ECLI:CZ:US:2022:2.US.1588.22.1
sp. zn. II. ÚS 1588/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Koníčka, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 70 Co 124/2022-101, a části výroku č. I a výroku č. II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2022, č. j. 47 C 174/2021-80, spojené s návrhem na zrušení §15 odst. 1 a 2 a §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných částí rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobenou vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatel žaloval Českou republiku (Ministerstvo spravedlnosti) u Obvodního soudu pro Prahu 2 o náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Nalézací soud délku řízení označil za nepřiměřenou, výši náhrady nicméně určil na 26 813 Kč. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné argumentoval, že došlo k nesprávnému posouzení otázky počátku prodlení žalované - prodlení by totiž mělo zahrnovat i šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku zakotvenou v §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň stěžovatel nesouhlasil ani s přiznanou náhradou nákladů řízení, podle něj by měla zahrnovat též odměnu advokáta za předběžné uplatnění nároku u žalované. Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli ještě částku 13 499,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25%. Dalším nárokům stěžovatele nicméně nevyhověl, neboť se řídil podle něj jasnými ustanoveními §15 (délka lhůty k předběžnému projednání nároku) a §31 odst. 4 (není právo na náhradu nákladů souvisejících s předběžným projednáním nároku) zákona č. 82/1998 Sb. Právní názor odvolacího soudu se projevil v příslušné části výroku č. I (období, za které žalovaná má platit úrok z prodlení) a výroku č. II (výše náhrady nákladů řízení). Podrobnější rekapitulaci průběhu řízení nepovažuje Ústavní soud za účelnou, neboť nemá pro jeho rozhodnutí větší význam.
3. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu v meritu věci (výši náhrady za nemajetkovou újmu) souhlasí a vymezuje se pouze proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s jeho již výše popsanými argumenty z odvolání. Znovu proto tvrdí, že lhůta šesti měsíců, kterou má Ministerstvo spravedlnosti na předběžné projednání nároku na odškodnění, je již dnes nepřiměřená a státní správa by vzhledem k rozvoji technologií měla rozhodovat rychleji než před půl stoletím (kdy byla lhůta zavedena). Odkazuje v tomto na nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, ve kterém Ústavní soud obiter dictum podotkl "...Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena". Jelikož se tak nestalo, žádá Ústavní soud o zrušení ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., které lhůtu vymezuje. Druhý okruh námitek směřuje proti tomu, že subjekt žádající u Ministerstva spravedlnosti o odškodnění nemá podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu nákladů zastoupení v tomto (předběžném) řízení. Stěžovatel považuje ustanovení za protiústavní, neboť ve chvíli, kdy poškozený u Ministerstva spravedlnosti neuspěje a je nucen podat žalobu, měly by být náklady předběžného řízení zahrnuty do nákladů soudního řízení obdobně, jako je v občanskoprávním řízení součástí nákladů předžalobní výzva. Tato teze platí rovněž proto, že občanský soudní řád (předvídající v případě úspěchu soudního řízení náhradu za předžalobní výzvu) je ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. úpravou speciální. Stěžovatel své tvrzení dokládá citací rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a citací rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18), která sdílejí jeho argumentaci.
4. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný, neboť proti dotčeným (částem) výroků nebylo možné podat opravný prostředek.
5. Ústavní soud předesílá, že již rozhodl o obsahově a argumentačně zcela totožné ústavní stížnosti usnesením ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1938/22. Jelikož se nyní projednávaná stížnost týká typově obdobného rozhodnutí a argumentace stěžovatele je totožná jako argumentace stěžovatelky ve stížnosti projednávané pod sp. zn. II. ÚS 1938/22, neshledává Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v usnesení ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1938/22, odchýlit.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je na místě ji odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených výroků rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
8. Ústavní stížnost je svým obsahem značně specifická. Jak již bylo shora předestřeno, cílem řízení (o ústavních stížnostech) před Ústavním soudem je ochrana základních práv jednotlivce. Stěžovatel však ve skutečnosti ve svém návrhu nijak nerozvádí, v čem a do jaké míry měla být jeho základní práva porušena. Konkrétně nikde nevyčísluje, jakou újmu na majetku utrpěl nepřiznáním úroků z vysouzené částky za požadované období šesti měsíců a ani o kolik měla být vyšší zmíněná náhrada nákladů právního zastoupení. I bez toho je však očividné, že šlo o částky maximálně v tisících korunách. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání stížností napadených rozhodnutí je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v právním řádu pro podání opravných prostředků vymezil. Nelze předpokládat, že by záměrem zákonodárce bylo na jednu stranu účastníkovi bránit v podání dovolání, ale na druhou činit z Ústavního soudu další přezkumnou instanci namísto dovolacího soudu. V přezkoumávaném případě se nepochybně o bagatelní částku jedná. Ústavní soud nicméně vzhledem k zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (souhrnně např. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1077/18). Stěžovatel však překážku bagatelnosti, a tedy i relevantní judikaturu zdejšího soudu k výjimkám z ní, zcela opomíjí. Bylo by tak nadbytečné na tomto místě možné překonání překážek bagatelnosti podrobněji abstraktně rozvádět a aplikovat na hodnocenou věc.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by byla nedůvodná i bez prvku bagatelnosti. Lhůta šesti měsíců pro přezkum nároku Ministerstvem spravedlnosti je výslovně stanovená zákonem a obecný soud nemohl než k ní přihlédnout. Jestliže se stěžovatel domnívá, že by měla být z nějakých důvodů zkrácena, měl by své úsilí zaměřit na přesvědčení zákonodárce. Ostatně stejný cíl měl též mimo nosné důvody rozhodnutí vyslovený apel Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 - jeho neúspěch ale rozhodně sám o sobě nezakládá protiústavnost daného ustanovení. Podobně Ústavní soud posoudil otázku náhrady nákladů předběžného řízení u Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že toto řízení má z hlediska účelu shodné prvky s předžalobní výzvou podle občanského soudního řádu, to nicméně nebrání tomu, aby dané instituty měly rozdílný režim náhrady nákladů. Ústavní soud rovněž upozorňuje, že stěžovatelem citovaný nález vydaný pod sp. zn. II. ÚS 3627/18 dochází k přesnému opaku, než tvrdí on - úprava dle zákona č. 82/1998 Sb. je (logicky) speciální k občanskému soudnímu řádu, a to nutně platí též u náhrady nákladů. Konečně stojí za zmínku, že ústavní stížnost (implicitně) pracuje s myšlenkou, že v odškodňovacím řízení má stát rovnocenné postavení s poškozeným, a proto by neměl být zvýhodňován zmíněnými instituty oproti situacím, kdy spolu řeší odškodnění za vzájemná pochybení jiné soukromé subjekty. Stěžovatel však přehlédl, že jeho východisko o rovnocenném postavení stran v tomto (zvláštním) řízení bylo výslovně vyvráceno v už dvakrát zmíněném nálezu vydaném pod sp. zn. II. ÚS 1612/09 (zde se navíc jednalo o ratio decidendi nálezu).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Přestože podání je formulováno spíše jako abstraktní návrh na zrušení zákonných ustanovení než individuální ústavní stížnost, první institut je akcesorickým návrhem k druhému institutu a sdílí jeho osud. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nezbylo Ústavnímu soudu než bez dalšího odmítnout též návrh na zrušení v petitu vymezených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu