatele do organizované zločinecké skupiny. Z obsahu skutkové věty zřetelně plyne, jakou roli v dané organizované zločinecké skupině stěžovatel hrál (osobně se v období let 1998 až 2001 podílel na tzv. čištění lihu, utajovaném a nelegálním, následně v období let 2004 až 2013 bděl nad uskladněním tisíců litrů mimobilančního lihu). Postavení stěžovatele v organizované zločinecké skupině bylo specifikováno dostatečně podrobně. Krajský soud zde uvedl, že stěžovatel byl prostředníkem k faktické realizaci příkazů obviněného R. B. spočívajících ve správě a hlídání shora vzpomenutých prostor a v přebírání a dohledu nad uskladněním naváženého mimobilančního lihu (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně pak byly ve skutkové větě výroku o vině vymezeny i funkce a činnosti dalších obviněných, míra jejich zapojení, jakož i způsob, jakým byly v organizaci skupiny rozděleny úkoly mezi jednotlivé její členy. Shora nastíněné dílčí nedostatky tedy nejsou způsobilé přivodit kasační zásah Ústavního soudu.
Výhradu, že daňová povinnost vůbec nevznikla s ohledem na institut osvobození od daně pro líh syntetický technický podle §29 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 3. 2000 (dále též "zákon o spotřebních daních"), Nejvyšší soud vypořádal ústavně konformním způsobem. Poukázal na to, že jakkoli lze stěžovateli přiznat částečnou důvodnost jeho námitek v tom, že pro období let 1998 až 2001 je rozsudek nalézacího soudu nepřesný v tom, že používá termínů, které se součástí právního řádu staly až v následujícím období, neznamená to, že daňová povinnost v předmětném období neexistovala. Zákon o spotřebních daních totiž ve svém ustanovení §5 odst. 1 písm. c) pamatoval na možné zneužití institutu osvobození od daně a vznik daňové povinnosti navázal u vybraných výrobků osvobozených od daně podle §8 odst. 1 písm. b), §23 a §29, tedy i u technického syntetického lihu, na den vyskladnění nebo den použití pro jiné účely než tam stanovené. Podstata odsouzení stěžovatele a řady dalších obviněných členů organizované zločinecké skupiny tedy spočívala v tom, že s technickým syntetickým lihem nakládali za zcela jiným účelem, než ke kterému měl tento druh lihu správně sloužit, aniž však odvedli spotřební daň (viz zejména bod 49 ve spojení s bodem 28 usnesení Nejvyššího soudu). Vývod dovolacího soudu (potažmo soudů nižších stupňů), že pachatelé hodlali využít technického syntetického lihu, který sice byl jako takový alespoň zpočátku páchání trestné činnosti od spotřební daně osvobozen, pro účely potravinářské produkce (konkrétně výrobu lihovin), tedy činnost, jež spotřební daní již podléhala, nachází svůj odraz v provedeném dokazování. V jeho rámci někteří členové organizované zločinecké skupiny o takovém záměru použít uvedený líh (po jeho zpracování) pro výrobu lihovin vypověděli, když trestnou činnost doznali (srov. např. body 12 a 17 napadeného rozsudku krajského soudu). Ačkoli je nepochybné, že krajský soud měl protiprávnost jednání ve skutkové větě výroku o vině formulovat takovým způsobem, aby byly zřejmé důvody této nezákonnosti ve vztahu k relevantní právní úpravě, nejde o vadu, která by způsobila protiústavnost odsuzujícího rozsudku. Ostatně stěžovatel, krom obecné (a nepřiléhavé) poznámky o kusém vypořádání se s daným okruhem námitek Nejvyšším soudem, k dopadům ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona o spotřební dani na trestnost stíhaného jednání nic bližšího neuvádí.
Ústavní soud nepřisvědčil ani okruhu námitek týkajících se časového odstupu mezi útoky, resp. chybějící identifikace stěžovatelova jednání spojujícího jej s účastí na organizované zločinecké skupině v letech 2004 až 2013 a nedostatečného vyjádření znaků použité skutkové podstaty na celé období let 1998 až 2013. Nejvyšší soud se těmto výhradám věnoval ve svém rozhodnutí velmi pečlivě (body 50 - 56 a 60 - 63). Zde se sluší připomenout, že k otázce naplnění znaků pokračování v trestné činnosti podle §116 tr. zákoníku (tj. naplnění znaku "blízké souvislosti časové") se Nejvyšší soud obsáhle vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v téže trestní věci, a sice v usnesení sp. zn. 6 Tdo 245/2018 ze dne 18. 4. 2018. V něm zaujal názor, že má-li se vyhodnotit časová přetržka mezi jednotlivými dílčími útoky pokračování v trestném činu, pak musí být uváženo i to, zda a jaká aktivita pachatele předcházela spáchání jednotlivých dílčích útoků. I jednotlivý dílčí útok, potažmo samostatný procesní skutek ve smyslu §12 odst. 12 trestního řádu, je dán nikoli jen tou částí jednání, z níž vzchází následek činu, nýbrž všemi předcházejícími jednáními, svou povahou přípravnými, která byla pro vzešlý následek kauzální. Příčilo by se proto logice věci, pokud by od těchto nezbytných, mnohdy delší dobu trvajících přípravných aktivit pachatele bylo odhlíženo při posuzování otázky časové souvislosti spáchání jednotlivých v úvahu přicházejících dílčích útoků pokračujícího trestného činu (srov. bod 38 naposledy cit. usnesení dovolacího soudu). Tento právní závěr považuje Ústavní soud za racionální a přiměřený.
V intencích výše rozvedeného právního závěru trestní soudy v napadených rozhodnutích také postupovaly. Odvolací soud vystihl jeho podstatu, když zmínil, že období mezi tzv. čištěním lihu a tzv. fiktivní denaturací sice představuje jakousi pauzu mezi zmíněnými způsoby trestné činnosti, ale je pokryto budováním nelegálního lihovaru ve Stojčíně, přičemž tato aktivita byla zjevně činností rovněž směřující ke spáchání stejného daňového deliktu, jaký byl spáchán v rámci ostatních způsobů trestné činnosti. Byť k dobudování tohoto lihovaru nakonec nedošlo, je nepochybné, že po vybudování takového lihovaru měl být způsoben obdobný následek, jako i při jiných činnostech organizované zločinecké skupiny, tedy neodvedení daní českému státu (bod 11 napadeného usnesení vrchního soudu). Pakliže soudy přihlédly k období budování utajeného lihovaru jako ke skutečnosti, která není skutečnou přetržkou v páchání trestné činnosti a ve fungování organizované zločinecké skupiny, a tím ani na překážku právního posouzení příslušného trestného činu jako pokračujícího deliktu, nejedná se o projev ústavně zapovězené libovůle. Odvolací soud k obdobně laděným námitkám obhajoby vyložil, z jakých důkazů se angažmá stěžovatele v organizované zločinecké skupině v tomto mezidobí podává (též bod 11).
Podobně i pro období let 2004 - 2013 vyšly soudy ze svědeckých výpovědí (konkrétně R. B., T. B., L. K. a M. J.), z nichž je zřejmé, že stěžovatel byl placen přinejmenším do období let 2005 až 2007, kdy se měl také podílet na uložení lihu. Pro navazující období let 2007 až 2013 sice z dokazování žádná specifická aktivita stěžovatele pro organizovanou zločineckou skupinu nevyplynula, jak ale upozornil Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu, trvající trestný čin podle §361 odst. 1 alinea druhá člena organizované zločinecké skupiny či osoby v obdobném postavení trvá tak dlouho, jak trvá toto jeho členství či obdobné postavení, bez ohledu na to, kdy, kolikrát, či jak dlouho něco pro organizovanou zločineckou skupinu v rámci její činnosti reálně vykonal. Nepřekáží tak tomuto trvajícímu charakteru, jestliže pachatel v rámci činnosti organizované zločinecké skupiny vykoná jen jednorázový úkol, anebo se dokonce nebude podílet na žádném konkrétním úkolu, bude-li však k tomu připraven (viz citace obsažená v bodě 53 napadeného usnesení dovolacího soudu). I tento právní závěr, ačkoli se může jevit přísným, pokládá Ústavní soud za proporcionální ve vztahu k významu, jaký pro páchání trestné činnosti má organizovaná zločinecká skupina.
V naznačeném směru byly pro trestní soudy významné poznatky, které byly zjištěny v rámci sledování spoluobviněného R. B. v době výkonu jeho vazby. Ze záznamů pořízených v rámci sledování jeho cely vyplynulo přetrvávající zapojení stěžovatele do činnosti organizované zločinecké skupiny, neboť sám měl připravovat a byl instruován k tomu, jakým způsobem bude v projednávané trestní věci po odhalení trestné činnosti vypovídat, a byl také R. B. úkolován, aby připravil svědecké výpovědi dalších osob tak, aby nemohlo dojít k usvědčení pachatelů projednávané trestné činnosti. V rámci domovní prohlídky u stěžovatele pak byl nalezen i jeden z takových pokynů R. B. (srov. bod 10 usnesení odvolacího soudu). Nebyla proto naplněna premisa, již Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 71 svého usnesení, tedy že stěžovatel se od organizované zločinecké skupiny distancoval takovým způsobem, že by její dále působící členové již s jeho jakýmkoli přispěním v její prospěch v budoucnu nemohli počítat. Pakliže soudy na pozadí výše nastíněných skutkových zjištění učinily závěr o kontinuálním členství v příslušné organizované zločinecké skupině, nevybočily tím z kautel spravedlivého procesu.
Soudy se zabývaly též subjektivní stránkou u obou zločinů. Vývod Nejvyššího soudu, že stěžovatel byl s osobami tvořícími organizovanou zločineckou skupinu v kontaktu po delší časové období, vnímal řídicí pozici bratrů B. a byl si vědom toho, že s nimi na trestné činnosti participují další osoby, není svévolný. Povědomost stěžovatele o trestnosti počínání celé skupiny soudy nižších stupňů dovodily mimo jiné ze svědecké výpovědi shora jmenovaného svědka M. J., jenž vypověděl, že stěžovatele zná z osobních schůzek i ze zaměstnání, kdy jako zaměstnanec celní správy prováděl kontroly i v areálu v Ostravě. Stěžovatel byl povětšinou přítomen s T. B. Na schůzkách probírali, jakým způsobem by ze strany svědka měly být kontroly provedeny, za což měl svědek slíbeny finanční odměny, a měl T. B. informovat také o tom, kdy bude kontrola provedena (srov. bod 10 in fine usnesení vrchního soudu). Odtud je patrné, že stěžovateli musela být nelegální forma činnosti celé skupiny bez obtíží seznatelná.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu