ECLI:CZ:US:2022:2.US.1565.22.1
sp. zn. II. ÚS 1565/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. února 2022 č. j. 5 PP 7/2022-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2022 č. j. 5 To 119/2022-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 13. června 2022 brojil stěžovatel proti shora uvedeným soudním rozhodnutím s tím, že jimi mělo být, mimo jiné, porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a domáhal se jejich zrušení postupem dle ust. §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Chomutově došlo k zamítnutí žádosti o stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v němž je pro opakovanou trestnou činnost spočívající v řízení automobilu bez řidičského oprávnění (přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 trestního zákoníku). Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta stížnost navrhovatele podaná proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí postupem dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Lze shrnout, že obecné soudy neshledaly, že by ve věci stěžovatele byla naplněna tzv. třetí zákonná podmínka pro jeho podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Tento závěr učinily především na základě zjištění týkajících se trestní minulosti stěžovatele, jenž byl za řízení automobilu bez řidičského oprávnění pravomocně odsouzen mnohokráte, a to dokonce i ve zkušební době poté, co byl v květnu 2018 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával pro tutéž trestnou činnost.
4. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím brojí tak, že je opakovaně označuje za neústavní s tím, že obecnými soudy neměla být ústavně konformně vyhodnocena již zmiňovaná třetí podmínka pro podmíněné propuštění. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a k popření tzv. zákazu dvojího přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Stručně řečeno stěžovatel věcně polemizuje se závěry obecných soudů o tom, že nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, když nedovoleně akcentovaly jen jeho trestní minulost a zcela opominuly jím tvrzené skutečnosti týkající se budoucnosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje zákonné podmínky pro její projednání, neboť je podána oprávněným stěžovatelem, jež byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon již další prostředky k ochraně práva neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. V nyní posuzované věci se proto Ústavní soud (v souladu s obsahem ústavní stížnosti) zaměřil na posouzení ústavní konformity interpretace podmínek podmíněného propuštění provedené obecnými soudy a dále na splnění základních procesních náležitostí týkajících se odůvodnění soudních rozhodnutí.
7. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, které jako jediné stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v posouzení naplnění tzv. třetí podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody obecnými soudy za konkrétních poměrů daných v této věci žádné zásadní deficity, jež by vykazovaly ústavní relevanci, neshledává. Napadenými rozhodnutími ani nedošlo k porušení zákazu tzv. dvojího přičítání (dle principu ne bis in idem). Je zřejmé, že do soudního vyhodnocení naplnění tzv. třetí podmínky se znatelně promítly poměrně mimořádné okolnosti týkající se intenzity pokračování v páchání trestné činnosti stěžovatelem i po předchozím podmíněném propuštění z výkonu trestu v roce 2018. Nešlo přitom o žádné "historické" záležitosti (jak tvrdí stěžovatel), nýbrž, jak plyne z bodu 10 napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, o osm skutků spáchaných v období od ledna 2019 do dubna 2020 (přičemž nyní vykonávaný trest odnětí svobody započal v červnu 2020). Pokud obecné soudy za tohoto stavu (a při absenci podstatné změny k lepšímu v jeho rodinném zázemí, sociálních a osobních poměrech a při vězeňském hodnocení rizika recidivy ve středním stupni) dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že u něj lze očekávat vedení řádného života v budoucnu, nevidí Ústavní soud důvod pro kasační zásah. Vysvětlení stěžovatele proč a při jakých příležitostech páchal danou (úmyslnou) trestnou činnost nejsou v této fázi věci rozhodná a Ústavní soud se jimi proto blíže argumentačně nezabýval. Nicméně i tak lze konstatovat, že pokud by tyto stěžovatelem uváděné okolnosti zkoumány, vnesly by do případu ve vztahu k osobě stěžovatele spíše více otazníků než odpovědí. Tvrdí-li totiž stěžovatel, že v páchání daných skutků pokračoval s motivem zajištění obživy rodiny v přímé souvislosti s prací vykonávanou jménem a na účet jím vlastněné obchodní společnosti (rizikové kácení dřevin při odstraňování havarijních stavů na infrastrukturních stavbách), k jejímuž řádnému výkonu automobil nezbytně potřebuje, projevila by se při posuzování reálně očekávatelné změny v přístupu stěžovatele k dodržování zákona a soudních rozhodnutí téměř jistě výrazně zvýšená nejistota, neboť si jen stěží lze rozumně představit, že by stěžovatel za necelý rok a půl (tj. za období od ledna 2019 do dubna 2020) realizoval v rámci své profesní činnosti toliko osm zakázek spojených s osmi výjezdy automobilem, při nichž byl právě policejními orgány přichycen. Dále by patrně ani nebylo zřejmé, jak by zaměstnávání dalších fyzických osob v obchodní společnosti stěžovatele mělo - řečeno slovy stěžovatele - "v konečném důsledku zcela vyloučit" možnost páchání další obdobné trestné činnosti stěžovatelem. Prováděl-li stěžovatel zakázky jeho obchodní společnosti osobně (vlastní fyzickou prací), pak je-li aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho obchodní společnost je nadále aktivní (což se z obsahu stížnosti podává), lze předpokládat a je logické, že tato společnost musí mít přinejmenším dočasně nasmlouvané další kapacity (ve formě zaměstnanců či jiných spolupracujících osob). Jaké bude budoucí angažmá těchto osob po očekávaném propuštění stěžovatele z výkonu trestu (listopad 2022) z ústavní stížnosti zřejmé není a nelze je ani kvalifikovaně odhadovat. Rovněž ani tvrzená "smlouva o smlouvě budoucí na funkci osobního řidiče" stěžovatele nemůže být dle názoru Ústavního soudu považována skutečnost, která měla obecné soudy (nutně) přesvědčit o naplnění tzv. třetí podmínky pro podmíněné propuštění. Jde o smluvní vztah, který je natolik jednoduše, neformálně a bez nákladů změnitelný, nevyžadující žádnou objektivně seznatelnou přípravu jeho naplňovaní, že jen stěží může poskytnout dostatečný příspěvek k formování očekávání, že stěžovatel povede i na svobodě řádný život (ostatně proč tedy takovéto možnosti nevyužil stěžovatel již v minulosti, z ústavní stížnosti nevyplývá). K odkazům stěžovatele na prejudikaturu Ústavního soudu týkající se dané problematiky (zejm. na recentní nález ze dne 13. července 2021 sp. zn. VI. ÚS 575/21) Ústavní soud uvádí, že z této prejudikatury pro obecné soudy rozhodně neplyne zákaz nezohledňovat při rozhodování o podmíněném propuštění trestní minulost odsouzených (viz např. body 33 a 34 nálezu sp. zn. I. ÚS 575/21), nýbrž povinnost tuto minulost nehodnotit mechanicky, popř. paušálně nevylučovat potenciální možnost nápravy odsouzeného, což se však v této věci nestalo (rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že splnění podmínek pro podmíněné propuštění prokazuje odsouzený - k tomu viz např. bod 13 již citovaného nálezu). Jak přiléhavě naznačil Krajský soud v Ústí nad Labem v bodě 11 napadeného usnesení, pokud by se (vedle dalších okolností) neměla při posuzování odůvodněnosti očekávání, že odsouzený povede na svobodě řádný život, zohledňovat i trestní minulost odsouzeného (ve všech potřebných souvislostech té které individuální věci), pak by daná zákonná úprava strukturovaná do tří v §88 odst. 1 trestního zákoníku formulovaných podmínek pro podmíněné propuštění v praxi nedávala valný smysl.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že výklad tzv. třetí podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a její vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává z pohledu ústavních kautel za uspokojivé. Ústavní soud především neshledal, že by obecné soudy při svých hodnotících úvahách zaujaly jakkoli excesivní závěry, kterými by překročily hranice volného hodnocení důkazů či limitované soudcovské úvahy a nedovoleně přešly do oblasti svévole. Závěry soudů, byť jsou formulovány poměrně stručně, jsou odůvodněny tak, že jsou ústavně přijatelné. Napadená rozhodnutí Ústavní soud považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal Ústavní soud dle §39 zákona o Ústavním soudu o přednostní projednání jeho věci jako naléhavé. Ačkoli Ústavní soud vnímal nepříznivé dopady napadených rozhodnutí do právní sféry stěžovatele, tyto se patrně nijak významně neliší od dopadů do života jiných osob vykonávajících trest odnětí svobody. Stěžovatel blíže neuvedl žádné zvláštní či specifické skutečnosti, které by pro přednostní projednání z důvodu naléhavosti měly svědčit, když ani konkrétně netvrdil, že by jeho případ byl natolik výjimečný, že by zasluhoval ze strany Ústavního soudu přednostní zacházení. Ústavní soud je přitom orgánem, mezi jehož (i objemově) významné agendy patří právě ústavní stížnosti týkající se osob, které jsou z různých důvodů aktuálně omezené na osobní svobodě či na jiných základních lidských právech a svobodách, a řízení o jejich ústavních stížnostech tak mají přinejmenším stejný význam a závažnost jako stížnost stěžovatele. Postupem dle §39 zákona o Ústavním soudu by se v tomto případě tedy Ústavní soud dopustil neodůvodněně nerovného zacházení se stěžovatelem na úkor jiných stěžovatelů. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele projednal ve standardním pořadí dle nápadu věcí a s ohledem na výsledek řízení již o žádosti o přednostní projednání zvláště nerozhodoval (a contrario §39 zákona o Ústavním soudu).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu