ECLI:CZ:US:2022:2.US.1748.22.1
sp. zn. II. ÚS 1748/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ondry, zastoupeného Mgr. Petrem Hanykem, advokátem, se sídlem Zborovská 49, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022, č. j. 55 A 119/2020-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného výroku citovaného rozsudku, jímž bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému městu Týnec nad Sázavou výrokem I. konstatován nezákonný zásah žalovaného, avšak výrokem II. stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel napadá rozsudek v rozsahu výroku o nákladech řízení z důvodu tvrzeného porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnického dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo pravomocně rozhodnuto, že: zásah vedlejšího účastníka, spočívající ve zveřejnění osobních údajů stěžovatele na webové stránce vedlejšího účastníka (https://www.mestotynec.cz) v rámci hned několika poskytnutí informací (konkrétně stěžovatelova jména, příjmení, data narození, emailové adresy, doručovací adresy a adresy trvalého bydliště), byl nezákonný. Co se týče nákladového výroku, krajský soud konstatoval, že podle §60 odst. 1 věty prvé s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl sice žalobce se svou žalobou úspěšný, nicméně soud dospěl k závěru, že jeho náklady řízení nebyly vynaloženy důvodně.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se na základě své žaloby proti nezákonnému zásahu domáhal vydání deklaratorního rozhodnutí, že jednáním vedlejšího účastníka byl přímo zkrácen na svých právech - na právu na soukromí, blíže specifikovaném jako právo na ochranu osobních údajů, tedy, že zásah vedlejšího účastníka do práv stěžovatele byl nezákonný. Nezákonnost zásahu spočívala v tom, že vedlejší účastník opakovaně zveřejňoval osobní údaje stěžovatele na oficiálních stránkách vedlejšího účastníka (webové stránky města Týnec nad Sázavou) při poskytování informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Tento zásah byl učiněn nedostatečnou anonymizací osobních údajů stěžovatele, které následně zaindexoval i internetový vyhledávač Google a které tak byly přístupné i skrze tento vyhledávač po zadání klíčových slov, které ani nemusely přímo souviset se stěžovatelem. Závěry soudu o nepřiznání nákladů jsou zjevně v rozporu se spravedlností a rovněž s tím, že vedlejší účastník v rámci předmětného soudního řízení uváděl argumenty, proč byl jeho zásah zákonný. Nelze tedy uvést, že by k vedení soudního sporu nebyl žádný rozumný důvod. Jak uvedl i vedlejší účastník, osobní údaje stěžovatele nezákonně zveřejňují i jiné subjekty. Ze strany stěžovatele se nejednalo o žádný šikanózní výkon jeho práva. Stěžovatel byl poškozen na svém právu na soukromí a zcela v souladu s právním řádem, konkrétně soudním řádem správním, podal odůvodněnou žalobu proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka. Přímo soudní řád správní umožňuje podat žalobu i proti zásahu, který již pominul (§82 in fine soudního řádu správního). V tomto ohledu jde rovněž o věc principiální. Stěžovatel je tedy výrokem II. napadeného rozsudku zcela nespravedlivě potrestán za to, že měl ve věci úspěch v plném rozsahu, odkaz krajského soudu na judikaturu byl v jeho věci zcela nepřiléhavý. S ohledem na výše popsaný zásah do základních práv stěžovatele ve věci, u níž rovněž nelze slevit ze základních principů, na nichž je založen řádný proces za situace, kdy se Krajský soud v Praze uchýlil ke svévoli a extrémnímu rozporu s principem spravedlnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod", (srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07). Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.
6. Ačkoliv tento exces ve smyslu výše citované judikatury stěžovatel namítá, v projednávané věci k němu nedošlo. Jak stěžovatele upozornil krajský soud v napadeném rozhodnutí, ačkoliv "soud nijak neupírá žalobci právo obrátit se na soud (ostatně podanou žalobu věcně projednal a vyhověl jí), nicméně nemůže přehlédnout, že k vedení soudního sporu nebyl žádný rozumný důvod - žalobce se obrátil na žalovaného, upozornil jej na problém, na což žalovaný obratem reagoval a nezákonný stav v řádu dnů zcela napravil. Za této situace má soud za to, že existenci tohoto řízení (a náklady s ním spojené) zapříčinil nejen žalovaný svým nezákonným zásahem, ale rovněž sám žalobce, který podal žalobu v situaci, kdy byl nezákonný stav po jeho upozornění již odstraněn, a k iniciování soudního řízení tak nebyl žádný důvod." Již na tomto místě považuje Ústavní soud odůvodnění nákladového výroku za dostatečné a s jím uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu