ECLI:CZ:US:2022:2.US.1767.22.1
sp. zn. II. ÚS 1767/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. K. a 2) P. K., obou zastoupených Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 3. 2022 č. j. 13 T 113/2021-234 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2022 č. j. 7 To 126/2022-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 12. 2021 č. j. 13 T 113/2021-211, jenž téhož dne nabyl právní moci, uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestného činu se dopustili tím způsobem, že dne 25. 3. 2020 společně přišli na pobočku České spořitelny, a. s., kde stěžovatel M. K. požádal o přípravu výpovědi smluv o stavebním spoření uzavřených 27. 1. 2014 a 27. 11. 2003, které byly vedeny ve prospěch jeho tehdy nezletilé dcery M. K. (poškozené). Přitom předstírali, že stěžovatelka P. K. je zákonnou zástupkyní stěžovatelovy dcery, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Stěžovatelka podepsala prohlášení, že jako zákonná zástupkyně souhlasí s výpovědí zmiňovaných smluv. Smlouvy byly následně vypovězeny a 1. 7. 2020 byly naspořené finanční prostředky zaslány na účet stěžovatelky, kde zůstaly uloženy až do jejich zajištění policejním orgánem 21. 1. 2021. Stěžovatelé tím poškozené způsobili škodu ve výši 327 810,68 Kč. V rámci adhezního řízení jim byla uložena povinnost tuto škodu společně a nerozdílně nahradit.
Okresní soud v Jihlavě následně v usnesení ze dne 15. 3. 2022, č. j. 13 T 113/2021-234, rozhodl tak, že stěžovatelé M. K. a P. K. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené M. K. náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 72 019,20 Kč. Oba stěžovatelé proti rozhodnutí podali stížnost, kterou Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 21. 4. 2022, č. j. 7 To 126/2022-243, zamítl pro nedůvodnost námitek.
Stěžovatelé se před Krajským soudem v Brně domáhali určení, že náklady přiznané soudem I. stupně nebyly potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Oba totiž od počátku trestního řízení uváděli, že nárok poškozené uznávají a peněžní prostředky jí chtějí vrátit. Nevyplacení peněžních prostředků bylo zapříčiněno jejich zajištěním orgány činnými v trestním řízení. Podle stěžovatelů by navíc s ohledem na soukromoprávní povahu dané záležitosti přiznání nároku na náhradu nákladů mělo být podmíněno předchozí předžalobní výzvou. Stěžovatelé také tvrdili, že některé úkony byly nadbytečné. Podle krajského soudu byly veškeré úkony zmocněnce učiněny v souladu se zákonem a náklady byly potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Zadržení peněžních prostředků na účtu stěžovatelky dle soudu nelze považovat za příčinu jejich nevrácení poškozené, neboť od okamžiku podvodného jednání až do doby trestního stíhání neučinili ničeho, aby finanční prostředky poškozené vrátili. Požadavek předchozí předžalobní výzvy by dle krajského soudu byl v případě podezření na spáchání trestného činu nepřiměřený.
Stěžovatelé se domnívají, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se u Ústavního soudu domáhají přehodnocení právních závěrů obecných soudů. Stěžovatelé uvádí, že porušení ústavně zaručených práv spatřují zejména v nesprávném posouzení věci v jejich neprospěch, a to z hlediska účelnosti vynaložených nákladů. Ústavní stížnost přitom opakuje argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě vypořádaly.
Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v ustanovení §154 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud na základě stížnosti proti usnesení okresního soudu otázkou účelnosti vynaložených nákladů zabýval a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Podle krajského soudu nelze poškozeného nutit, aby se v případě podezření ze spáchání trestného činu před podáním trestního oznámení domáhal vrácení finančních prostředků výzvou nebo prostřednictvím občanskoprávního řízení. Zadržení peněžních prostředků přitom bylo důsledkem toho, že stěžovatelé až do doby zahájení trestního stíhání neučinili ničeho, aby finanční prostředky poškozené vrátili. Krajský soud řádně odůvodnil, že jednotlivé úkony zmocněnce poškozené byly učiněny v souladu se zákonem a účelně. Ústavní soud napadená rozhodnutí shledává ústavně konformními.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nedošlo, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu