ECLI:CZ:US:2022:2.US.1631.22.1
sp. zn. II. ÚS 1631/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kuklíka, zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. 30 Cdo 883/2022-251, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 91 Co 52/2021-218, rozsudku téhož soudu ze dne 13. 12. 2019 č. j. 91 Co 244/2019-170, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2020 č. j. 19 C 175/2017-208 a rozsudku téhož soudu ze dne 16. 1. 2018 č. j. 19 C 175/2017-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 6. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady majetkové a nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora. O žalobě stěžovatele bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 tak, že ji ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 19 C 175/2017-81 zamítl, přičemž k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 č. j. 91 Co 244/2019-170 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím soudu prvního stupně dovolání.
V souvislosti s dovolacím řízením byl stěžovatel usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2020 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel námitky, o nichž bylo rozhodnuto usnesením nalézacího soudu ze dne 28. 4. 2020, a to tak, že jim nebylo vyhověno.
Vzhledem k tomu, že soudní poplatek spojený s podáním dovolání zaplacen nebyl, nalézací soud dovolací řízení svým usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. 19 C 175/2017-208 zastavil. K podanému odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 17. 2. 2021 č. j. 91 Co 52/2021-218 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelem podáno dovolání, přičemž Nejvyšší soud dovolací řízení svým usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. 30 Cdo 883/2022-251 zastavil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak Obvodní soudu pro Prahu 2, tak následně odvolací soud nepostupovaly v souladu s platnou a účinnou zákonnou úpravou. Při vyměřování soudního poplatku za podané dovolání došlo k chybné aplikaci relevantních zákonných ustanovení. Z toho důvodu měl být soudní poplatek vyměřen v nesprávné výši, resp. neměl být vyměřen vůbec. Ve věci tak nebyl dán důvod pro zastavení původního dovolacího řízení. Obecné soudy vycházely při stanovování poplatku z položky 23 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše poplatku obecné soudy nezohlednily čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., který stanoví, že na řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novelizující zákon č. 296/2017 Sb. nabyl účinnosti 30. 9. 2017. Řízení ve věci samé bylo přitom zahájeno před účinností této novely. Z toho důvodu měly obecné soudy postupovat podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni zahájení řízení a v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. n) tohoto zákona, kdy platilo, že řízení ve věcech náhrady škody při výkonu veřejné moci se od soudního poplatku osvobozují. Na dovolací řízení je pak třeba pohlížet jako na součást občanského soudního řízení, jelikož jde pořád o tutéž projednávanou věc. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, které aplikovaly přechodné ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., konkrétně jeho čl. VI, v jeho věci tak, že včasnost zaplacení soudního poplatku za předmětné dovolání posoudily podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavily. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem čl. VI, kdy podle jeho názoru výrazem "řízení" uvedeném v tomto článku musel mít zákonodárce na mysli řízení jako celek, tedy dobu od podání žaloby do pravomocného skončení věci, nikoliv tedy zvlášť "řízení" před nalézacím soudem a zvlášť "řízení" před soudem odvolacím. Z toho důvodu měly obecné soudy postupovat v řízení podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou.
Namítá-li stěžovatel nesprávnou aplikaci čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., nutno uvést, že výkladem tohoto ustanovení se v minulosti Ústavní soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že shora uvedené ustanovení je třeba vykládat s ohledem na §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, upravující vznik poplatkové povinnosti. Za samostatné řízení je tak považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) a c)] (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 dne 21. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2753/19 ze dne 8. 10. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 125/20 ze dne 23. 6. 2020 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3264/21 ze dne 26. 4. 2022).
Domáhá-li se stěžovatel dobrodiní nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18, nutno uvést, že v tomto byla řešena zcela odlišná situace, kdy zákon neupravoval výši soudního poplatku za odvolání u žalob na náhradu škody proti státu a obecné soudy jej stanovily ve výši téměř stonásobně vyšší oproti soudnímu poplatku za žalobu podanou u soudu prvního stupně. Takto stanovený poplatek pak byl s ohledem na předmět řízení považován za překážku k využití opravného prostředku - odvolání. Nyní projednávaná věc se od stěžovatelem odkazovaného případu navíc liší tím, že výše poplatku za dovolání byla zákonem stanovena, a to ve výši přiměřené využití mimořádného opravného prostředku.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu