ECLI:CZ:US:2022:2.US.1675.22.1
sp. zn. II. ÚS 1675/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Falce, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 23 Cdo 386/2022-1350 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. 58 Co 315/2021-1304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť je přesvědčen o tom, že postupem odvolacího soudu a soudu dovolacího mu nebyla poskytnuta soudní ochrana podle ustanovení čl. 90 Ústavy a ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se žalobou podanou dne 22. 8. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhal v řízení sp. zn. 28 C 232/2014 vůči panu Martinu Čížkovi (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) nároku na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku účastníků, nabytého společným podnikáním účastníků v rámci sdružení dle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., při provozování motokárové dráhy v areálu pod označením Kart Areál na Praze 9 - Černém Mostě, v období let 2004 až 2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 17. 6. 2021 rozsudek č. j. 28 C 232/2014-1230, v němž stěžovateli vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastník řízení v postavení žalovaného, podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, po jehož projednání vydal Městský soud v Praze ve výše uvedené právní věci dne 14. 10. 2021 rozsudek, sp. zn. 58 Co 315/2021-1304, v němž rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba se žádostí o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 626 217 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta, Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 64 115 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 23 Cdo 386/2022-1350 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.
3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popsal vývoj daného případu. Zejména uvedl, že předmětem žaloby bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnického práva účastníků k majetku sdružení v jejich podílovém spoluvlastnictví účastníky sjednaným způsobem. Vedlejší účastník řízení prý paralelně a naprosto účelově zahájil soudní řízení o totožném předmětu řízení, přičemž argumentoval, že společný majetek nelze vypořádat bez toho, aby soud nejdřív rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví k tomuto majetku. Městský soud v Praze, jakož i Nejvyšší soud na tuto podle stěžovatele účelovou argumentaci překvapivě slyšel. Stěžovatel tak tvrdí, že k porušení jeho práva došlo především postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím ve změně právního názoru vysloveného ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 58 Co 392/2019-816, a také v naprosto nekritickém přijetí argumentace účastníka řízení pana Martina Čížka v tom směru, že nejdříve je nezbytné žalovat na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a teprve poté majetek vypořádávat, to vše bez toho, aby se měl stěžovatel k novým tvrzením účastníka řízení v odvolacím řízení a jím předkládaným důkazům možnost vyjádřit.
4. Stěžovatel zásah do svých práv na spravedlivý proces shledává rovněž v prý nesprávné aplikaci ustanovení občanského soudního řádu, když mu v postavení žalobce (a později odvolatele) byla v napadeném rozsudku odvolacího soudu a usnesení soudu dovolacího uložena povinnost nahradit náklady soudního řízení před soudy obou stupňů i soudem dovolacím, ačkoliv pro to nebyly splněny procesní předpoklady.
5. Stěžovatel dále uvedl, že se v důsledku toho, že žalovaný se s ním odmítl při ukončení činnosti sdružení finančně vypořádat a od roku 2014 se procesně naprosto nedůvodně bránil podané žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, dostal do velice nepříznivé finanční situace, což vedlo k postupnému zahájení hned několika exekučních řízení vůči jeho osobě.
6. Proto stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021 č. j. 58 Co 315/2021-1304, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 3. 2022 č. j. 23 Cdo 386/2022-1350 podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a v rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. K podstatě věci Nejvyšší soud odkázal mj. na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 29 Odo 93/2001 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 33/2002), kde formuloval závěr, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení §829 obč. zákoníku dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení §841, nikoli ustanovení §839 obč. zákoníku, a že zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních §833 a §834. Tudíž nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) na vypořádání podílového spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení §833 obč. zákoníku k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle ustanovení §834 i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení §142 obč. zákoníku. V projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že mezi účastníky řízení nedošlo při zániku sdružení (ani před ním) k uzavření dohody o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že za daných okolností nelze podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádat, jeho závěr je s uvedenou judikaturou dovolacího soudu v souladu.
10. K tomuto právnímu závěru Nejvyššího soudu není nutno nic doplňovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s názorem obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem, což se týká také zpochybňovaných výroků o nákladech řízení. Výhrady stěžovatele jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, potom není samozřejmě možné vyhovět stěžovatelovu návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu