ECLI:CZ:US:2022:2.US.1669.22.1
sp. zn. II. ÚS 1669/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Galou, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 3 T 49/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 7 To 241/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. 7 Tdo 226/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Po předchozím řízení byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu. Trestného jednání se měl, zjednodušeně řečeno, dopustit tím, že v roce 2015 jednal s poškozenou M. S., dlouhodobě pobývající v USA, o prodeji jejího blíže určeného bytu, který se souhlasem poškozené dlouhodobě užíval a který od ní následně odkoupil. V kupní smlouvě však oproti předchozím verzím a vzájemné dohodě pozměnil její obsah v tom smyslu, že pro účely nepředání bytu se mezi účastníky smlouvy sjednává smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení až do výše kupní ceny bytu. Kupní smlouva v novém znění byla podepsána na základě plné moci panem B. S., jehož důvěřivosti a přesvědčení o podpisu odsouhlasené smlouvy obžalovaný využil. Vzhledem k tomu, že nedošlo k formálnímu předání bytu, který stěžovatel fakticky užíval, začal následně po poškozené vymáhat zaplacení shora uvedené smluvní pokuty. Poškozená přitom o uplatněných nárocích nevěděla, neboť úřední listiny byly zasílány na adresu předmětného bytu. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150ti denních sazeb po 200 Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem rovněž odmítnuto.
Stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno klást svědkovi B. S. otázky, a to navzdory tomu, že se jedná o klíčového svědka, který v zastoupení poškozené předmětnou kupní smlouvu podepsal. Svědek byl vyslechnut za podmínek ustanovení §158a tr. ř., nicméně orgány činné v trestním řízení se jej nepokusily vyslechnout za přítomnosti obhájce stěžovatele. Tuto argumentaci v předchozím řízení sice vyslyšel Městský soud v Praze, který zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu, ten však v navazujícím řízení vadu řízení nezhojil. Stěžovatel je toho názoru, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohl vědět, že poškozená bude mít i nadále hlášen trvalý pobyt v předmětném bytě. Z žádného důkazu podle stěžovatele nevyplývá závěr, že veškeré jeho jednání bylo od počátku motivováno jediným úmyslem, a to obohatit se prostřednictvím podání následné žaloby na úkor poškozené. Ze skutkové věty podle stěžovatele dále nevyplývá, koho a čím uvedl stěžovatel v omyl, či jakého omylu využil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §209 tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno klást otázky svědku S., nutno uvést, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který ji ústavně konformním způsobem vypořádal. V souvislosti s uvedeným poukázal městský soud na skutečnost, že svědek svoji neúčast na soudním jednání omluvil svým zdravotním stavem, přičemž se odkázal na svoji předchozí výpověď. Z ústavněprávního hlediska přitom považuje Ústavní soud za rozhodující tu skutečnost, že výpověď svědka není ve věci osamocena, ale je podpořena výpovědí N., emailovou komunikací poškozené se stěžovatelem a rovněž zprávou Modré pyramidy, stavební spořitelny, a.s. (odst. 8).
Uvádí-li stěžovatel, že z žádného důkazu nevyplývá, že by jeho jednání bylo od samého počátku motivováno jediným úmyslem, lze zcela odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se s tou námitkou řádně vypořádal (srov. odst. 19 a násl.).
Podle náhledu Ústavního soudu vycházejí napadené rozsudky z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu