ECLI:CZ:US:2022:2.US.1784.22.1
sp. zn. II. ÚS 1784/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem, se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. dubna 2022 č. j. 36 Co 188/2021-323 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. května 2021 č. j. 0 P 185/2018-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená zejména čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 18. května 2021 č. j. 0 P 185/2018-281 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele (otce) na střídavou péči nezletilé K. Č. se zamítá. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze 12. dubna 2022 č. j. 36 Co 188/2021-323 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na střídavou péči potvrzen.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před oběma soudy domáhal toho, aby jeho nezletilá dcera K. byla svěřena do střídavé péče jeho a její matky, vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem. Soudem prvního stupně byl však tento návrh zamítnut a následně bylo rozhodnutím soudu odvolacího napadené rozhodnutí potvrzeno. Současná teorie má přitom za to, že rovnocenná péče obou rodičů o nezletilé děti, ať již společná nebo střídavá, je nejlepší možnou péčí, a mělo by k ní být přistupováno v co největší možné míře. Vymezíme-li podmínky realizace střídavé péče, pak lze hovořit o čtyřech pozitivních - za prvé jde o pokrevní pouto mezi dítětem a rodičem, za druhé míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, za třetí schopnost daného rodiče zajistit vývoj dítěte a jeho potřeby, a za čtvrté přání dítěte, a dvou negativních podmínkách, kterými jsou nepřiměřená zátěž pro dítě (klasicky v případě vzdálených bydlišť obou rodičů) a neschopnost vzájemné komunikace rodičů. Z pozitivních podmínek jsou prý ve stěžovatelově případě splněny bez diskuze první tři. Co se týče té čtvrté, pak je sice pravdou, že se před soudem nezletilá K. vyjádřila tak, že si střídavou péči nepřeje, za tímto je však nutno spíše vidět názor a požadavek její matky. Ostatně o tom, že tato slova nejsou upřímná svědčí i to, že K. navrhovala, aby její styk s otcem, ačkoliv s ním byla spokojena, byl zúžen o jeden den. V případě negativních podmínek je nutno říci, že se nebude jednat o nepřiměřenou zátěž pro dítě, když oba rodiče bydlí v oblasti téhož krajského města a stěžovatel je schopen nezletilou do školy, která je blíže matčinu bydlišti, vozit. Co se komunikace mezi rodiči týče, pak to byl právě stěžovatel, kdo se o ni vždy snažil a dokonce prý "překousl" problémy, kdy s ním matka nechtěla komunikovat vůbec. Stěžovatel má tedy za to, že střídavá péče by měla být standardním druhem péče, ke které by nemělo být přistupováno jen za výjimečných okolností, obzvláště pak když nedojde ke splnění výše formulovaných kritérií. Tím, že nebyla nezletilá K. svěřena do střídavé péče, zasáhly soudy podle stěžovatelova názoru do jeho zaručených práv a svobod, a on tak požaduje nápravu tohoto stavu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Napadené rozsudky jsou pečlivě a dostatečně odůvodněny a právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy), přičemž nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
5. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, dotýkající se zkoumané věci, je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Ústavní soud rovněž připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům.
6. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny tak Ústavní soud v dané věci neshledal; zejména nic, co by nebylo ku prospěchu a zájmu nezletilé. Stěžovatel sice zastává jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků nemůže pochopitelně odůvodňovat.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu