ECLI:CZ:US:2022:2.US.1791.22.1
sp. zn. II. ÚS 1791/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupeného Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 24/2022-5385 ze dne 27. 4. 2022 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 4/2022-5347 ze dne 16. 3. 2022 ve spojení s návrhem na zrušení části ustanovení §72a odst. 2 a §72a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2022 trestně stíhán pro trestnou činnost, právně kvalifikovanou jako vícečinný souběh zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu, zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3528/2021 ze dne 18. 2. 2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž vazba byla započata ode dne 16. 2. 2021 od 05:26 hodin. Obžaloba byla ke Krajskému soudu v Brně podána dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin.
V záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo podle §72 odst. 1, odst. 3, jakož i §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. a nepřijetí jeho písemného slibu. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl stížností, již Vrchní soud v Olomouci vpředu uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě neměla podle §72a odst. 1 tr. ř. doba trvání vazby v přípravném řízení přesáhnout jeden rok. Byl-li tedy stěžovatel zadržen dne 16. 2. 2021 v 05:26 hodin, skončila doba jednoho roku dne 16. 2. 2022 v 05:25 hodin. Obžaloba však byla ke krajskému soudu podána až dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin, čímž došlo k překročení maximální doby trvání vazby v přípravném řízení o několik hodin. Stěžovatel má za to, že doba trvání vazby v přípravném řízení není lhůtou, na niž by se vztahovala pravidla týkající se počítání lhůt podle §60 odst. 2 tr. ř. Naopak dle jeho mínění jde o dobu, tedy o čas jako právní skutečnost. Na správnost svých závěrů stěžovatel usuzuje i z textu komentářů k trestnímu zákonu a trestnímu řádu z roku 2004, resp. 2002 (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář, 6. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2004, s. 680; Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář, 4. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2002, s. 416). Z nich dle stěžovatele vyplývá, že v případě počítání doby vazby je nutno tuto dobu počítat od okamžiku k okamžiku. Na podporu tohoto svého postoje stěžovatel odkázal jak na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení sp. zn. 7 Tdo 1310/2011 ze dne 23. 11. 2011 a sp. zn. 3 Tdo 573/2016 ze dne 18. 5. 2016, tak i na judikaturu Ústavního soudu, a sice na nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že obsahově stejnou argumentací stěžovatele se již zabýval k jeho předchozí ústavní stížnosti, jež směřovala proti postupu orgánů činných v témže trestním řízení, které měly pochybit právě tím, že stěžovatele nepropustily na svobodu pro překročení nejvyšší přípustné délky vazby v přípravném řízení. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 567/22 ze dne 21. 6. 2022 byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřisvědčil identickým odkazům stěžovatele ani na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ani na shora vzpomenutou komentářovou literaturu. V podrobnostech lze na vypořádání tohoto okruhu výhrad zcela odkázat (viz body 16 až 20 zmíněného usnesení Ústavního soudu).
Nad rámec zdůvodnění Ústavního soudu v daném usnesení, v němž bylo použití pravidel týkajících se počítání lhůt (§60 tr. ř.) na nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby (tj. §72a tr. ř.) shledáno ústavně konformním (viz bod 21 téhož usnesení), se sluší uvést následující. Vzít obviněného do vazby lze toliko na základě rozhodnutí soudu (srov. čl. 8 odst. 5 Listiny). Listina tedy v případě vzetí do vazby předpokládá ingerenci soudu, popřípadě soudce v přípravném řízení. U vazebně stíhaného obviněného proto lze obecně vycházet z toho, že důvody, pro které byl takto omezen na svobodě, již byly předmětem přezkumu orgánu veřejné moci, jenž skýtá záruky nezávislosti a nestrannosti. Jiná je ovšem situace u osob zadržených či zatčených (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny), které byly na svobodě omezeny toliko v důsledku postupu policejního orgánu a státního zástupce. Lhůty určené podle hodin zde mají své opodstatnění, neboť výše předestřené posouzení důvodů omezení svobody zadrženého či zatčeného nezávislým a nestranným orgánem tu pochopitelně schází. Neodkladnost zhodnocení toho, zda má být dotyčná osoba omezena na své svobodě, je tak zřejmá. V případě posouzení doby trvání vazby však již není otázka osobní svobody natolik akutní či jinak naléhavou, aby se délka vazby v řádech let počítala od okamžiku k okamžiku. Jinak řečeno, postrádá rozumné opodstatnění, aby byly u jednoroční lhůty jako nejvyšší přípustné doby trvání vazby rozlišovány hodiny a minuty (nehledě na to, že tomu nenasvědčuje dikce zákona). Obviněný byl totiž vzat do vazby na základě rozhodnutí soudu a setrvává v ní za průběžného zkoumání toho, zda důvody vazby nadále trvají, a to nejen ze strany soudu (srov. §71 a §72 tr. ř.). Ústavní soud tedy nemá důvod pochybovat o ústavní konformitě napadených ustanovení trestního řádu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl za použití §43 odst. 2 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu