ECLI:CZ:US:2022:2.US.1568.22.1
sp. zn. II. ÚS 1568/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky: PÍSECKÁ INVESTIČNÍ s. r. o., sídlem Otakara Jeremiáše 2239, Písek, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j. 4 Cmo 94/2021-599 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2021 č. j. 40 Cm 116/2020-550, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jana Rataje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") žalobou podle §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o obchodních korporacích"), domáhala založení (určení) ručitelského závazku vedlejšího účastníka za dluhy společnosti Příbramská uzenina, a. s., v níž byl vedlejší účastník členem statutárního orgánu, do výše 64 173 371 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného s posledně uvedenou společností Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014.
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 597 653 Kč (výrok II.). Nákladový výrok nalézací soud odůvodnil plným úspěchem vedlejšího účastníka v řízení [§142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], kterému vznikly náklady sestávající z 1) odměny za zastupování vedlejšího účastníka advokátem spočívající v sedmi úkonech právní služby, přičemž základ odměny činí podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), částku 64 173 371 Kč, 2) sedmi režijních paušálů, 3) cestovného, 4) náhrady za promeškaný čas a 5) daně z přidané hodnoty.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 170 077,60 Kč (výrok II.). Odvolací soud potvrdil jako věcně správný též nákladový výrok II. rozsudku nalézacího soudu, k němuž uvedl, že pro určení výše tarifní hodnoty za jednotlivé úkony je rozhodné (s ohledem na vyčíslenou výši pohledávky stěžovatelky 64 173 371 Kč pro založení ručení vedlejšího účastníka) kritérium obsažené v §8 odst. 1 advokátního tarifu. Současně odvolací soud neshledal, že by v řízení byly osvědčeny důvody hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly modifikaci základního pravidla ovládajícího otázku náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlédnutím k plnému úspěchu vedlejšího účastníka v odvolacím řízení (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.), kterému vznikly náklady sestávající z 1) odměny advokáta za dva úkony právní služby vypočtené podle §7 bodu 7 a §11 odst. 1 advokátního tarifu z částky 64 173 371 Kč, 2) dvou režijních paušálů a 3) daně z přidané hodnoty.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, vědoma si zdrženlivého postoje Ústavního soudu k přezkumu otázky náhrady nákladů řízení, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v dané věci jsou protiústavní, neboť vybočují z výkladového i aplikačního standardu a jsou důsledkem přepjatého formalismu. Stěžovatelka, vedena snahou eliminovat výši náhrady nákladů řízení v případě jejího neúspěchu ve věci, volila s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2020 č. j. 5 Cmo 15/2020-9, podle kterého návrh na vyslovení (určení) ručitelského závazku člena či bývalého člena statuárního orgánu za splnění povinnosti obchodní korporace je věřitel oprávněn podat jak samostatně, tak rovněž spolu s žalobou na plnění (uhrazení povinnosti), pouze podání návrhu na vyslovení (určení) ručitelského závazku vedlejšího účastníka, domnívaje se, že o nákladech řízení, jde-li o zastoupení účastníka advokátem, bude rozhodováno podle §9 odst. 3, příp. podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. O správnosti této úvahy se cítila být ujištěna v okamžiku, kdy jí byl usnesením nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2020 č. j. 40 Cm 116/2020-80 vyměřen soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení podle položky 4, bod. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "sazebník soudních poplatků").
6. Rozhodnutími obecných soudů byla stěžovatelka překvapena, neboť v případě obdobného návrhu stěžovatelky na vyslovení (určení) ručitelského závazku podaného vůči dalšímu bývalému členu představenstva společnosti Příbramská uzenina, a. s., který opírala o totožná skutková tvrzení a který byl rovněž zamítnut, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 10. 2021 č. j. 24 Cm 10/2021-134 o nákladech řízení představovaných odměnou za zastupování účastníka advokátem podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Podle stěžovatelky samotná skutečnost, že obecné soudy rozhodující v bezprostřední časové souvislosti rozhodly v obdobných případech zcela odlišně, představuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
7. Postup obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení vycházely z výše pohledávky stěžovatelky 64 173 371 Kč jako tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 a §7 advokátního tarifu, je podle stěžovatelky nesprávný, neboť se návrhem ve věci samé vůči vedlejšímu účastníkovi žádného plnění nedomáhala, ale pouze se domáhala vyslovení ručitelského závazku vedlejšího účastníka. Výše stěžovatelčiny pohledávky pak ani nebyla předmětem dokazování. Nalézacím soudem sice byly k důkazům provedeny listiny označené stěžovatelkou, avšak z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ty ohledně existence pohledávky stěžovatelky a její výše nečinily žádné závěry, neboť důvody, pro které byl návrh ve věci samé zamítnut, se opíraly o odlišné skutečnosti na existenci pohledávky stěžovatelky zcela nezávislé. Skutečnost, že stěžovatelka vyčíslila svoji pohledávku částkou 64 173 371 Kč, nelze za daných okolností ztotožňovat s oceněním předmětu řízení za účelem stanovení tarifní hodnoty v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Rozhodování o nákladech řízení je na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, tudíž i při něm je nezbytné dbát kautel plynoucích z práva účastníka na soudní ochranu, jakož i ostatních ústavně zaručených práv [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433)]. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi dovodil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20]. Takové pochybení může vést i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268) nebo nález ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20].
12. Podstata argumentace stěžovatelky tkví v tom, že obecné soudy v řízení podle §68 zákona o obchodních korporacích při stanovení odměny právního zastoupení aplikovaly nesprávné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem nastíněných ústavněprávních kautel, přičemž neshledal, že by se obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení dopustily extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace nebo aplikace advokátního tarifu coby podzákonného právního předpisu.
13. Předně je třeba poznamenat, že předmětný typ řízení (o stanovení ručení člena nebo bývalého člena statuárního orgánu) není explicitně uveden mezi případy upravenými v advokátním tarifu. Ústavní soud již v usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2528/21 s odkazem na závěry odborné literatury konstatoval, že žaloba podle §68 zákona o obchodních korporacích není žalobou na určení ani na plnění, protože ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu se zakládá až samotným rozhodnutím soudu, přičemž je namístě se současně domáhat i splnění závazku, což se - stejně jako v nyní projednávané věci - nestalo; to pak otevírá otázku ocenění daného práva (viz bod 10. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2528/21). Ústavní soud v tamější věci současně uzavřel, že vycházel-li odvolací soud z tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu (na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž postupoval podle §8 advokátního tarifu), jde o jednu z více možných výkladových variant a nikoliv o zjevné porušení kogentní normy (viz bod 11. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2528/21).
14. Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že nalézací i odvolací soud při stanovení odměny advokáta vedlejšího účastníka shodně vycházely z částky 64 173 371 Kč - coby výše pohledávky vyčíslené stěžovatelkou pro založení ručení vedlejšího účastníka, která odpovídá pohledávce stěžovatelky č. P104 přihlášené v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014 - jako tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 a §7 advokátního tarifu (viz bod 27. rozsudku nalézacího soudu, resp. body 23.-24. rozsudku odvolacího soudu); přiklonily se tedy k jednomu z plausibilních výkladů advokátního tarifu na daný typ řízení. Ústavní soud nepovažuje uvedenou úvahu podpořenou konkrétními odkazy na příslušná ustanovení advokátního tarifu a priori jako hrubě nespravedlivou či excesivní a za takové situace není oprávněn sám rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přezkoumávat a nahrazovat názor obecných soudů svým vlastním.
15. Pouhá skutečnost, že obecnými soudy aplikované ustanovení advokátního tarifu je pro stěžovatelku, coby neúspěšného účastníka řízení, z pohledu výše uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení "nevýhodné", sama o sobě porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či zjevnou nespravedlnost nezakládá. Jestliže by obecné soudy postupovaly při výpočtu nákladů řízení podle stěžovatelky, byl by to zase naopak vedlejší účastník, pro něhož by byl takový výklad "nevýhodný". Nelze přitom pominout, že to byla stěžovatelka, která svou žalobou iniciovala zahájení řízení, a proto je též povinna snést riziko neúspěchu ve věci v podobě povinnosti k náhradě nákladů řízení, a to ve výši stanovené obecnými soudy.
16. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že z pohledu postulátu předvídatelnosti soudního rozhodování (coby komponentu vyvěrajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, srov. např. nález ze dne 7. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2765/20) je - obecně - nežádoucí, aby soudy rozhodovaly v skutkově a právně obdobných věcech rozdílně. Porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování spatřil v minulosti Ústavní soud kupř. v případech, kdy odvolací či dovolací soud bez náležitého odůvodnění v obdobných či dokonce skutkově zcela totožných věcech rozhodl rozdílně [srov. nálezy ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259) či ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583)], nebo v případě, kdy jeden a týž soud, ve dvou svých na sebe časově navazujících rozhodnutích, vyřešil tutéž předběžnou otázku zcela opačně [nález ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139)].
17. V nyní projednávané věci ovšem Ústavní soud nejistil takové okolnosti, jež by byly v rozporu s předvídatelností soudního rozhodování, zákazem svévolného rozhodování či ochranou legitimního očekávání účastníků, jakožto součástmi zásad spravedlivého procesu. Jedno rozhodnutí jiného soudu prvního stupně, vydané navíc až po zahájení předmětného řízení, nemohlo založit legitimní očekávání stěžovatelky, že bude v její věci v případě jejího procesního neúspěchu postupováno obdobně. Legitimní očekávání stěžovatelky nemohlo být založeno i z toho důvodu, že k řešení dané otázky chybí ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, coby vrcholného soudního orgánu sjednocujícího judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního [viz např. bod 24. nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)]. Nelze proto hovořit ani o vybočení z výkladového i aplikačního standardu, jak stěžovatelka namítá, neboť takový standard absentuje.
18. Není potom na Ústavním soudu, jenž napadená rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska ústavnosti, aby hodnotil, který z nabízených (možných) výkladů podústavního práva je věcně správný. Jenom proto, že novelizujícím zákonem č. 296/2017 Sb. byl s účinností od 30. 9. 2017 přezkum nákladových výroků vyňat z dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, nemůže takovou úlohu suplovat Ústavní soud. Uvedený závěr je navíc umocněn tím, že §68 zákona o obchodních korporacích (institut ručení za splnění povinností obchodní korporace) byl novelizujícím zákonem č. 33/2020 Sb. s účinností od 1. 1. 2021 zrušen. Řízení o stanovení ručitelského závazku vůči členovi nebo bývalému členovi statuárního orgánu obchodní korporace v úpadku již tedy není právním řádem upraveno. Řešení otázek souvisejících s tímto typem řízení je tudíž limitováno pouze na ta řízení, jež byla zahájena před zrušením předmětné právní úpravy. Potřeba sjednocujícího výkladu je i z toho důvodu oslabována.
19. Současně není podstatné, že stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku podle položky 4, bodu 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků, tj. za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění. To je totiž třeba odlišovat od §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu považuje nejen výše peněžitého plnění, ale rovněž cena věci nebo práva (srov. též bod 13. výše).
20. Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou důsledkem přepjatého formalismu, není z ústavní stížnosti patrné, v čem konkrétně má tento formalismus spočívat, a proto tuto námitku považuje Ústavní soud za nedůvodnou.
21. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovaly relevantní účinnou právní úpravu, přičemž tato aplikace nepopírá ochranu ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Nahlíženo nastíněným prizmatem omezeného ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud neshledal v nyní projednávané věci žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu